Euroatlantické vztahy byly po desetiletí v hlavní míře determinovány postojem Spojených států k Evropě, nikoliv naopak. Amerika zaujímala v tomto vztahu dominantní postavení a ve větší či menší míře diktovala Evropě svůj postoj. Evropa přijímala tento „diktát“, protože byl pro ni výhodný. Nejprve se po válce díky Marshallově plánu za americké peníze mohlo zotavit evropské hospodářství a v letech studené války americký daňový poplatník nesl hlavní tíhu financování výdajů na obranu. Díky své hospodářské síle a velikosti to americká ekonomika byla schopná utáhnout a ještě přitom prosperovat. Spojené státy prosperovaly jako „země neomezených možností“, kam po staletí přicházeli imigranti realizovat sny, které si nemohli uskutečnit doma. Toužili po příležitosti a tvrdou prací si zajistili prosperitu pro sebe a pro své děti. Tito imigranti většinou pocházeli z Evropy a zachovávali si vazby na zemi svého původu.
V posledních letech se však toto tradiční schéma začalo podstatně měnit. Pro pochopení, kam směřuje vývoj euroatlantických vztahů musíme nejprve analyzovat současný vývoj toho, co se děje v Americe. V uplynulých letech se Spojené státy staly cílovou zemí pro miliony ilegálních imigrantů převážně ze španělsky mluvících zemí z jižní Ameriky a hlavně z Mexika. Mexičtí imigranti dnes USA naprosto nepokrytě kolonizují za hlasitého souhlasu amerických politiků, kteří dychtí po jejich volebních hlasech. Na západním pobřeží USA a Kanady se dramaticky zvýšil podíl imigrantů z Asie, převážně z Číny. Amerika se tak začala velmi rychle vzdalovat svým evropským kořenům. Populace barevného obyvatelstva roste podstatně rychleji než přírůstky bílých Američanů, a proto jsou USA na hraně toho, že potomci imigrantů z Evropy ztratí většinu. V aglomeraci Los Angeles žije 10 milionů obyvatel, z toho 6 milionů mluví anglicky a 4 miliony pouze španělsky. Tato minorita – o minoritě lze zde mluvit pouze dočasně – nejeví sebemenší tendenci se asimilovat a integrovat do tradiční americké společnosti. Naopak, v důsledku multikulturalismu je levicovými intelektuály podporováno to, aby si zachovávali svůj jazyk, kulturu, způsob chování a myšlení. Tito imigranti ve své většině nepřišli proto, aby hodnoty tvořili, nýbrž aby hodnoty vytvořené předchozími generacemi Američanů spotřebovávali.
Zvolení Baracka Obamy dokládá hloubku populačních změn v Americe, které budou mít dramatické důsledky pro euroamerické vztahy. Obama je prvním americkým prezidentem, který nemá vůbec žádná rodinná či historická pouta k Evropě. Pochází z muslimské rodiny v Keni a jeho vztah k Evropě je podobný vztahu Evropy k Africe. V americké zahraniční politice Evropa už dávno nezaujímá první, ani prioritní místo. Změna kursu byla jasně vidět při způsobu, jakým současná administrativa obětovala umístění radaru v ČR kvůli krátkodobému zájmu o ruskou podporu sankcím proti Iránu.
Dosud jsme znali USA jako hospodářskou velmoc, která dominuje zbytku světa. Krize současných let je dramatická. Snaha amerických politiků neřešit problémy, nechat je narůstat a pokud možno je házet buď na předchůdce nebo následovníky a jejich naprostá podřízenost zájmům lobbystů vede k finanční, ekonomické a morální krizi nevídaných rozměrů. Rozhazování a dluhy, které vytvořili jak demokrati, tak republikáni, dosahují astronomických rozměrů. Poprvé v dějinách také nejsou hlavním věřitelem domácí obyvatelé, nýbrž cizí velmoci – hlavně Čína, která tak má v rukou velmi silný mocenský nástroj. Například Kalifornie, stát, který se pyšnil svobodou občanů, prosperitou a bohatstvím, stát, který má záviděníhodné klima a úrodu několikrát do roka, se zařadil k nejzadluženějším a zralým na bankrot. Extrémní výše státního dluhu vytváří silnou zátěž do budoucna, která dále sníží manévrovací prostor současné i budoucích amerických vlád. Kvalitativní změna populační základny, změna priorit americké politiky a dramatické zchudnutí země naznačují, jakým směrem se budou ubírat transatlantické vztahy. Již dnes prosazují Spojené státy změnu orientace Severoatlantického paktu a požadují, aby se stal vojenskou silou, která bude zasahovat při řešení problému mimo svoji cílovou oblast, kdekoliv na světě. Tím se vzdaluje účelu, pro který byl založen.
