Ing. Miloš Zeman

První přímo zvolený prezident ČR
  • BPP
  • prezident České republiky
ProfileTopCardGraphDescription

Průměrná známka je 3,71. Vyberte Vaši známku.

-3 -2 -1 0 1 2 3 4 5

( -3 je nejhorší známka / +5 je nejlepší známka )

06.02.2011 10:02:00

Chceme osvědčené cesty, ne cimrmanovské experimenty

Chceme osvědčené cesty, ne cimrmanovské experimenty

Návrh tezí dlouhodobého programu SPOZ.

Dvacet let po listopadové revoluci stále hledá Česká republika program svého dlouhodobého směřování. V těchto dvaceti letech jsme zažili mnohé iluze, jejichž společným jmenovatelem byla víra, že můžeme nabídnout světu i sobě specifickou českou cestu, dostatečně nepoučenou ze zkušeností vyspělých zemí.

Tak vznikla představa, že místo standardních politických stran máme svou politickou budoucnost založit na programově nevyhraněných občanských hnutích, že místo běžných metod privatizace musíme vymyslet kupónovou privatizaci, či že místo systému progresivního zdanění, běžného ve všech vyspělých zemích, musíme zavést rovnou daň, snižující příjmy státního rozpočtu a ohrožující sociální soudržnost. Proti tomuto pohledu, jenž snad krátkodobě mohl vést k neoprávněné národní hrdosti na naši originalitu, nabízíme pohled daleko pokornější. Hledejme inspiraci v nám kulturně blízkých evropských zemích, které již desítky a někdy i stovky let zaznamenávají úspěšný vývoj. Ptejme se, čím je tento úspěšný vývoj způsoben, a formulujme program, který jej napodobí.

Vycházíme z toho, že zeměmi, které pro nás mohou být nejvýraznější inspirací, jsou Švýcarsko a Švédsko. Švýcarsko především kvůli svému politickému modelu, Švédsko pak kvůli modelu socioekonomickému. Švýcarsko dnes vnímáme především jako zemi přímé demokracie, založené na systému referend. Švýcarský politický systém však výrazně zkvalitnil i zastupitelskou demokracii. Málo se ví o tom, že švýcarský občan ve volbách do svého parlamentu (Národní rady) může sestavit vlastní kandidátku. Složenou z osobností jednotlivých kandidujících stran; obdobně je tomu například i v Lucembursku, které je nejbohatší zemí Evropy.

Často se u nás mluví o zvýšení konkurenceschopnosti naší ekonomiky a základní cesta je spatřována ve snižování daní a ve snižování nákladů na pracovní sílu. My však nepotřebujeme levnou, ale naopak dobře placenou, kvalifikovanou pracovní sílu s vysokou produktivitou práce. Příklad Švédska nám ukazuje, že právě vysoká míra progresivního zdanění zvyšuje i konkurenceschopnost země a současně zachovává i sociální smír.

To dokazuje i na podzim 2010 publikovaná zpráva Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Tato nejprestižnější ekonomická organizace provedla průzkum konkurenceschopnosti u asi 150 zemí světa. Na prvním místě se umístilo Švýcarsko, na druhém Švédsko.

Nechceme přitom vytvářet iluzi, že inspirace švýcarským a švédským modelem povede sama o sobě k rychlému dosažení životní úrovně těchto zemí. Na druhé straně dáváme přednost osvědčeným cestám před cimrmanovskými experimenty, které nás v minulé době postihly. Abychom mohli na tyto cesty nastoupit, jsou podle našeho názoru nezbytné dvě skupiny reforem - politická reforma a reforma ekonomická.

I. Politická reforma - rozšíření práv občanů

Základním nedostatkem našeho politického systému je přílišná nadvláda politických stran nad občany. Tato nadvláda se projevuje tím, že politické strany na svých kandidátkách stanoví pořadí kandidátů (takzvaná viditelná místa), které může volič jen velmi obtížně změnit. Členů politických stran jsou přitom zhruba dvě procenta dospělé populace, nehledě na to, že o pořadí kandidátů zpravidla nerozhodují všichni členové, ale spíše dohody stranických funkcionářů.

