Znám ten příběh jen z vyprávění, nepodařilo se mi ho ověřit a děda už nežije, aby mi ho vyprávěl detailněji. Co ale vím je, že v očích toho malého Pepíka, kterému bylo na konci války sedm let, musel být jeho táta neskutečným hrdinou. Asi celou válku, protože kromě toho, že šil boty partyzánům, tak taky pěstoval ve sklepě na okně zakázaný tabák, což bylo, podle dědova nadšeného vyprávění, pro malého kluka zřejmě srovnatelné s ozbrojenou akcí.

Jako trofej z Pražského povstání si švec Josef Vobořil přinesl červenou vlajku s našitým bílým kruhem s černým hákovým křížem. A protože naše rodina pocházela z nuzných poměrů, prababička Božena odpárala ten kruh a ze zbytku vlajky ušila malému Pepikovi kraťasy. Byly slušivé, jen na zadku tak trochu svítily, protože pod hákovým křížem nebyla látka vyšisovaná jako na zbytku.

O válce mi toho děda vyprávěl hodně, přestože i on ji znal spíš z vyprávění svých rodičů. A já tyhle příběhy budu vyprávět svým dětem. A doufám, že i ony pak svým. Protože jen tak se hrdinské kousky našich předků stanou nesmrtelnými.

A stejně jako byl děda Pepík hrdý na svého tátu, budou moje děti hrdé na to, že jejich předci, které sice neznaly, statečně bojovali. A že mají odkud čerpat inspiraci pro své životy.