S odchodem prezidenta Reagana ztratila Amerika leadera, který by měl vizi a dokázal ji naplňovat. V současné době vedou Spojené státy dvě války, v Iráku a Afghánistánu, u kterých minulá ani současná administrativa nedokázala definovat, co představuje vítězství a co porážku. Současný stav tak vyhovuje pouze dodavatelským firmám, které za peníze amerických daňových poplatníků a proti jejich vůli buduje silnice v Iráku a nemocnice v Afghánistánu, zatímco silnice i nemocnice v USA chátrají. Evropa nemá legitimní důvod se nechat vtáhnout do podobných akcí, jejichž výsledkem není nic jiného, než ztráty.
Na druhé straně je třeba přiznat, že se Evropě dobře žilo pod amerických ochranným deštníkem. Evropa tak mohla financovat rozsáhlé sociální programy, zatímco Amerika musela vyzbrojovat. Tato etapa začíná končit a Evropa bude muset nést větší část břemene své vlastní obrany.
Sjednocující se Evropa nemá jednotnou zahraniční, ani obrannou politiku. Je to daň za to, že projekt evropské integrace je vnucován evropským národům shora a nebyl od začátku založen na solidním základě, který by byl pro občany všech evropských států stejně přitažlivý a žádoucí. V dlouhodobém horizontu však není alternativa ke vzniku evropského superstátu, pouze je možné svést boj o to, jak bude vypadat. Jednotná evropská zahraniční a obranná politika je nevyhnutelná, a cesta k ní bude trnitá.
Prvním problémem je definice toho, co představuje pro Evropu hrozbu, tedy riziko destrukce. Kvůli politické korektnosti si politici v jednotlivých evropský zemích ani v Bruselu dosud nedovolili hrozby pojmenovat, a to hrozby vojenské i nevojenské. K těm prvním patří riziko vyplývající z renesance ruského imperialismu. Bude-li Rusko hospodářsky silné, bude mít snahu obnovit svoji bývalou vojenskou dominanci a opět ovládnout to, co dosud považuje za svoji sféru vlivu – polovinu Evropy. Méně silnou, ale o to nevypočitatelnější hrozbou jsou arabské diktátorské režimy, zejména Irán. Lehce může dojít k tomu, že z vnitropolitických důvodů bude chtít napadnout Spojené státy a protože k tomu nebude mít dostatek sil nebo prostředků, může si vzít jako zástupný cíl Evropu. Co by takový útok znamenal pro transatlantické vztahy? Jak by tyto vztahy poznamenalo nevybudování protiraketové obrany? Americká změna postoje a evropská neochota tyto prostředky přijmout by tak mohly vést k podstatnému narušení těchto vztahů a urychlit divergenci mezi Amerikou a Evropou.
Nevojenské hrozby euroatlantická spolupráce neřeší. V současné době jsou nejdůležitější dvě, které ve větší nebo menší míře pociťují občané na obou březích Atlantiku, přičemž politické reprezentace na obou stranách se těmto tématům pečlivě vyhýbají – energetická závislost na nestabilních a diktátorských režimech a „dělohy našich žen“ – ústy bývalého alžírského prezidenta Bumediena, tedy kolonizace severoatlantického prostoru masivním přílivem imigrantů z cizích kultur, kteří se odmítají asimilovat. Část z nich, militantní islamisté, jsou otevřeně nepřátelští ke společnostem, která je s otevřenou náručí přijala a umožnila jim život, o kterém se jim doma nesnilo. Ač jde v tomto případě o společnou hrozbu, ani evropští, ani američtí politici ji dosud nedokázali ani pojmenovat, natož hledat možná řešení.
Euroatlantické vztahy čeká zásadní změna. Vzhledem k odlišnému demografickému vývoji, zásadním změnám orientace americké politiky a jejímu hospodářskému oslabení bude kurs Ameriky a Evropy nutně divergovat. Evropu a Ameriku budou nadále pojit společné výzvy a hrozby, kterým bude nutno čelit a které budou obě strany Atlantiku pojit k sobě. V každém případě však končí éra transatlantických vztahů, jak jsme je znali od konce druhé světové války.
Dr. Ing. Aleš Šatánek, CSc.
TEP - Tým ekonomických poradců
Strana svobodných demokratů