Neupíráme samozřejmě politickým stranám právo navrhnout své kandidáty včetně jejich pořadí. Reklamujeme však právo občana-voliče do tohoto pořadí účinně zasáhnout. Až dosud bylo toto právo existujícím volebním zákonem výrazně omezeno, a to stanovením vysokého preferenčního procenta (podílu preferenčních hlasů pro daného kandidáta z celkového počtu hlasů pro jeho stranu). To téměř znemožňovalo posun na volitelných místech jednotlivých kandidátek.

Uveďme konkrétní příklad. Ve volbách do poslanecké sněmovny v roce 2006 bylo preferenční procento 7 % (dříve dokonce 10 %), a pouze 5 ze 200 poslanců tak svými preferenčními hlasy (takzvaným kroužkováním) „přeskočilo" pořadí na kandidátce, určené stranickými sekretariáty. V obdobných volbách v roce 2010 bylo preferenční procento sníženo na 5 %, a do Poslanecké sněmovny se z nevolitelných míst dostalo rozhodnutím voličů již 48 poslanců. Přitom byli „vykroužkováni" mnozí poslanci všech parlamentních stran na zdánlivě plně volitelných místech, pokud byli volícími občany považováni za zkorumpované či jinak nedůvěryhodné.

Domníváme se, že je třeba pokračovat v tomto trendu. Proto navrhujeme, aby bylo preferenční procento ve volbách do poslanecké sněmovny dále sníženo z 5 na 3 %. Obdobnou změnu navrhujeme i u ostatních typů voleb.
Mají-li sami občané skutečně rozhodnout, komu z navržených stranických kandidátů dají svoji důvěru, musí především tyto kandidáty znát. Při dnešním počtu čtrnácti volebních krajů nelze tento požadavek splnit. Jestliže v průměrném volebním kraji kandiduje za každou stranu asi třicet kandidátů, a je-li počet kandidujících stran jen kolem deseti, pak je voličům nabídnut seznam 300 osob, z nichž 90 % vůbec neznají. Považujeme to za urážku inteligence voličů - jak můžeme volit člověka, kterého vůbec neznáme? Řešením může být zvýšení počtu volebních okrsků ve volbách do Poslanecké sněmovny (nezaměňovat se samosprávnými kraji) takovým způsobem, aby v menších okrscích mohl každý občan poznat svého kandidáta, a aby naopak tito kandidáti v nich měli možnost představit se svým voličům. Z těchto důvodů navrhujeme, aby ve volbách do Poslanecké sněmovny byl počet volebních okrsků zvýšen z dnešních 14 na 35. Vedlo by to i k přibližnému vyrovnání počtu voličů v jednotlivých pěti až šestimandátových okrscích.

Znalost kandidátů umožňuje občanům, aby sami rozhodli, který z kandidátů pouze slibuje, a který již něco skutečně dokázal. V krajských volbách tak mohou získat vyšší důvěru úspěšní komunální politici, a v celostátních volbách úspěšní krajští (regionální) politici. Jestliže takové osobnosti budou na kandidátkách více politických stran, volič by měl mít právo sestavit si vlastní kandidátku, složenou z těchto osobností, a nevázat se pouze na kandidátku jediné strany. Tato možnost - kombinovaný výběr z kandidátek více stran - je u nás již zakotvena v komunálních volbách (takzvané panašování), neplatí však pro volby krajské ani celostátní, kde jsme nuceni dát svůj hlas kandidátům jediné strany. Proto navrhujeme, aby občané i v krajských a celostátních volbách měli možnost vybírat osobnosti z kandidátek více politických stran. Tím by se opět rozšířila práva občanů na úkor politických stran a přiblížili by se tak již zmíněnému švýcarskému nebo lucemburskému modelu. Lze i doufat, že možnost širšího výběru svých politických reprezentantů občany by mohla výrazně zvýšit volební účast.

