Který politik naši zemi po roce 1989 NEJVÍC POŠKODIL?Anketa
Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Michaela Kocába (+ 5.7. a 15.3.), Alexandra Vondry, Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (z 28. 10.), Stanislava Chernilevského, Grigorije Paska, Andreje Zubova, Václava Bartušky, Martina Bursíka (+ z 6. 8. a z 23. 6.), Karla Schwarzenberga (z 3. 10.), Miroslava Kalouska, Karla Janečka, Pavla Žáčka (+ z 10. 9.), Jana Urbana, Daniely Kolářové, Petra Gazdíka, Alexandra Tomského (+ 2. část), Michala Kučery, Romana Šmuclera, Jiřího Peheho (z 11. 9.), Romana Jocha (ze 7. 8.) + (9. 9.), Jiřího Pospíšila, Marka Ženíška, Přemysla Sobotky, Johna Boka, Petra Fialy, Maji Lutaj, generála Miroslava Žižky, Pavla Šafra, Františka Janoucha, Jiřího Šestáka, Cyrila Svobody (z 1. 9.), Vladimíra Hanzela, českých umělců, Bohumila Doležala, Zdeny Mašínové (z 21. 8.), Michaela Romancova, Anatolije Lebeděva, Františka Laudáta, Jany Černochové (+ z 24. 10.) Karla Schwarzenberga (ze 14. 8.), Alexandra Kručinina, Milana Hulíka, doc. Jaroslava Šebka, Hynka Kmoníčka, prof. Václava Hampla, Vladimíra Hučína, Jana Vidíma, Jaroslava Lobkowicze, Gabriely Peckové, Daniela Kroupy, Tomáše Zdechovského, Cyrila Svobody (z 22. 8.), Františka Bublana, Jiřiny Šiklové, Karla Hvížďaly, Jiřího Peheho (30. 7.), Marty Kubišové, Petry Procházkové, šéfky hnutí Femen, Zdeny Mašínové (z 21. 5.), Ondřeje Benešík (+ z 23. 10.) Džamily Stehlíkové či Michala Marka.
Separatisté prý s pomocí Ruska mohutně posilují svou výzbroj, ukrajinská vláda se ,,připravuje na válku“ a čeká úder u Mariupolu. Současně Kyjev nadává pozorovatelům OBSE za ,,přílišnou proruskost“. Rada bezpečnosti OSN svolává na popud USA zasedání s tématem Ukrajina. Čeká nás velká bitva, po které by separatisté mohli postoupit až hlouběji do území Ukrajiny, např k Dněpropetrovsku, nebo si chtějí jen vylepšit vyjednávací pozici?
Nevím, jestli „nás“ čeká nějaká bitva, natož velká, natož třeba o Dněpropetrovsk. Z tohoto regionu si, mimochodem, prý chce „své vlastní Novorusko“ udělat oligarcha Ihor Kolomojský, jak tvrdí lidé z Tymošenkové Baťkivšiny, takže situace by mohla být ještě zamotanější.
Ony zprávy o dalších ruských tancích zpochybnil i New York Times, když napsal, že něco podobného Kyjev hlásá pravidelně, ale nemá pro to nikdy žádné důkazy. A ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov nová kyjevská obvinění o agresi komentoval: „Když o tom nemá informace ani (mluvčí ministerstva zahraničí USA) Jen Psakiová, tak já už teprve ne.“ Obviňování pozorovatelů mise OBSE ze všeho možného je – podle ukrajinského deníku Vesti – mstou Kyjeva za to, že ve své zprávě konstatovala, že dělostřelecké granáty, které nedávno v Doněcku zabily dvě děti na hřišti, přiletěly z pozic ukrajinské armády. Ostatně, Kyjev se za svá tvrzení na adresu OBSE – že například misi u Mariupole tvoří z 80 procent Rusové – už oficiálně omluvil. Je přitom zvláštní, že Kyjev obvinil OBSE i z toho, že vyzrazuje rebelům pozice ukrajinské armády, přičemž ale zpráva OBSE mluvila jen o koloně neoznačené vojenské techniky. Znamená to, že to ukrajinská armáda se přesouvá v neoznačených tancích a podobně? No a na tuto zprávu se nyní odvolává NATO s tím, že Rusko už zase vede agresi.
Čili, jak před pár dny v německé televizi konstatoval bývalý náčelník německého generálního štábu Harald Kujat: Ve spoustě spekulací není jediný důkaz o přítomnosti pravidelných ruských jednotek na Ukrajině, a tak bychom měli být velmi opatrní vůči všemu, co Ukrajina a Západ tvrdí. V tomto směru není ani jasné, proč Rada bezpečnosti OSN vlastně zasedala, když v ní Rusko (nebo Čína) mají právo veta. Nejspíš proto, aby se zdálo, že Ameriku Ukrajina ještě pořád aspoň trochu zajímá. Mám ale dojem, že tentokrát koza zůstala celá, ale vlk se ani nenažral. Západ s Ruskem si navzájem znovu řekly, kdo za co může, popřely své viny a zase se v klidu rozešly.
Nicméně, je asi příznačné, že Human Rights Watch, která nedávno oficiálně a s důkazy obvinila Kyjev z použití zakázaných kazetových bomb, nyní přichází s důkazy o tom, že ukrajinská armáda používá také zakázané zápalné látky typu bílého fosforu. A je připravena důkazy předat na Západě jakékoli instituci, která si o ně řekne, ale nikdo si nějak o žádné takové důkazy neříká…
Během týdne jste napsala, že Obama, nositel Nobelovy ceny míru, má poslední možnost se zasloužit o mír tím, že urovná vztahy s Íránem. V tom mu dle Vás nezastupitelně pomáhá Rusko, se kterým se tedy v zájmu této dohody může dohodnout na Ukrajině. Dokonce jste mapovala změnu rétoriky Obamy vůči Rusku. Nemění na tom něco svolání zasedání RB OSN? Jak by ta ,,oběť“ Ukrajiny měla vypadat konkrétně? Pochopil by to Kyjev, pochopila by to Varšava?
