Problém je v tom, že Česká republika euro přijmout musí. Tak alespoň praví Maastrichtská smlouva, která vstoupila v platnost v roce 1993. Tato smlouva stanovila povinnost členských zemí EU společnou měnu přijmout, až bude existovat a po splnění určitých makroekonomických ukazatelů. Během přístupových jednání si Česká republika výjimku nevyjednala. A ani dosud se tak nestalo a je dost nepravděpodobné, že by se tak mohlo stát.

 V čem tedy spočívají výhody a nevýhody?

Obecně by se dalo říci, že zavedení společné měny v rámci spolku, kde platí volný pohyb osob a kapitálu, je vlastně docela výhodné. Především z důvodu odstranění poplatků za směnu nebo absence kurzových rizik pro exportéry a importéry.  Ovšem, to by platilo za předpokladu, že všichni členové tohoto spolku, mají podobně výkonné ekonomiky. To však není případ Evropské unie resp. Eurozóny. Projekt společné měny byl motivován především politicky a podle toho to také vypadá. Obrovské rozdíly ve výkonnosti ekonomik a kapitálových trhů mezi jednotlivými státy Eurozóny vedly a ještě povedou k problémům a následné sanaci těch slabších ekonomik. To si vyžádalo vznik záchranného fondu (euroval), do kterého jsou nuceni přispívat nemalé sumy, všechny státy Eurozóny ze svého státního rozpočtu. Dalším problémem je rozdílná kupní síla obyvatelstva v jednotlivých státech, protože společná měna vede k postupnému sbližování cen zboží a služeb, zatímco mzdy zůstávají na stejné národní úrovni.

Viděno optikou vlastní peněženky, není přijetí eura v tuto chvíli příliš výhodné. V budoucnu si nedovedu přijetí eura, bez nezmanipulovaného referenda, ani představit…