Jiří Kohoutek

  • SPD
  • Pardubický kraj
  • poslanec
ProfileTopCardGraphDescription

Průměrná známka je 3,6. Vyberte Vaši známku.

-3 -2 -1 0 1 2 3 4 5

( -3 je nejhorší známka / +5 je nejlepší známka )

16.03.2021 14:52:27

Nezapomínejme na to, co nám dluží Německo!

Nezapomínejme na to, co nám dluží Německo!

V těchto dnech si připomínáme smutné osmdesáté druhé výroči začátku tragické německé okupace českých zemí během druhé světové války. Okupace, kterou statisíce českých občanů zaplatily svými životy.

 

Bohužel, toto datum 15. březen není dosud, což je velmi ostudné, zařazeno mezi významné dny České republiky. A ani Německo dosud zdaleka, ani náznakem, neuhradilo obří dluhy, které od této doby vůči České republice má. Jsou to, kromě prakticky nesplatitelných
a neodčinitelných  dluhů morálních, i nemalé dluhy finanční představované tzv. válečnými reparacemi.

Malá repararční historie

Otázka reparací za škody způsobené Německem Československu
v průběhu druhé světové války  byla už  součástí tzv. Morgenthauova plánu na poválečné uspořádání Německa. Na Postupimské konferenci následující bezprostředně po skončení války se staly německé reparace hned prvním bodem programu.

Koncem srpna 1945 pak bylo Československo pozváno na speciální reparační konferenci do Paříže, pro jejíž účely mělo do  1. října 1945 předložit své reparační požadavky.

Na zmíněné Postupimské konferenci padlo rozhodnutí, že reparační nároky, kromě nároků Sovětského svazu a Polska mají být financovány z tzv. západních německých okupačních zón.

Právně jsou tedy německé reparace upraveny Postupimskou dohodou (Závěrečný protokol postupimské konference) a Pařížskou smlouvou
z 21. 12. 1945 o německých náhradách.

Účastníky těchto smluv byly vítězné válečné mocnosti. Přičemž signatáři  Pařížské smlouvy nebyly Sovětský svaz a Polsko, jejichž nároky měly být uspokojeny z území sovětské okupační zóny v Německu  (budoucí NDR).

Pařížská smlouva tak řešila reparace z majetku nacházejícího se v britské, americké a francouzské okupační zóně poraženého Německa (budoucí Spolková republika Německo). Z těchto zón tedy měly být uspokojeny i reparační nároky Československa.

Reparace byly stanoveny pro každý věřitelský stát jeho určitým procentním podílem z jejich celkového objemu a poskytovaly ve dvou skupinách (tzv. skupina A a skupina B) dle způsobu provedení  náhrady. Skupina A zahrnovala všechny prostředky s výjimkou průmyslového zařízení a lodí, které spadaly do skupiny B. Československu byl ve skupině A přiznán podíl ve výši 3% a ve skupině B podíl 4,3%.

Československo tehdy vyčíslilo své přímé požadované náhrady
na 11,5 miliardy amerických dolarů (306 miliard korun tehdejší československé měny, v přepočtu na  dnešní ceny  se jedná minimálně o cca  desetinásobek) a další způsobené škody (mj. ztráty pracovních sil nasazených v Německu, výlohy na jejich invalidní důchody, léčebnou péči a jejich sníženo práceschopnost) na 6 miliard dolarů. Celkem tedy na  17,5 miliard dolarů (cca 465,5 miliard tehdejších československých korun).

Na pařížské konferenci československá vláda deklarovala, že pokud by se měl na konto válečných  reparací započíst sudetoněmecký majetek, hodlá jej použít k vyrovnání pohledávek Československa vůči Německé říši ve výši 1,7 miliard amerických dolarů. O tuto částku se také snížilo vyčíslení československých válečných škod. Do závěrečného memoranda z reparační konference v Paříži „německý zahraniční (tzn. ani sudetský) majetek“ na československém území nebyl zahrnut.

