Ing. Bc. Miroslav Krejča, CSc.

  • BPP
ProfileTopCardGraphDescription

Průměrná známka je 0,79. Vyberte Vaši známku.

-3 -2 -1 0 1 2 3 4 5

( -3 je nejhorší známka / +5 je nejlepší známka )

03.12.2013 8:59:42

Není integrace jako integrace

Není integrace jako integrace

Shodou okolností a dokonce bezprostředně po sobě a za účasti premiéra Jiřího Rusnoka se plénum Senátu na své poslední schůzi zabývalo hned dvakrát integrací.

Integrací Romů podle představ EU a integrací evropskou v souvislosti se summitem Východního partnerství a překvapivou změnou orientace Ukrajiny a pozastavení procesu uzavření Dohody o přidružení a Komplexní dohody o volném obchodu (tzv. Asociační dohoda). Zatímco podstatně marginálnější téma integrace Romů zaznamenala veřejnost a média obratem, zásadnější téma z hlediska dalšího vývoje EU zůstalo bohužel na periferii zájmu. Ale budiž, zastavme se u té „atraktivnější“ integrace.

Výbor pro záležitosti EU Senátu PČR (VEU) vybral k projednání návrh legislativního aktu „Návrh doporučení Rady o účinných opatřeních v oblasti integrace Romů v členských státech“, projednal jej ve výboru a postoupil plénu Senátu s doporučením pro usnesení. Při přípravě tohoto doporučení byly využity praktické zkušenosti především z regionů, kde je tato problematika nejvíce akcentována. Výbor dokonce tomu věnoval i část svého výjezdního zasedání do Moravskoslezského, Ústeckého a Libereckého kraje. Jednání výboru byla samozřejmě plně otevřena veřejnosti, stejně jako informace o tom, kdy a co bude projednáváno. Mohli jsme samozřejmě strčit hlavu do písku, materiál nevybrat a neprojednat (toto rozhodnutí je výlučně v pravomoci výboru), stejně tak jsme mohli materiál sice projednat, ale vzít jej pouze na vědomí a tím pádem by se jím plénum Senátu nezabývalo. Neučinili jsme tak, čímž jsme asi porušili jedno z tabu naší pokrytecké společnosti.

Rozprava v Senátu byla dlouhá a pestrá. Podstatné je, že nikdo neodmítal doporučení výboru jako celek. Pouze padly návrhy na vyřazení bodů týkajících se údajné diskriminace ve vzdělávání a nedokončování školní docházky. Ne však z důvodu, že by někdo názor výboru zpochybňoval, ale proto, že se projednávaný dokument této konkrétní oblasti dotýká pouze v obecné rovině, aniž by bylo poukázáno konkrétně na Českou republiku. Tím, že jsme ale toto včlenili do doporučení výboru a následně i do usnesení Senátu, jsme reagovali na určitý evergreen. Tím je tzv. kauza „D.H. a ostatní proti ČR“ a její důsledky. Co je podstatou této kauzy?

V dubnu 2000 podalo k Soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále jen Soud) 18 českých občanů (Romů z Ostravska) stížnost na základě Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva), v níž si stěžovali, že byli vystaveni diskriminaci při výkonu svého práva z důvodu rasy a etnického původu. Stěžovatelé požadovali každý částku 22 tisíc eur (celkem tedy 396 tisíc eur) za způsobenou „morální újmu, zejména újmu na vzdělání a psychickou a emoční újmu, jakož i újmu vyplývající z pocitu úzkosti, marnosti a ponížení v důsledku diskriminačního zařazení do zvláštní školy“. Ve své stížnosti taktéž zdůraznili, že „nadále pociťují závažné důsledky tohoto porušení Úmluvy ve všech oblastech svého života“. Není určitě bez zajímavosti, že požadovali pouze finanční náhradu, nikterak poskytnutí adekvátního vzdělání odpovídajícího jejich schopnostem. V únoru 2006 vynesl tzv. malý senát Soudu poměrem hlasů 6 – 1 rozsudek ve prospěch ČR. Stěžovatelé se odvolali a tzv. velký senát Soudu v květnu 2006 poměrem hlasů 13 – 4 rozhodl opačně v jejich prospěch. Taktéž není bez zajímavosti, že je v tomto sporu zastupovali renomovaní britští právníci, jejichž právní služby rozhodně nejsou laciné.

