Vážený pane ministře zahraničí, excelence, dámy a pánové,
jsem rád, že se po roce opět s vámi setkávám, a těším se na čtyři další setkání, která nás v těchto čtyřech letech budou čekat. A věřím, že všechna z nich budou věcná a přátelská.
Povšiml jsem si, že poněkud utichl mediální tartas tvrdící, že existují základní rozdíly mezi koncepcí zahraniční politiky prezidenta a vlády. Přiznávám, že jsem si základních rozdílů nevšiml ani u minulé vlády, natož u té současné. A pokusím se to velmi stručně ilustrovat tím, že, myslím na příští týden, jsem svolal poradu ústavních činitelů v souladu s programovým prohlášením vlády, kde budu argumentovat některé otázky poněkud podrobněji.
Takže dovolím si shrnout svoje stanovisko k nejdůležitějším otázkám zahraniční politiky v několika podstatných bodech. Bez pořadí důležitosti začnu naším vztahem k Severoatlantické alianci.
Jak dobře víte, podporuji dlouhodobě naši misi v Afghánistánu, ale nejenom misi v Afghánistánu. Podařilo se mně v minulosti prosadit alespoň zárodek mise na Golanských výšinách. Jsem rád, že máme misi na Sinaji i v Mali, ale znovu opakuji, daleko a daleko nejdůležitější je právě mise v Afghánistánu. Podpořil jsem v nedávné minulosti i podstatné rozšíření této mise a domnívám se, že těm oponentům tohoto přístupu nemáme nadávat, ale máme s nimi klidně a věcně argumentovat.
První argument, který občas slýchám, je, že Afghánská mise není pokryta Radou bezpečnosti. Chtěl bych proto zdvořile upozornit, že v prosinci 2014 Rada bezpečnosti jednomyslně, opakuji jednomyslně, tuto misi schválila.
Druhý argument, který jsem si přečetl například u Václava Klause mladšího, proč v Afghánistánu působíme, proč nenecháme Afghánce, aby si žili po svém způsobu. Václav Klaus není na rozdíl od novinářů a některých politiků hlupák. A proto je zapotřebí jeho argumentaci pečlivě vyvracet. Začal bych zářím 2001. Je nepochybné, že útok na newyorská dvojčata byl organizován z území Afghánistánu. Byl organizován se souhlasem a aktivní podporou tehdejšího hnutí Tálibán.
A teď vás překvapím. I když mnozí z vás to vědí. Afghánistán je jedna z nejbohatších zemí světa, protože je největším producentem opia na světě, a následně heroinu. Jenomže výnos z této produkce neslouží Afgháncům, ale teroristickým skupinám. Argument je velmi prostý. Tak náročná operace, jako byla citovaná newyorská dvojčata, vyžadovala obrovskou logistiku. Šlo o čtyři velká letadla, a tedy o obrovské finanční zázemí, které si může dovolit pouze producent opia, největší producent opia na světě. A toto vše, kolegyně a kolegové, zdaleka nepominulo. Když opustíme Afghánistán, pak Tálibán tuto zemi ovládne a učiní z ní nový Islámský stát. A bude organizovat další a další teroristické akce prostě proto, že je to v jeho povaze.
Já nesdílím názor, že situace v Afghánistánu se zlepšuje. Trochu mně to připomíná, protože jsem starý člověk, vietnamizaci, kdy se mluvilo o tom, jak jihovietnamská armáda úspěšně zvládne Vietkong. A všichni víme, jak to dopadlo. Když Obama chtěl redukovat počet amerických sil v Afghánistánu, tak jsem na Summitu NATO proti tomu protestoval. A aniž bych se přeceňoval, jsem rád, že tento návrh byl odvolán. A to je tedy odpověď na otázku Václava Klause mladšího a mnoha jiných, co děláme v Afghánistánu. Bráníme tam Českou republiku před rizikem těch teroristických útoků, které byly v Americe, v západní Evropě, v Dháce, pokud si dobře pamatuji, a v mnoha dalších zemích světa. A jestliže za španělské občanské války se říkalo, že u Madridu se bojuje za Prahu, tak dnes mohu říci, že u Kábulu se bojuje za Prahu a že je to v hlubokém národním zájmu České republiky.
