Ing. René Číp

  • Poruba
  • zastupitel měst. části
ProfileTopCardGraphDescription

Průměrná známka je 3. Vyberte Vaši známku.

-3 -2 -1 0 1 2 3 4 5

( -3 je nejhorší známka / +5 je nejlepší známka )

24. 9. 2015 8:35:29

Mé vystoupení při jednání o asociační smlouvě mezi EU a Ukrajinou.

Mé vystoupení při jednání o asociační smlouvě mezi EU a Ukrajinou.

Vystoupení ze dne 17.9.2015

Již po několikáté vystupuji k ratifikaci smlouvy mezi Evropskou unií a Ukrajinou. Opakovaně jsem upozorňoval na různá úskalí, která nám tato ratifikace přináší. Přesto jsme se dnes dostali do závěrečné fáze projednávání této mezinárodní smlouvy. Proto se dnes ještě jednou pokusím shrnout všechny své pohnutky, proč se domnívám, že není v našem zájmu tuto smlouvu v současné době schvalovat.

Dovolte, abych v úvodu krátce shrnul vývoj na Ukrajině od rozpadu Sovětského svazu.

V roce 1990 vyhlásila Rada Ukrajiny suverenitu země, nezávislost pak byla oficiálně vyhlášena 24. srpna 1991 při rozpadu Sovětského svazu. Prohlášení nezávislosti bylo potvrzeno referendem o nezávislosti Ukrajiny téhož roku za podpory 90 procent voličů. Přechod k tržní ekonomice, který nebyl doprovázen cílevědomou kontrolou hospodářských subjektů, rozklad plánovaného hospodářství a především neschopnost politiků provést skutečné ekonomické a politické reformy, to všechno vedlo v 90. letech k propadu a dokonce agónii ekonomiky, která se začala vzpamatovávat až okolo roku 2000.

Prvním prezidentem byl tehdy Leonid Kravčuk, jehož v roce 1994 vystřídal bývalý premiér Leonid Kučma. V roce 1996 byla schválena nová ústava s poloprezidentským systémem. Kučmova politická orientace byla převážně proruská, avšak v této otázce nebyl dlouho zásadový. Po prezidentských volbách na konci roku 2004 proběhla v zemi neozbrojená Oranžová revoluce, vyvolaná nesouhlasem části veřejnosti s vítězstvím proruského kandidáta, premiéra Viktora Janukovyče. Janukovyč byl nařčen z volebních manipulací a Nejvyšší soud Ukrajiny nařídil výsledky voleb anulovat. V opakovaných volbách vyhrál jeho prozápadní oponent Viktor Juščenko. Oranžová revoluce poukázala na velmi křehké spojení proevropské západní a proruské východní části země.

Po politické krizi v dubnu 2007, kdy prezident Juščenko rozpustil parlament, vyhlásil předčasné volby a pokusil se převzít kontrolu nad jednotkami Ministerstva vnitra, se v květnu situace opět uklidnila. Předčasné volby byly uskutečněny 30. září 2007. Největší počet hlasů v nich získala Janukovyčova Strana regionů, těsně za ní se umístil Blok Julije Tymošenkové. Po dlouhém vyjednávání byla 18. prosince zvolena premiérkou Julija Tymošenková, jejíž blok utvořil koalici s Juščenkovou Naší Ukrajinou. V parlamentu však měl jen těsnou většinu, která se rozpadla 6. června 2008, kdy z koalice vystoupili dva poslanci. Vláda Julije Tymošenkové pak definitivně padla 16. září 2008. To spustilo novou politickou krizi, kterou premiérka Tymošenková prohlásila za překonanou počátkem prosince 2008, kdy byla za pomoci bloku Volodymyra Lytvyna obnovena koalice BJuT a Naší Ukrajiny, přestože část Juščenkovy Naší Ukrajiny považovala smlouvu za neplatnou.