Od této kauzy se odvíjí obraz České republiky jako země, která diskriminuje některé své spoluobčany ve vzdělávání. S oblibou to zneužívají někteří jednotlivci a lidskoprávní organizace (možná proto, aby získali „zakázku“), s oblibou to využívají některé ze členských zemí EU, které mají z nějakého důvodu (možná proto, aby zastřely své vlastní problémy) potřebu si kopnout do někoho slabšího, jako je třeba Maďarsko, Slovensko či právě Česko (na Poláky si netroufnou, ti již představují určitou sílu). A bohužel to zneužívají i někteří naši zmocněnci pro různé oblasti lidskoprávní agendy, kteří s oblibou na Českou republiku donášejí a žalují. A Česká republika se tak v očích laické domácí i zahraniční veřejnosti stává neprávem zemí, kde je někomu upíráno právo na vzdělání. Jedna z takto ČR poškozujících akcí byla třeba i dubnová výstava v Paláci Evropy ve Štrasburku nazvaná „Parodie vzdělávání Romů v Čechách“. Jejími pořadateli bylo „Evropské fórum Romů a kočovníků“ a „Open Society“ za účasti některých účastníků kauzy „D.H. a ostatní proti ČR“ (ale o tom jsem psal již v jednom z textů týkajících se jednání Parlamentního shromáždění Rady Evropy).

Takže po dlouhé a pestré rozpravě přijal Senát toto komplexní usnesení:

Senát Parlamentu ČR

podporuje

úsilí Komise i jednotlivých členských států urychleně řešit otázky sociálního vyloučení a sociálně vyloučených oblastí, neboť jsou vedle dalších negativních dopadů častou příčinou vzniku a šíření sociálně-patologických jevů (kriminalita, obchod s drogami, prostituce, bezdomovectví, gamblerství apod.);

konstatuje,

že čl. 153 odst. j) Smlouvy o fungování Evropské unie svěřuje Unii pravomoc podporovat a doplňovat činnost členských států v oblasti boje proti sociálnímu vyloučení, přičemž přijímaná opatření mohou být určena pouze k podpoře spolupráce mezi členskými státy prostřednictvím podnětů, které mají za cíl zlepšování znalostí, rozvoj výměny informací a osvědčených zkušeností, podporu inovačních přístupů a vyhodnocování;

připomíná

dlouhodobou pozici Senátu, vyjádřenou v  usnesení č. 305 ze 4. srpna 2011 ke sdělení Komise o rámci EU pro vnitrostátní strategie integrace Romů do roku 2020, kdy Senát nepovažoval společné řešení vyloučení Romů v rámci EU za efektivní, a to s ohledem na značnou kulturní i socioekonomickou rozdílnost jednotlivých komunit, jejich odlišný způsob života (kočovný, usazený venkovský či městský) a míru inkluze do většinové společnosti;

odmítá

zavádět jakákoliv opatření v rámci sociální politiky podle etnického klíče, neboť ústavní pořádek ani mezinárodní závazky neumožňují ČR vymezovat příjemce sociálních intervencí podle příslušnosti k etnické skupině;

domnívá se,

že paušální ztotožňování jakékoliv etnické kategorie a sociálně-ekonomického statutu sociálního vyloučení je značně zavádějící, nemá oporu ve faktech a do jisté míry hraničí s diskriminací a podporou škodlivých etnických stereotypů;

je přesvědčen,

že opatření zaměřená na inkluzi romského obyvatelstva by měla být přijímána v souladu s principem subsidiarity na úrovni národní, na níž by mělo docházet zejména ke koordinaci a financování integračních aktivit, a zvláště pak na úrovni regionální a místní, na kterých jedině lze plně zohlednit konkrétní situaci a potřeby romských komunit a předložit účinná individuální řešení; 

zastává názor,

že inkluze této menšiny bude úspěšná pouze v případě, že se podaří do hledání a realizace řešení zapojit i představitele romských komunit, což by mohlo podpořit spoluzodpovědnost těchto komunit za nalezení vhodného řešení a jeho implementaci;

