Památník věnovaný všem těm, kteří za naši svobodu položili svůj život, nemá nic společného se Stalinem, Putinem ani válkou na Ukrajině. Je to připomínka toho, jaké odhodlání museli projevit vojáci na celé východní frontě, abychom zde dnes mohli mluvit česky, mít vlastní jazyk, vlastní hymnu, vlastní stát.

Odstraňovat sochy, připomínající tyto hrdiny, je projevem naší malosti a hlouposti, která je urážkou nejen těchto mladých mužů, kteří už se domů nikdy nevrátili, nýbrž i všech našich předků, kteří s nimi bok po bolu zastavili německý nacismus, jenž byl historicky největším ohrožením naší státnosti a celého českého národa.

Jestliže dnes odstraňujeme sochy těch, kteří nás osvobodili, a vyvěšujeme vlajky státu, jenž prohlásil Stěpana Banderu, bojujícího na straně nacistů, národním hrdinou své země, pak nás zítra nemůže čekat nic dobrého.

Mě osobně neurážejí pomníky rudoarmějců, mě osobně urážejí vlajky Ukrajiny a Evropské unie na našich státních budovách. Dokud budeme odvrhovat ty, kteří nás osvobodili, a servilně poklonkovat bruselským mocipánům, kteří se nás snaží naší svébytnosti znovu zbavit, nemůžeme se nazývat hrdým a sebevědomým národem.

Nejsme malou zemí ani malým národem, pouze jej ze sebe svou přihlouplou poddaností děláme. Hitler o nás kdysi prohlásil, že Češi jsou jako cyklisté. Nahoře se hrbí a dole poslušně šlapou. Já osobně udělám vše pro to, aby se tato charakteristika, která nás bohužel pronásleduje, personifikována v osobách všech prorežimních lepševiků, dodnes, stala po 4. říjnu tohoto roku minulostí. Abychom přestali poslušně šlapat, narovnali páteř a hrdě vztyčili naše hlavy.

A co vy? Jdete do toho se mnou?