Petra Jirglová to naštěstí nevzdala, snažila se s řadou dalších celou situaci zlepšit a chlapečka dostat k pěstounům. Protože to bylo celé hodně citlivé, snažila jsem se pomáhat alespoň komunikací s různými dotčenými orgány tak, aby se její snahy nikde nezastavily. Naštěstí má to celé šťastný konec! Klučík se k pěstounům dostal, má se dobře a pochování, kontakt a hraní už mu nechybí. Jenže, bohužel, tento případ není jediný…

Hodně dětí je v nemocnici pořád samo. Někdy je to komplikované - děti matek samoživitelek jsou samy, protože maminka se musí starat o další sourozence. Samotu v nemocnici prožívají děti z institucí - kojeneckých ústavů nebo dětských domovů - za normální situace se o ně sice starají tety vychovatelky, ale do nemocnice s nimi většinou nemůžou. Občas se dokonce stane, že rodiče nevědí, že mají právo s dítětem v nemocnici zůstat (a nikdo je na to ani neupozorní) nebo prostě nastanou komplikované situace a dítě najednou leží v prázdném nemocničním pokoji a vyrovnává se svým trápením.

Přála bych si, aby žádný kluk nebo holka tyhle situace zažívat nemuseli, aby byli více podporováni pěstouni a rodiny obecně a aby se systém posunul. Na prvním místě jde totiž vždycky o dítě.

Samozřejmě, že by bylo nejlepší, kdyby se o něj starala máma nebo táta, ale někdy to prostě není možné. Proto je tu stát a jeho instituce. Nejde to ale dělat tak, aby to jenom bylo. Musí se to dělat pořádně - tak aby bylo dítě opravdu na prvním místě, aby se mu dostávalo veškeré péče a lásky, kterou potřebuje, aby někde celé dny nemuselo ležet bez jediného pochování nebo pohlazení.

Samo.