Na závěr pouze postranní argument. V té akci Resolute Support bojuje více než třicet zemí. Odejít z tohoto společenství by dokázal jenom srab. Ale jak jsem řekl, to je zástupný nebo okrajový argument. Důležité jsou české národní zájmy.
Bod číslo dvě se týká vztahu k Evropské unii. Jsem velice rád, že v této oblasti došlo k základnímu posunu proti minulosti, kdy jsme v Evropské radě stáli přikrčeni v koutku, absolutně nevyvíjeli žádnou iniciativu. Možná, že to částečně, ale jenom částečně, souviselo s jazykovými znalostmi bývalého premiéra, ale v každém případě jsem rád, že nyní je Česká republika v Evropské unii aktivní a že Visegrádská skupina už dokázala jako celek vybojovat to, že Angela Merkelová nedávno prohlásila, že uprchlické kvóty byla chyba. Mimochodem varujte se těch, kdo nás vyzývají, abychom rozpustili nebo oslabili Visegrád. Byla by to hrubá politická chyba, která by oslabila i pozici České republiky na mezinárodním poli.
Samozřejmě, že ani bitva na toto téma neskončila. Všiml jsem si nedávného projevu italského předsedy parlamentu, který nám opět vyhrožoval různými sankcemi. Ale myslím si, že to základní už bylo řečeno. Nebude žádný Dublin IV, nebudou kvóty, nebude relokace. A shodujeme se v tom, a to je také solidarita, ne že ne, že máme pomáhat těmto zemím v jejich původu, a nikoli tedy migrantům, kteří připlují do Evropy.
V projevu na Valném shromáždění OSN jsem několikrát opakoval, že tato migrace má i negativní vliv na vysílající země, protože je jakýmsi brain drainem. Jsou to většinou mladí zdraví muži, takže ten brain drain oslabuje tyto země a odsuzuje je k budoucí zaostalosti. Potlačil jsem svoji vášeň pro bonmoty a neřekl jsem, že je to ve skutečnosti muscle drain, protože většina těchto lidí má velmi, velmi nízkou, pokud vůbec nějakou, kvalifikaci. Ale svaly, svaly nepochybně mají.
Co nás v Evropské unii čeká v blízké budoucnosti? Dvě bitvy, které musíme vyhrát. První je bitva o obnovitelné zdroje a druhá je bitva o rozpočet.
Pokud jde o obnovitelné zdroje, Evropská unie trpí fixní ideou, že by se měl navyšovat podíl obnovitelných zdrojů na energetickém mixu, a to v zásadě pro všechny členské země Evropské unie bez ohledu na jejich rozdílné přírodní a další podmínky. Tedy pro ty, kteří mají alpské řeky a kteří je nemají, pro ty, kteří mají větrné elektrárny na mořském pobřeží, a pro ty, kteří nemají mořské pobřeží a tak dál. Když dovolíte, trochu mně to připomíná sovětskou anekdotu, kdy na území sovětských měst byly instalovány automaty podobné telefonním mušlím, a když vložíte do této mušle svůj mužský obličej, tak vás automat oholí. Někteří škarohlídi protestovali, že každý má jiný obličej. Odpověď konstruktérů zněla, to platí pouze do prvního použití tohoto přístroje. Evropská unie se v zásadě snaží instalovat tyto holící mušle a myslím si, že země, které mají jiný energetický mix, by se tomu měly bránit. Nehledě na to, že zelený fanatismus už vedl k tomu, že Německo má nejdražší elektřinu v Evropě, protože omezilo jaderné elektrárny a doufá v dotované obnovitelné zdroje.