V roce 2010 vyhrál prezidentské volby, tentokrát i podle oponentů právoplatně, Viktor Janukovyč s 48 % hlasů. Strana regionů tak získala nejen křeslo premiéra a předsedy jednokomorového parlamentu, ale i post prezidenta. Přestože se Janukovič prezentoval jako silně proruský kandidát, nakonec dokázal Ukrajinu přiblížit k Evropské unii, neboť již v polovině roku 2013 se zdálo, že Ukrajina směřuje k podepsání asociační dohody s EU. Byla naděje, že by se Ukrajina tím výrazně přiblížila k budoucímu členství v této organizaci, ale zároveň by se se svými tehdy ještě dobrými vztahy s Ruskem mohla stát i jakýmsi mostem mezi Východem a Západem. Vše se ale změnilo po rozhodnutí demokraticky zvoleného prezidenta Janukovyče a potažmo i ukrajinské vlády, která jen několik dní před připravovaným summitem Východního partnerství ve Vilniusu pozastavila 21. listopadu 2013 s ohledem k obtížné finanční situaci země přípravy pro podpis asociační dohody s Evropskou unií, neboť Janukovyč označil tuto dohodu za zatím nevýhodnou pro Ukrajinu.

Pouhý den poté, v pátek 22. listopadu 2013, zaplavila Kyjev a západní část Ukrajiny vlna demonstrací. Před Vánocemi 2013 se na největší manifestaci na hlavním kyjevském náměstí sešlo až dvě stě tisíc lidí a série protestů, která je známá pod názvem Euromajdan, se přenesla i do některých dalších ukrajinských měst. Uvědomíme-li si, že Ukrajina má kolem 43 milionů obyvatel, jednalo se skutečně o hrstku lidí. V prosinci 2013 odmítla Evropská komise, což je exekutivní orgán EU, poskytnout Ukrajině několikamiliardový balík pomoci výměnou za podpis asociační dohody. Dnes už to zřejmě pro Evropskou unii není takový problém a Ukrajinu by dotovala.

V lednu 2014 začala situace eskalovat poté, co povstalci použili střelné zbraně proti pořádkovým složkám a na ulicích se objevili první mrtví. Od 18. února 2014 již nepokoje přerostly v ozbrojené střety a prezident Janukovyč uprchl po nezdařeném vyjednávání s opozicí - zde je třeba zdůraznit navzdory účasti ministrů zahraničí Německa a Francie - a po dalších dramatických událostech dne 22. února ze země.

V reakci na události demonstrovali proruští aktivisté na podporu Janukovyče na východě a jihu země, takzvaném Antimajdanu. V Doněcku se koncem února za tímto účelem sešlo několik desítek tisíc lidí a doposud autonomní Krym usiloval o úplné odtržení od Ukrajiny. 16. března 2014 se konalo referendum o samostatnosti Krymu a následném připojení k Ruské federaci.

Toto referendum na Krymu bylo vyhlášeno v souladu s platnou Ústavou Ukrajiny, která toto umožňovala. V tomto referendu se voliči absolutní většinou rozhodli pro nezávislost na Ukrajině. Krymský parlament proto 17. března 2014 vyhlásil nezávislý svrchovaný stát s názvem Republika Krym, který okamžitě poté požádal o vstup do Ruské federace jako její nový subjekt.

Dne 25. května se na Ukrajině uskutečnily prezidentské volby. Nekonaly se však na celém jejím území. Vítězem se stal oligarcha Petro Porošenko. Proruské nepokoje na východní Ukrajině, které vypukly po svržení prezidenta Janukovyče, se vystupňovaly v ozbrojený konflikt mezi Ukrajinskou vládou a silami v Doněcké a Luhanské lidové republice. Kvůli bojovým operacím uprchlo z východní Ukrajiny do Ruska jen do 5. srpna 2014 více než 730 tisíc lidí. Došlo také na zákaz Komunistické strany Ukrajiny. Tento zákaz je však protiústavní, neboť o zákazu stranu rozhodl svým výnosem ministr spravedlnosti, který k tomu není oprávněn. Komunistická strana Ukrajiny dále funguje a připravuje se k volbám. Navíc tady jde o jasnou paralelu s podobným vývojem jako v Německu po nástupu Adolfa Hitlera k moci. Tam také zakázali komunisty po požáru v Reichstagu. Fašizující ideje jsou velmi podobné a nezměnily své způsoby ani po 80 letech. Příkladem toho může být tzv. humanitární upalování v Oděse, což je považováno za oximoron, stejně například jako humanitární bombardování Jugoslávie.

