ProfileTopCardGraphDescription

Průměrná známka je 0,5. Vyberte Vaši známku.

-3 -2 -1 0 1 2 3 4 5

( -3 je nejhorší známka / +5 je nejlepší známka )

23. 5. 2012 17:12:12

PARTAJNÍ EVOLUCE ?

PARTAJNÍ EVOLUCE ?

Názorový průřez NÁRODNÍ PROSPERITY !

Do vzniku Československa, v časech monarchie, pár politických stran již existovalo, ale byla to spíše jakási spolková uskupení, která měla k dnešním stranám velmi daleko. Do tvaru skutečných stran se začaly přetvářet teprve po vzniku naší Československé republiky. Ale i když pak existovala celá paleta politických stran různého ražení a politické orientace, kupodivu v něčem byly všechny zajedno ! Ač každá z nich měla nějakou svoji ideologii a své zásady, když šlo o zájem naší nově vytvářené republiky, dokázaly se shodnout a táhnout tak říkajíc za jeden provaz. Taková vzájemná zavilá nenávist, jakou vidíme mezi našimi politickými stranami dnes, mezi nimi nebývala.. Ať se dělo co se dělo, jejich společným a prvořadým krédem byla otázka prospěchu země, vycházející především z  poctivého vlastenectví ! Zájem strany stál na jejich stupnici hodnot až někde na konci. A nejspíše to právě dávalo základ prosperitě naší země ! Navenek zastupoval na mezinárodním poli naši zemi prezident T.G. Masaryk spolu s Eduardem Benešem, ale tu reálnou a tvořivou politiku doma dělali jiní. Pánové Antonín Švehla, Alois Rašín, Karel Kramář, Jiří Stříbrný, Vavro Šrobár a řada dalších. Pro které vlastenecký vztah k naší zemi byl nad veškerou stranickostí.

 Teprve později, když se začal i na domácím poli výrazněji uplatňovat Eduard Beneš se svými přáteli, začaly se jednotlivé politické strany prosazovat do popředí individuálně. Bohužel toto politické pletichaření se začalo probouzet právě v době kdy naše země vzhledem k nebezpečně hrozící ideologii, prolínající k nám ze sousedního Německa potřebovala především svornost a jednotu. Zaslepenost velké části naší politické reprezentace, spoléhající na křehké a nejisté společenství západních mocností, nakonec vedla k naší zhoubě. Přišel Mnichov, nacistická okupace, a politické strany po německé anexi přestaly reálně existovat. A stejně tak i spolu s nimi skončila veškerá veřejná činnost takových celospolečenských organizací, jako byl Sokol, Orel i skauting. Ale i když už jejich činnost byla zakázána, v jejich členech poctivé vlastenectví dále přežívalo. A stálo i u zrodu našeho národního odboje proti okupantům ! Byli to demobilizovaní  vojáci naší armády, kteří spolu se Sokoly ihned po obsazení naší země hitlerovskými hordami začali vytvářet odbojovou síť  „Obrany národa“ !

 Oproti tomu komunisté tehdy zůstávali stranou a na výzvy nacistů mnozí ochotně dokonce dobrovolně odcházeli pracovat do německého zbrojního průmyslu v Rajchu. Tak jim totiž kázala jejich ideologie ! Jejich idol J.V. Stalin měl přece s Adolfem Hitlerem mírovou dohodu ! Takže svůj později tolik falešně oslavovaný  protinacistický odboj začali naši komunisté vytvářet teprv po 22. červnu 1941, když nacisté nečekaně zrádně napadli jejich vysněnou zemi sovětů ! Do té doby pro naše komunistické internacionalisty byli němečtí nacisté „spřízněnými dušemi“. A v dalším průběhu války, po roce 1942, navazovali naši komunisté pod vedením Klementa Gottwalda v Moskvě utužovat  kontakty se sovětskými orgány a spolu s nimi si připravovali podmínky pro budoucí ovládnutí naši země. A vyšlo jim to. Válka skončila, Gottwald se svojí rudou gardou ve sledu za Rudou armádou vstoupil na naše osvobozené území s „košickým vládním programem“,  aby se stal prvním poválečným předsedou vlády. Na Hrad se sice vrátil prezident Beneš, ale už jen jako poslušná figurka.  A s 25. únorem 1948 přišly dlouhé roky totalitní komunistické nadvlády, za nichž se jakékoliv projevy našeho národního vlastenectví staly nežádoucími. Prioritu dostal komunistický mezinárodní internacionalismus dělnické třídy, veškerá moc se soustředila do rukou K S Č a zcela prvořadým se stalo vše co žádala vládnoucí strana a její ideologičtí moskevští patroni. Systém „strana a vláda“ stál nade vším !