Poslední bitva, kterou musíme v rámci Evropské unie svést, je bitva o rozpočet. Ať jsou ta čísla jakákoli, já uvádím číslo patnáct procent jako pokles příjmu evropského rozpočtu po brexitu. A samozřejmě, že teď se bude hledat kompenzace, a ta kompenzace se hledá jednak ve společné zemědělské politice a jednak v Kohezních fondech. Zdůrazňuje se význam vědy a vzdělání, nic proti tomu, i když někdy, mám k dispozici náš materiál Nejvyššího kontrolního úřadu, se můžeme právem ptát, zda nevyhazujeme peníze v této oblasti, zejména díky nedostatečnému propojení mezi základním a aplikovaným výzkumem. Ale budiž.
Domnívám se, že evropské země by měly prosazovat jednoduchý princip. Princip subsidiarity, který je v základě Evropské unie. Princip jednoty v různosti. A že by tedy v rámci evropského rozpočtu mělo být každé zemi umožněno podle jejích podmínek, aby si sama volila strukturu dotací z evropského rozpočtu, které jsou pro ni nejvýhodnější. Tím končím ty dvě základní pasáže.
Pokud jde o Spojené státy, ještě před měsícem bych řekl, že s nimi nemáme žádné problémy. Až na to, že se Hynkovi Kmoníčkovi stále nepodařilo dosáhnout setkání s Trumpem, ale ne každý je tak schopný velvyslanec jako Eva Filipi v Damašku, že ano. Takže v každém případě platí, že skutečně podstatné problémy nemáme.
Teď už to říkat nemůžu, protože vypukla obchodní válka. Samozřejmě, že vítám dohodu Junckera s Trumpem o volném obchodu a myslím si, že pokud se tato dohoda realizuje, bude to výborné. Na druhé straně ta válka s Čínou, kde asi žádná taková dohoda nebude, může spíše nepřímo, zprostředkovaně, než přímo zasáhnout i exportně otevřenou českou ekonomiku. Není to dobře.
Včera jsem měl shodou okolností na jeho pozvání oběd s americkým velvyslancem a říkal jsem mu, že v učebnicích ekonomie pro první ročník je kritika protekcionismu a kritika zavádění cel. Nevím, jestli to vzkáže americkému prezidentovi. Jinak, pokud vás to zajímá, tak byla zajímavá diskuze o helikoptérách pochopitelně, ale také o vstupu Ameriky do našeho jaderného programu. Taky nemusím vědět všechno, takže jsem se až od něho dozvěděl, že Westinghouse už není v bankrotu, a dokonce, že nepatří nějaké japonské firmě, tuším Toshibě nebo komu, ale že je v rukou Kanaďanů. To je docela seriózní reference, a když se přihlásí do tendru, no tak další poučka ze základní učebnice ekonomie zní, že čím více uchazečů v tendru, tím nižší cena.
Závěrem bych skončil otázkami, o nichž se kdysi tvrdilo, že se liším od vlády.
Tak začnu protiruskými sankcemi. Jsem rád, že i premiér Babiš se proti nim veřejně vyhlásil. A ono to souvisí s těmi cly, ať už jsou to tarifní nebo netarifní překážky, tak jakékoli sankce jsou lose-lose strategy. Prostě prodělávají obě strany, i když si možná obě namlouvají, že vydělávají.
Já si vzpomínám, když jsem byl kdysi v Miami a setkal jsem se s kubánskými emigranty, tak jsem jim říkal, přátelé, již čtyřicet let je vaše úspěšná strategie boje proti Castrovu režimu embargo, bojkot, sankce a tak dál. Tato strategie má jednu drobnou chybičku, Castro je už čtyřicet let kubánským prezidentem. No a samozřejmě, že můžeme mluvit o Íránu, kde také ty sankce nebyly příliš úspěšné. A Američané je teď znovu chtějí zavádět. A o některých dalších zemích.