Československu se tehdy navíc podařilo začlenit do pařížské reparační dohody pasáž, kde se uvádí, že majetek, který byl vlastnictvím dané věřitelské země  v době její anexe nebo okupace Německem, nebude započítáván na její účet reparací.

To jen pro pořádek, a jak o konečnou odpověď dnešním sudetským zájemcům o „restituce“ a jejich českým advokátům a přisluhovačům.

Od léta 1946 se fakticky rozběhlo splácení reparací ze skupiny B
z demontovaných německých průmyslových zařízení a z německých námořních obchodních a říčních lodí. V reparační skupině A  se jednalo zejména o dodávky zboží, o které Československo ovšem zájem nemělo. Zvolilo si tedy cestu reparačního plnění ve formě služeb, zejména, co se týče německé dopravní sítě a telekomunikací, což ovšem tehdy odmítly velmi „přátelsky“ západní velmoci (USA, Velká Británie, Francie).

Do února roku 1947 obdržela Československá republika  v rámci skupiny B reparace v hodnotě 5,4 milionu dolarů. Celkem pak Československo dostalo z požadovaných reparací pouhých 14,5 milionu amerických dolarů, tedy pouze 0,09% z požadovaného objemu reparací. Čili méně než činila jedna tisícina požadovaných nároků…

Poté, po vypuknutí tzv. studené války, došlo k enormnímu omezení reparačních dodávek z Německa a v 50. letech 20. století pak k jejich úplnému zastavení. Československo tedy celkově obdrželo reparace v hodnotě  pouhých 230 milionů korun dobové měny.

V období bipolárního rozdělení světa (i Německa na dva státy) navíc problematika německých válečných reparací přestala být tématem mezinárodních vztahů a mezinárodní politiky.

Kdo (ne)hájí české národní zájmy

Výraznější změna, bohužel, nenastala ani po změně (geo)politických poměrů v roce 1989. Česká vláda a ministerstvo zahraničních věcí dlouhodobě zastávají stanovisko, že přijetím tzv. česko-německé deklarace v roce 1997 byla otázka válečných reparací  uzavřena v tom smyslu, že sporné záležitosti z minulosti ponecháváme jednou provždy historii a nebudeme jimi zatěžovat  naše budoucí vztahy a společné „světlé zítřky“ v Evropské unii.

To je ovšem zcela falešná a alibistická argumentace. Z právního hlediska nemá česko-německá deklarace v žádném případě charakter závazné mezinárodní smlouvy, jde čistě o politický akt. Tudíž nemůže mít sebemenší vliv ani na stále existující reparační nároky české republiky vůči Německu. Kterých se navíc československý ani český stát a jeho ústavní orgány nikdy deklaratorně nevzdaly.

Klíčovou je otázka faktické vymahatelnosti těchto restitucí. A zde by pak hrály zásadní úlohu postoje a tlak hlavních válečných vítězných velmoci - USA, Ruska, Británie a Francie,  na dobrou vůli a slušnost Německa se spoléhat nelze. Ani na pevnou vůli našich tzv. západních spojenců. Bohužel…

Ale hlavně, v případě německých válečných reparací nejde o věc nějaké politické taktiky a kličkování. Zejména dnes, v době, kdy probíhá masivní tlak na přepisování historie a výsledků druhé světové války, v době, kdy zde bují snahy o rehabilitaci nacismu, musíme v první řadě dostát odkazu našich předků, hrdinů, kteří v boji proti nacismu a za svobodu Československa položili své životy.

A proto, i ve jménu jejich obětí,  musíme po Německu tvrdě požadovat splacení veškerých uznaných válečných reparací do poslední koruny či do posledního eura.

Klidně proti všem.

Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje 0 příspěvků Vstoupit do diskuse Komentovat článek Tisknout
reklama