Předchozí tři změny navrhují zdokonalení zastupitelské demokracie. Dalšími změnami v našem programu je rozšíření demokracie přímé. Přímou demokracii přitom nepokládáme za náhražku zastupitelské demokracie, ale za její vhodný doplněk. Přímou demokracii lze uplatnit již na komunální úrovni tím, že starostové, resp. primátoři nejsou voleni zastupitelstvem jako dosud, ale samotnými občany. Výhodou tohoto postupu je odstranění zákulisních machinací při zastupitelské tajné volbě, kdy se starostou nebo primátorem může stát i osoba, která nemá důvěru občanů. Proto navrhujeme, aby starostou, resp. primátorem byl zvolen ten, kdo v komunálních volbách obdržel nejvíce preferenčních hlasů.

Obdobná situace existuje i na úrovni samosprávných krajů. Historická zkušenost přitom ukazuje, jak silný může být vliv výrazné osobnosti na úspěch města nebo kraje. Proto navrhujeme, aby krajským hejtmanem byl zvolen ten, kdo v krajských volbách obdržel nejvíce preferenčních hlasů.

Stejně tak je znechucující, jestliže volba hlavy státu je založena na parlamentních politických obchodech bez respektování názoru občanů. Je-li u nás zhruba osm půl milionu oprávněných voličů, měl by při volbě prezidenta republiky být jejich hlas důležitější, než hlas 281 poslanců a senátorů. Proto navrhujeme, aby prezidentem České republiky byl zvolen ten, kdo buď v prvním kole prezidentské volby získá více než 50 % hlasů volících občanů, nebo ve druhém kole většinu těchto hlasů, přičemž do případného druhého kola by z kola prvního postupovali dva nejúspěšnější kandidáti. Aby se zabránilo recesistickým návrhům, petice, podporující návrh na kandidatury, by muselo podepsat nejméně sto tisíc občanů.

O důležitých otázkách své obce, především o investičních prioritách, by měli rozhodovat občané v místním referendu. Často se totiž stává, že z obecních rozpočtů jsou vynakládány prostředky na prestižní neužitečné akce, nehledě na možnost korupce při vypisování obecních zakázek. Již dnes existuje zákon o místních referendech, který je však činí platným pouze tehdy, jestliže účast v referendu dosáhne alespoň 50 %. Tohoto cíle se při dnešní pasivitě občanů málokdy daří dosáhnout. Proto navrhujeme, aby místní referendum bylo platné již při alespoň 40% účasti občanů. Ti, kdo se referenda neúčastní, totiž nehlasují proti, ale v podstatě se zdržují hlasování.

Z obdobných důvodů navrhujeme přijetí zákona o krajském referendu, který dosud neexistuje. I zde by důležitou otázkou mohly být investiční priority daného kraje, tím spíše, pokud by došlo k další decentralizaci a posílení pravomocí krajských samospráv (obdobně, jako je tomu v případě švýcarských kantonů).

Konečně navrhujeme přijetí zákona o obecném referendu, kde by předmětem všelidového hlasování byly zásadní otázky domácí i zahraniční politiky. Referendum by se nemohlo týkat omezení lidských práv a svobod. Pro jeho vypsání by byla nutná petice, podepsaná nejméně pěti sty tisíci občanů.

Předložené návrhy politické reformy, zahrnující především úpravy volebního zákona, nepředstavují významné zvýšení nákladů, hrazených ze státního rozpočtu. Úspor by bylo naopak možné dosáhnout tehdy, kdyby byly sloučeny termíny parlamentních a komunálních voleb, a kdy by se referenda konala současně s těmito a dalšími volbami. Výhodou takového sloučení v případě, že by se komunální volby konaly v květnovém místo v říjnovém termínu by bylo i to, že by nově zvolená zastupitelstva měla podstatně více času na přípravu obecních rozpočtů.