A v tomto chronologickém výčtu bych mohl pokračovat dále a dále. Domnívám se však, že se mi již podařilo v krátkosti shrnout, jaká byla a je situace na Ukrajině po rozpadu Sovětského svazu. Jedním slovem by se dala nazvat jako extrémně nestabilní či nestálá.

Vrátíme-li se k vývoji ekonomiky na Ukrajině po získání nezávislosti, musíme opětovně konstatovat, že její dnešní HDP jako snad jediné ze zemí bývalého východního bloku dnes nedosahuje ani čísel z doby před rozpadem Sovětského svazu a očekává se další propad. A to i přes fakt, že Ukrajina nikdy nemusela platit za důležité suroviny, jako je ropa a plyn, tržní cenu, ale měla s Ruskem dohodnuty výhodnější podmínky. A to nehovořím o tom, že Ukrajina mnohdy tyto podmínky nedodržovala a své závazky sice uznávala, ale nehradila. Dle nejnovějších údajů prohloubila ukrajinská ekonomika svůj propad v 1. kvartále letošního roku na 17,6 % z 15 % v předchozím kvartále. Celkový pokles v letošním roce se dle MMF odhaduje na 5,5 %. Žádné pozitivní zprávy tedy.

Ukrajina už v březnu dostala od Mezinárodního měnového fondu prvních 5 mld. dolarů, čili asi 12 mld. korun. Během čtyř let to má být 17,5 mld. dolarů a celková pomoc včetně úspor z restrukturalizace ukrajinského dluhu má být 40 mld. dolarů. V důvodové zprávě asociační dohody s Ukrajinou lze zjistit, že implementace bude stát Ukrajinu dalších 104 mld. dolarů, které Ukrajina nemá a není jasné, odkud je chce vzít.

Co se krymského problému a dodržování ústavy týče, je nutné opět připomenout, že když v roce 1992 vyhlásila Ukrajina nezávislost, bylo v prohlášení konstatováno, že Ukrajina bude navždy neutrální stát. Toto bylo implementováno v roce 1996 do ukrajinské ústavy. Takže v roce 1994, když byly Ukrajině garantovány její hranice, byly garantovány neutrální Ukrajině, ovšem Ukrajina když v roce 2008 začala v rozporu s ústavou hovořit o vstupu do NATO, jednala naprosto v rozporu s ústavou a z ústavy se stal tudíž irelevantní dokument. Toto lze označit za naprostou ignoraci práva, neboť na jedné straně vlastní ústavu sám popírám a ohýbám a na straně druhé vyžaduji, aby druzí sami podle platné ústavy a možností, které dává, nejednali a toto právo jim upírám.

O své právo na autonomii se začali hlásit také zakarpatští Rusíni - oblast, která byla mezi světovými válkami součástí Československa, a k Ukrajinské SSR byla připojena po konci té druhé. Rusíni se ve svých požadavcích odvolávají na referendum z roku 1991, v němž se velká většina obyvatel Zakarpatska vyslovila pro autonomní status. Ten ale Kyjev Zakarpatsku nikdy nepřiznal. Letos v dubnu vytvořili na západě Ukrajiny představitelé národnostních menšin Rusínů, Maďarů a Rumunů shromáždění zakarpatských národností, které má sjednotit snahu o prosazení jejich menšinových práv. Organizace údajně sdružuje na milion obyvatel ukrajinské zakarpatské oblasti, tedy asi 90 % lidí, kteří v nejzápadnější části země žijí.

Co se posledního vývoje samotného konfliktu na východě Ukrajiny týče, aktuálně se konstatuje, že vyhnal do zahraničí 879 tisíc lidí, jak tvrdí OSN. Další 1,3 mil. lidí, kteří byli nuceni opustit své domovy, jsou uprchlíky ve vlastní zemi. Podle odhadů OSN potřebuje zhruba 5 mil. lidí na Ukrajině humanitární pomoc.