Jsem tedy rád, že i premiér je veřejně označil za neefektivní, a byl bych pouze rád, a to právě rozvinu na té poradě ústavních činitelů, aby se sankce napříště na každého půl roku neprodlužovaly tak zvanou tichou procedurou, ale aby na Evropské radě se otevřela diskuze o jejich užitečnosti a podmíněnosti. Například v souvislosti s minskými dohodami, protože teď už to vypadá, že nová vláda v Itálii je proti protiruským sankcím. Po návštěvě Putina v Rakousku se dá tvrdit v zásadě totéž. Ze zemí Visegrádu to bude, tedy zrušení sankcí, patrně podporovat jak Slovensko, tak Maďarsko. A zcela určitě bude proti Polsko díky historickým reminiscencím. A tak dál. Takže uvidíme, jak se ta situace bude vyvíjet. Myslím si, že i zde by česká republika měla být aktivní.
Poslední bod jsou naše vztahy s Izraelem. Navštívím opět Izrael, a protože Donald Trump s nepatrným asi čtyřletým zpožděním kopíruje moje návrhy, jsem velmi rád, že se rozhodl přesunout svoji ambasádu do Jeruzaléma. A byl bych rád, kdybychom učinili totéž. Mimochodem premiér Babiš nedávno podepsal petici za přesun naší ambasády, což jsem velice ocenil. A teď tam máme velvyslance Stropnického. Intervenoval jsem u premiéra, aby některá naše ministerstva, která jsou byrokraticky líná, zrychlila svůj postoj. A protože je tam krásná budova Českého domu s nádhernou terasou a já nevím, co všechno ještě, dneska jsem si zrovna prohlížel fotografie, tak se tam může sestěhovat CzechInvest, CzechTrade, CzechTourism. Nebýt tedy lenosti našich ministerstev přelidněných úředníky. V pondělí jsem obědval s premiérem Babišem, který mě ujistil, že už je to zařízeno, a současně dodal, že počet úředníků jak na Úřadu vlády, tak na ministerstvech bude razantně snižován. Takže jakékoli odmítnutí těchto užitečných kroků by mělo mít správně za následek redukci počtu úředníků, a tím by si to tito lidé již neměli příště dovolovat.
Myslím si, že jsem ty základní témata vyčerpal. Snad jenom pro ty, kdo mě označují za ruského nebo čínského agenta, tak bych chtěl zaprvé konstatovat, že jakýsi idiot, který se jmenuje Klvaňa, nedávno prohlásil, že Donald Trump je ruský agent, takže jsem v docela dobré společnosti. A zadruhé, pro své druhé funkční období jsem se rozhodl věnovat značnou pozornost našim vztahům s Indií. Bude tady příští týden indický prezident, takže očekávám, že objektivní česká média mě označí za indického agenta, abych toho neměl málo.
Ale v každém případě ekonomická diplomacie pro malou exportně orientovanou ekonomiku je životně nutná, a pokud zakazujete naše vztahy se zeměmi, které mají největší světový trh, no tak umožňujete jiným zahraničním firmám, ostatně tak, jako tomu bylo v případě zbrojního průmyslu, aby obsadily uvolněné místo a ještě vám poděkovaly.
Dámy a pánové, doufám, že jsem vám dokázal, že mezi vládou a mnou opravdu, ale opravdu není zásadní rozdíl v koncepci naší zahraniční politiky. Tento rozdíl může být vůči těm diplomatům, kteří nemají základní ekonomické vzdělání. Myslím si, že jejich pasivita by mohla vést k tomu, že bychom nevyužili příležitostí, které se před námi nabízejí. Ale protože například v Indii máme velvyslance pana Hovorku, což je bývalý náměstek ministra průmyslu a obchodu, věřím, že nové fázi naší ofenzívy v rámci ekonomické diplomacie značnou měrou přispěje.
Zcela závěrem bych rád ještě jednou poděkoval paní Evě Filipi, které jsem dal nedávno vyznamenání. V českém tisku jsem si nedávno přečetl doporučení, že ji mám odvolat. Jsem přesvědčen, že inteligence českých novinářů je někde na úrovni blbouna nejapného, což byl tvor žijící na Madagaskaru, ale byl právem vyhuben. České novináře se zatím vyhubit nepodařilo.
Děkuji vám za vaši pozornost.
Miloš Zeman, prezident republiky, Pražský hrad, 29. srpna 2018