II. Ekonomická reforma - preference investic před spotřebou

Základním nedostatkem našeho ekonomického systému je nízký sklon k investicím a vysoký sklon ke spotřebě. Politické strany se často podbízejí voličům populistickými sliby, zaměřenými do oblastí spotřeby, a při nedostatku zdrojů tak utlumují investice. To dokazuje i to, že současný český státní rozpočet vykazuje pouze 10% podíl investičních (kapitálových) výdajů vzhledem k jejich vytlačování jak výdaji spotřebními, tak dluhovou službou. Právě narůstající zadlužování je důsledkem této populistické orientace.

Uveďme opět konkrétní příklad. Před parlamentními volbami v roce 2010 jedna z kandidujících stran nabízela starobním důchodcům, že jim v případě svého volebního úspěchu zajistí takzvaný třináctý důchod - ve skutečnosti jednorázovou dávku 2 400 Kč. Při více než dvoumilionovém poštu starobních důchodců by to znamenalo výdaj ze státního rozpočtu přibližně 5 miliard korun. Představme si, že za těchto 5 miliard by se místo toho postavily domovy s pečovatelskou službou, kterých je krajní nedostatek. Dalo by to růstový impuls stavebnictví i odvětvím, vybavujícím tyto domovy, zaměstnalo by to jak ty, kdo by tyto domy stavěli a vybavovali, jak ty, kdo by v nich posléze pracoval jako personál. „Třináctý" důchod je spotřeba, výstavba domovů s pečovatelskou službou pro starobní důchodce je investice. Investice na rozdíl od spotřeby vytváří nová pracovní místa a snižuje tak nezaměstnanost, tím snižuje výdaje státního rozpočtu, nutné na podporu v nezaměstnanosti, a naopak zvyšuje příjmy státního rozpočtu formou daní a pojištění, odváděných nově zaměstnanými.

Uvedený příklad lze zobecnit. Stát by měl změnit svou hospodářskou politiku takovým způsobem, aby ve struktuře rozpočtových výdajů úsporami zvýšil podíl investic na úkor zejména vládní spotřeby, a současně ve struktuře rozpočtových příjmů vytvořil nové dodatečné zdroje na krytí investičních nákladů. Tyto náklady přitom mohou zahrnovat i rozsáhlé veřejné stavby. Ilustrací může být dlouho odkládaný kanál Dunaj - Odra - Labe, plnící dopravní, energetické, rekreační a vodohospodářské (ochrana proti povodním) funkce, jehož výstavba by v průběhu deseti let zaměstnala několik desítek tisíc nových pracovních sil.

Stabilní a dlouhodobý ekonomický růst nemůže být zajišťován plýtvavou spotřebou, ale pouze racionálními investicemi. Právě investice vytvářejí hodnoty, představující přesah do budoucnosti. Problémem je, že investice nemají volební právo, a méně inteligentní voliči dávají přednost laciným krátkodobým slibům, jejichž dlouhodobým důsledkem je nejen rostoucí zadlužování, ale i podlomení výkonnosti národního hospodářství.

Za nejdůležitější celospolečenskou investici považujeme investice do vzdělání. Je prokazatelné, že více kvalifikovaná pracovní síla snadněji najde uplatnění na pracovním trhu, než osoba s nízkou kvalifikací. Vzdělání jakou součást veřejného sektoru nemůže být založena na komerčních principech. Proto například odmítáme placení školného na vysokých školách. Místo toho navrhujeme systém penalizačních poplatků, uplatňovaných u málo úspěšných studentů včetně opakování zkoušek, ročníku, nebo prodlužování doby studia. Musíme si uvědomit, že jen část populace má na to, aby absolvovala vysokoškolské vzdělání, nemá-li toto vzdělání klesnout na úroveň středních škol. Penalizační vysoké poplatky by tuto schopnou část oddělily od části méně schopné.

Dále navrhujeme, aby státní dotace školám byly poskytovány nikoli na základě počtu studentů, ale na základě jejich uplatnění jako absolventů těchto škol na trhu práce. Nevidíme důvod, aby byly zaváděny státní maturity, unifikující přístup na vysoké školy bez ohledu na specializaci těchto škol. Naproti tomu navrhujeme zrušení učebních oborů s maturitou a nahrazení maturity mistrovskou zkouškou. Maturita nemůže být pouhým prestižním symbolem, učňovské školství musí získat novou prestiž.