konstatuje,

že v ČR neexistuje diskriminace na základě etnické příslušnosti ve vztahu ke zdravotní péči, neboť všichni plátci zdravotního pojištění v ČR mají přístup ke standardní zdravotní péči v rozsahu zákona;

nedoporučuje

v této souvislosti zavádět výraznější spoluúčast pacientů na platbách za zdravotní péči, jelikož by to mohlo vést k omezení její dostupnosti zejména u sociálně slabších skupin, čímž by se jejich ohrožení sociálním vyloučením ještě zvýšilo, přičemž nezbytnou podmínkou dobrého zdravotního stavu je i dostatečná osvěta o zásadách zdravého životního stylu;

podporuje

rozvoj projektů sociálního bydlení pro všechny skupiny osob ohrožené sociálním vyloučením, přičemž se domnívá, že odpovědnost za jejich uskutečňování leží na obcích, které mají stanovit, kdo a za jakých podmínek může služeb sociálního bydlení využívat, úkolem ústředních orgánů pak má být toto úsilí podporovat všemi dostupnými prostředky;

vyzývá vládu,

aby upravila současnou praxi vyplácení příspěvku a doplatku na bydlení, která umožňuje zneužití ze strany poskytovatelů nájemního bydlení, a doporučuje soustředit se na projekty rozptýleného sociálního bydlení za úzké spolupráce s komunitními pracovníky;

nepodporuje

zavádění prvků pozitivní diskriminace a afirmativní akce (tj. upřednostňování nekvalifikačních kritérií) do zásad pro zaměstnávání osob ve státní správě a samosprávě, neboť kvalifikační předpoklady uchazeče musí především nutně splňovat kvalifikační požadavky zaměstnavatele;

nebrání se

nicméně diskusi o vytváření podporovaných pracovních pozic pro osoby, které jsou na trhu práce znevýhodněny, přičemž tyto pozice by ale měly být otevřeny i pro ostatní ohrožené skupiny, jako jsou například absolventi bez praxe, děti z dětských domovů, matky pečující o děti a osoby v předdůchodovém věku; rozhýbání pracovního trhu navíc napomůže i větší mobilita pracovní síly;

dodává,

že součástí řešení otázky sociálního vyloučení musí být i hloubková revize zákonů o sociálním zabezpečení posilující adresnost sociálních dávek a transparentnost celého systému, což by mělo zabránit šíření zpráv o zneužívání dávek; rovněž by měla být posílena jasná vazba mezi sociální intervencí a podporou začleňování jedince i jeho rodiny.

Věřím, že toto usnesení, které se pokusilo jasně označit jeden ze současných problémů naší společnosti, bude impulsem pro další jednání a přijetí adekvátních opatření. Problémy je zapotřebí řešit v klidu, bez emocí, za jednacími stoly. Rozhodně ne na náměstích a ulicích. Každý z bodů tohoto usnesení by bylo samozřejmě možné (a určitě i vhodné) rozvést, okomentovat a zdůvodnit. To by ale vedlo ke vzniku dosti obsáhlého textu, který by řadu potenciálních čtenářů odradil. Zájemci o obsah proběhlé rozpravy jak ve výboru, tak na plénu Senátu odkazuji na webové stránky Senátu, přičemž se samozřejmě náš výbor nezříká jakékoli následné diskuze. A úplně na závěr – není taktéž bez zajímavosti, že i když tento materiál projednal náš výbor již 23. října, tak během celého měsíce (plénum o tomto jednalo až 27. listopadu) nikdo VEU nekontaktoval. Pouze prostřednictvím svého předsedy obdržel Výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice (VVVK) těsně před projednáním v Senátu stanovisko Amnesty Internatinoal ČR k usnesení a doporučení VEU, které se kupodivu (jak jinak) opět točilo kolem kauzy „D.H. a ostatní proti ČR“. Nikdo ale toto stanovisko AI do rozpravy v plénu Senátu nepředložil, ani jej nezmínil.

Miroslav Krejča, předseda Výboru pro záležitosti EU Senátu PČR, prosinec 2013

Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje 0 příspěvků Vstoupit do diskuse Komentovat článek Tisknout