 Tento „systém stranické nadvlády“ nenarušila bohužel ani sametová salonní defenestrace  komunistického režimu po listopadu 1989. Díky masivní propagandě nové politické elity, která kde se vzala tu se vzala a která v jakémsi pofidérním zájmu svobodné plurality odmítala rozpuštění zločinecké KSČ a připustila její další existenci pod mírně upraveným názvem, se většina našich občanů utvrdila v přesvědčení, že bez politických stran to jednoduše nejde. A tak najednou začaly tu vyrůstat nové i staronové politické strany jak houby po dešti. A několik z nich hned od začátku své existence kupodivu oplývaly nemalými finančními prostředky na následnou masivní předvolební kampaň. Tak mohutnou, že všechny ty další strany, jejichž jediným majetkem byly poctivé demokratické myšlenky a zásady, včleněné do jejich programu, snadno „převálcovaly“. A jelikož této vybrané „politické elitě“, která posléze zcela ovládla Parlament, z Hradu žehnal sametový prezident, brzy tyto strany zcela převzaly nomenklaturní zásady předlistopadových komunistů, a po pravdě je ještě důkladně zmodernizovaly.

 A pak už to šlo přímo lavinovitě. „Velké strany“ sice zdánlivě v Parlamentu a hlavně před veřejností tvrdě soupeřily, ale nakonec se vždy nějak domluvily. Koryta byla rozdělena tak, že si nikdo z vyvolených moc nestěžoval a na tom co si o tom myslel onen „ústavně vládnoucí lid“ přece nezáleželo. A na čem vládnoucí elitě záleželo ještě méně, to byly suverénní zájmy naší země. Ta tou „naší zemí“ byla a je již jenom nepřímo, protože co u nás někdy mělo nějakou větší hodnotu, to už si mocnější „Evropané“ dávno rozebrali a z nás udělali jenom novodobou kolonii, skrytou pod falešným pozlátkem „svobod a pomyslných lidských práv“ ! 

 A nyní to došlo tak daleko, že zmodernizovaný systém „strana a vláda“ dospěl tak daleko, že zhruba 70% občanů už dávno ztratilo důvěru jak v současnou vládnoucí politickou elitu, tak v její liberální systém a lokajské přístupy naší politické „elity“ vůči všem mocným „nové Evropy“. A jako se za nacistické okupace v časech druhé světové války dostalo české vlastenectví na index, tak se dnes ti, kteří se k němu hlásí, rovněž stávají terčem mocenských orgánů ! A stejně tak se terčem stávají i ty méně známé strany, které pokládají vlastenectví a suverénní svobody naší rodné země za základní krédo.

 A celkový důsledek popsaného vývoje ? Prokletí stranického „partajničení“, tak jak se v posledním čase projevuje vysloveně totalitními symptomy, nás tlačí jen do zhouby. Zachránit nás snad může jenom návrat k poctivému vlastenectví, ale to při současné degeneraci společenského povědomí našich občanů je jen hodně vzdálenou vizí. A že toho politici dokáží dokonale využít pro  upevňování mocenského postavení svých stran, to si pište. A co tedy s tím ? Lidé se zřejmě ještě nemají natolik zle, aby byli schopni a také ochotni pochopit, že opravdovou svobodu si musí vybojovat sami. Až jim dojde, že pro naše i cizozemské pány jsme už jen druhořadým davem, snad se konečně vzpamatují. Jen aby už nebylo pozdě …
NÁRODNÍ PROSPERITA

Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje 0 příspěvků Vstoupit do diskuse Komentovat článek Tisknout