Další významnou celospolečenskou investicí do veřejného sektoru je zdravotnictví. Ani zde nemůžeme souhlasit s považováním zdravotnictví za druh byznysu. Proto odmítáme zavádění poplatků na zdravotní péči. Místo toho doporučujeme úsporná opatření zejména v oblasti lékové politiky, která představuje nejvýraznější část zdravotnických výdajů. Málo se ví o tom, že až dvě třetiny cen léků představují patentové poplatky zahraničním farmaceutickým firmám. Proto navrhujeme definici standardu, bezplatně krytého ze zdravotního pojištění, jehož součástí by byly u běžných onemocnění léky s ukončenou patentovou ochranou (generika).

Páteří investic do veřejného sektoru jsou tedy investice do vzdělání a zdravotní péče (podobně jako ve skandinávských zemích). Stát musí ovšem pečovat o bezpečnost svých občanů, o fungování veřejné dopravy a další aktivity. Má-li dostát těmto svým povinnostem, musí nejprve šetřit na vlastních spotřebních výdajích, a teprve poté doplňovat své zdroje rozpočtovými příjmy. Prvním zdrojem úspor v rámci výdajů na vládní spotřebu jsou úspory ve snižování přebujelého státního aparátu. Výdaje na státní zaměstnance jsou dnes největší položkou státního rozpočtu, vyšší, než na výplatu starobních důchodů. Přitom průměrný plat zaměstnanců veřejného sektoru je vyšší, než plat zaměstnanců soukromého sektoru. Nikdo nepopírá nutnost dobré platové úrovně učitelů nebo zdravotníků (podobně policistů nebo hasičů), třebaže jsou někdy otazníky nad jejich počtem. Pokud však jde o státní úředníky, považujeme již vzhledem k informatizaci státní správy počítačovou technikou za nepřijatelný současný rozsah přebujelého státního aparátu. Proto navrhujeme, aby vládní spotřeba v této oblasti státní správy byla každoročně snižována v dlouhodobém horizontu nejméně o 1 %. Místo jednorázových plošných kampaní tak chceme vytvořit trvalý tlak na racionalizaci úspor, zvyšování produktivity práce státního aparátu a na inovace v této oblasti.

Druhou oblastí jsou úspory v armádních výdajích. Armáda má plnit své funkce jednak v rámci integrovaného záchranného systému, jednak v rámci zahraničních misí v boji proti mezinárodnímu terorismu. Není však důvod pro rozsáhlé plýtvání, často doprovázené korupcí, v oblastech, které s těmito činnostmi nesouvisí. Proto navrhujeme výraznou redukci armádních výdajů včetně redukce nepotřebných zařízení. Úspoře výdajů by prospělo i sloučení ministerstva obrany a generálního štábu do jedné instituce.

Třetí oblastí jsou úpory v sociálních dávkách, které dnes v té či oné formě pobírá zhruba polovina obyvatelstva, a které mnohdy demotivují k zájmu o práci. Proto navrhujeme vázat výplatu sociálních dávek na pracovní začlenění příjemců těchto dávek, například formou veřejně prospěšných prací.

Veškerá úsporná opatření by však působila směšně, kdybychom současně připustili pokračující rozkrádání státního i veřejného majetku, ať už je nazveme korupcí nebo tunelováním. Proto navrhujeme, aby byl přijat zákon o prokázání původu příjmů a majetku, a aby majetek, získaný nelegálním způsobem, byl zabaven. Vedlejší trest propadnutí majetku je obsažen již v našem trestním zákoně, je však velmi málo využíván. Přitom by mohlo jít o podstatnou část rozhojnění rozpočtových příjmů. Peníze se neztrácejí, pouze se přelévají, a nelegálně získaný majetek lze dohledat, nebudou-li tomu bránit politické tlaky. Důkazní břemeno přitom podobně jako v západoevropských zemích musí spočívat na držiteli majetku; není nic jednoduššího, než prokázat nabytí majetku poctivým způsobem.

