Aktuálně se velmi mluví o změně rozpočtových pravidel pro infrastrukturní projekty, o které uvažuje ministerstvo financí. Co to znamená pro projekty ministerstva dopravy a pro českou dopravu celkově?

Musím začít exkurzem do zahraničí a do historie, protože toto není nějaká nová myšlenka, že bychom objevovali kolo. Podobně se chovají velké země EU, protože je to cesta, aby se ze země a její infrastruktury nestal skanzen. Ta pravidla o zadlužování jsou v nich aplikována víceméně totožně, jen u nás jako kdybychom si až donedávna nedávna neuvědomovali, že pokud nebude investovat investic, investic co mají multiplikační efekt, přinesou budoucí výnosy a reálně zlepší lidem život, jen s odůvodněním, že bychom to dělali na dluh, tak tím odsuzujeme českou ekonomiku do útlumu.

Všechny velké země EU už to dělají tak, že infrastrukturní stavby, které podle metodik z ekonomických studií proveditelnosti a návratnosti mají budoucí výnos, se nezapočítávají do přímého státního dluhu. Navyšují zadlužení země, ale neposuzují se jako „prožrané peníze“. Tak je to jednoduché.

Česká republika je dnes, pokud se nepletu, mezi 43 a 44 procenty zadlužení vůči HDP, zatímco Němci jsou někde kolem 63 procent, Francouzi přes 100, Italové přes 100, Řecko v úplně jiných kategoriích. Právě případ Řecka vedl k tomu, že se začaly nastavovat nějaké obrany proti růstu zadlužení. Ale ani v tom Řecku to opravdu nezpůsobily investice do infrastruktury.

Diskuse o tom, že je třeba v tomto směru něco změnit, se vedly už za minulé vlády, téma tehdy zvedla Hospodářská komora a její prezident. Ale došli jsme k zajímavé situaci, že se neshodli ministr financí a ministr dopravy. A to přesto, že byli oba ze stejné partaje. Ale to bylo pro tu minulou koalici trochu typické.