Ve čtvrtek dne 4. 6. tohoto roku ukrajinský prezident Petro Porošenko v parlamentním projevu varoval před rozsáhlou invazí. Přiznal, že k odražení poslední ofenzívy separatistů u Marinky ukrajinská armáda nasadila těžké zbraně. Ty přitom měly být podle minských dohod již staženy od linie příměří. Použity měly být údajně houfnice ráže 122 a 152 mm.

Do toho všeho se z Ukrajiny dozvídáme informaci o tom, že gubernátorem ukrajinské Oděsy se stal bývalý gruzínský prezident Michail Saakašvili, politik, který je nyní ve vlastní vlasti stíhán za zneužití pravomoci a žije tak v exilu. Podráždění na překvapivé rozhodnutí Kyjeva zavládlo i v Tbilisi. Současný gruzínský prezident Georgi Margvelašvili předchůdce odsoudil za to, že přijal ukrajinské občanství, čímž se podle něj vzdává gruzínského. Podle ukrajinských komentátorů může být pro Saakašviliho, o jehož uplatnění v rámci ukrajinské státní správy se dlouhodobě spekuluje, Oděsa jen přestupní stanicí. Vždyť je zcela zřejmé, že pro gruzínského exprezidenta není gubernátorský post vysněnou metou, napsal ukrajinský novinář Sergej Rudenko. Styl politické práce Michaila Saakašviliho byl vždy v prezentování každé hrozby, ať už vojenské, nebo politické. Dnes už ale snad všichni ví, že jde jen o někým nastrčenou figurku. Nebudu zde spekulovat kým, ale domnívám se, že je to více než zjevné.

Podle aktuálních informací prezident Petro Porošenko byl také velmi šokován ze současného dění v Kyjevě a vlnou násilností spojenou se vzestupem pravicových sil. Při výbuchu během demonstrace byly před parlamentem zabiti tři členové národní gardy a další důstojník zůstal v kómatu. Zraněno bylo na 140 lidí. Exploze byla údajně způsobena výbuchem granátu. Porošenko nazval tento útok protiukrajinskou akcí a požadoval, aby všichni organizátoři a představitelé politických sil nesli plnou odpovědnost. Demonstrace byla zorganizována jako protest proti plánu na zvýšení autonomie separatistických enkláv na východě Ukrajiny, které by mohl snad přinést konečně mír. Dle dostupných informací byla exploze způsobena tzv. bataliónem Zich, dobrovolnickou policií zformovanou v Kyjevě stranou Všeukrajinské sdružení svoboda, která je silně pravicová, která sympatizuje s Ministerstvem vnitra. Z toho jasně vyplývá, že není pod kontrolou ani vnitřní situace na Ukrajině, když nepočítáme oblasti bojů.

Ze všech těchto i mnoha dalších zpráv, které se na nás hrnou, je třeba si skutečně položit otázku, zda je dnes ta pravá doba tuto asociační dohodu ratifikovat. A jak jsem již sám v předchozích vystoupeních konstatoval, nejsem zarytý odpůrce budoucího členství Ukrajiny v EU, pokud tedy bude unie ještě existovat, ale jako země, se kterou se o tom začne mluvit, až si vyřeší své problémy.

V jejich řešení musíme být nápomocni, ale tuto asociační dohodu schvalovanou v této době za něj nepovažuji, neboť si jej může stávající vedení Ukrajiny také vykládat jako naprostý souhlas s jeho postupem.

Zároveň znovu konstatuji, že my jako volení představitelé České republiky se zodpovídáme našim občanům za rozhodnutí, která činíme. Já sám v tuto chvíli nejsem připraven hlasovat pro další přibližování Ukrajiny k Evropské unii, neboť to nyní nepovažuji za věc, která by byla pro občany České republiky prospěšná.

Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje 0 příspěvků Vstoupit do diskuse Komentovat článek Tisknout
reklama