Teprve tehdy, budou-li provedena úsporná opatření, a budou-li „ucpány díry" v předražených veřejných zakázkách, spojené s korupcí, je možné uvažovat o zvýšení rozpočtových příjmů. Tyto příjmy jsou z rozhodující části tvořeny daněmi a pojistným. V souvislosti s důchodovou reformou se často hovoří o nutnosti, aby si občané spořili na stáří, třebaže to již dělají tím, že si platí důchodové (sociální) pojištění. Navrhujeme, aby sociální pojištění bylo zvýšeno o dva procentní body a tím se vyrovnal současný deficit důchodového účtu. Šlo by o návrat do roku 1997, kdy bylo toto pojištění nerozumně o dva procentní body naopak sníženo. Starobní důchody by měly být valorizovány v souladu s inflací, aby byla zachována jejich kupní síla, a to stejnou částkou - nikoli procentní sazbou - pro všechny starobní důchodce, aby se dále nezvyšoval rozdíl mezi jednotlivými typy starobních důchodů. Měla by být zrušena omezení, bránící důchodcům pracovat bez krácení jejich důchodu.

Daně z příjmů fyzických osob by měly být odváděny na základě odlišné procentní sazby, závisející na výši příjmu. Navrhujeme, aby progresivní zdanění bylo odstupňováno podle násobku průměrné mzdy s tím, že u čtyřnásobku průměrné mzdy by činilo 40 % (ve Švédsku je mezní sazba pro nejvyšší příjmové skupiny 60 %). Současně navrhujeme pro zprůhlednění daňového systému odstranění několika set daňových výjimek, které vznikly na základě nejrůznějších lobbyistických tlaků.

Daně z příjmů právnických osob by měly být ponechány přibližně na úrovni 20 %, aby nebyly ve své činnosti demotivovány podnikatelské subjekty. Na druhé straně navrhujeme výrazné zvýšení daně z dividend, aby byl na tyto subjekty vytvořen tlak k reinvestování jejich zisků místo spotřeb akcionářů. Spotřební daně by i nadále sloužily k selektivnímu omezení spotřeby nežádoucích komodit (alkohol, tabák, apod.).

Nejdůležitější příjmovou položkou je daň z přidané hodnoty. Zde navrhujeme ponechání snížené sazby DPH pouze pro základní potraviny a léky na úrovni 10 % a zvýšení základní sazby DPH na úroveň 25 %. Toto jistě nepopulární opatření u zbytných komodit by vedlo k jejich mírnému zdražení (kompenzovanému snížením obchodních marží v konkurenčním prostředí), ale spolu s dalšími opatřeními by mohlo přinést vyrovnané rozpočtové hospodaření a tak zastavit další zadlužování naší země.

Prostředky, získané uvedenými opatřeními, by v žádném případě neměly být opět projedeny. Jak jsme již uvedli, měly by být investovány do racionálních projektů, například do dopravní infrastruktury, bytové výstavby, opravy kulturních památek a podobně. Lze přitom využít jak projektů PPP (spolupráce veřejného a soukromého sektoru), tak kofinancování z evropských fondů. Jedině politika, která za sebou zanechá nové užitečné hodnoty - obrazně řečeno „zasadí stromy a postaví domy" je politikou, která je úspěšná.

Závěrem
Navrhuji, aby se předložené teze dlouhodobého programu staly předmětem diskuse na místních i krajských organizacích SPOZ. Kromě toho je zapotřebí v jejich rámci připravovat konkrétnější regionální programy pro volby do krajských samospráv. Tyto programy by se měly soustředit především na krajské investiční priority a zdůvodnění jejich potřebnosti.

Ing. Miloš Zeman
Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje 0 příspěvků Vstoupit do diskuse Komentovat článek Tisknout
reklama