Znovu říkám, že svolání Rady bezpečnosti OSN, která nemá možnost nic zásadního přijmout, je jen gestem – koneckonců i Obama se musí po totálně prohraných kongresových volbách, v nichž dominovali válkychtiví konzervativci, ukázat jako rozhodný muž.
Netuším, jak by dohoda „něco za něco“ mohla vypadat konkrétně, ale už nyní je zřejmé, že USA přenechaly Ukrajinu na hrbu Evropské unii a samy už mají jiné starosti s válkami jinde.
A jestli by to Kyjev nebo Varšava pochopily? Odkdy mají zrovna takto geopoliticky významní „spojenci“ USA co chápat? Nicméně Kyjev ztrátu zájmu USA chápe minimálně od zářijové cesty Petra Porošenka do Washingtonu, kde mu sice umožnili slavnostně promluvit v Kongresu, ale pak mu na cestu domů nedali ani zbraně, ani peníze. A nová varšavská vláda premiérky Kopaczové, který vystřídala hlavní jestřáby v čele s Radkem Sikorským, opakovaně deklaruje, že je na čase začít se starat o své vlastní problémy a nechat na Ukrajině, ať se taky zkusí postarat o sebe sama. Nynější prudké srážky polských nacionalistů v ulicích Varšavy u příležitosti Dne nezávislosti jasně ukazují, že problémů k řešení má Polsko dost.
Pokud ale chce Obama jednat, má čas v zásadě jen do konce roku, protože poté nastoupí Kongres v novém složení a připraven je už i návrh zákona vetujícího jakoukoli dohodu s Íránem. A republikáni už také mluví o dodávkách zbraní Ukrajině, což by samozřejmě teoreticky mohlo vyústit v „americkou“ válku proti Rusku. Z hlediska Ameriky v bezpečné vzdálenosti. I když, co je dnes „bezpečně vzdálené“?
Přitom je ale jasné, že něco se na Ukrajině stát musí – současný „nemír“ a „neválka“ zároveň nedávají smysl, jsou silným zdrojem nestability a ve finále nejspíš neuspokojují ani Kyjev, ani rebely.
Co říci k právě skončenému summitu zemí APEC v Číně? Obama chválil Čínu za její prosperitu, mírumilovnost a stabilitu... dopustil se nějakého faux pas, když za větu ,,od Číny se můžeme učit, jak stabilizovat společnost“ sklidil kritiku? Obama tedy zmínil jednou větou lidská práva... A pokud jde o výsledky summitu a obecně přesuny sil v pacifické oblasti: Kdo s kým, proti komu a proč, kdo se s kým sbližuje a kdo se s kým rozkmotřil?
Myslím, že hodně výmluvná – a navíc beze slov – byla už slavnostní fotografie účastníků, na níž stojí čínský prezident vedle ruského, pak hlavy asijských států a na kraji prezident USA, zatímco na australského premiéra zbyla dokonce až druhá řada. Nicméně, pro nás pro všechny je hodně důležité, že Čína s USA, dva největší znečišťovatelé ovzduší, dojednaly dohodu o omezení emisí skleníkových plynů, pro Čínu a USA (a zbytek Asie) je pak hodně důležité i shoda na tom, že se obě mocnosti vystříhají vzájemných vojenských konfliktů. Možná i proto japonskému premiérovi nezbylo než si smířlivě potřást rukou s čínským prezidentem, což ovšem samozřejmě neznamená, že by jejich spory o ostrovy byly rázem vyřešené. To jen napětí se podle všeho výrazně zmírňuje, když Tokiu USA oficiálně vojensky na pomoc nepřijdou. Rusko pak v Pekingu finalizovalo mimo jiné další olbřímí plynové dohody a uzavřelo balík smluv s řadou zemí ASEAN, a k tomu se navíc Obama setkal s Putinem a jejich diskuse pak zdržela i oficiální fotografování… Na celém summitu je proto asi nejpodivnější relativně pasivní role, jakou tam sehrála Indie, byť se jinak snaží všemožně řadit k nastupujícím mocnostem vcelku rozhodně.
A to, že Obama v Pekingu o lidských právech příliš nehovořil a o Tibetu ani nemukl – co k tomu říci? Chtěl dosáhnout – a také dosáhl – nesrovnatelně zásadnějších věcí.
Alternativní zpravodajské servery obchází strašidlo další ekonomické krize eurozóny, či rovnou ekonomiky Evropské unie. Hlavní média zatím mlčí. Je to tedy vážné? Jaká konkrétní varování kterých pisatelů považujete za zásadní a směrodatná?
To jste mě zaskočil, protože žiju v domnění, že ta původní krize ještě ani neskončila, aby mohla začít nová. Faktem ale je, že v krizi je samotná EU, protože kvůli Ukrajině se rozpadá její soudržnost. Střední Evropa nesouhlasí se sankcemi proti Rusku, Balkán je více méně prodlouženou rukou Ruska, Británie do toho popírá základní pilíře Unie typu svobody pohybu osob a míří ven z Unie, Španělsko se snaží udržet se pohromadě, německá ekonomika kvůli sankcím padá k nule, Maďarsko o vystoupení z Unie už mluví zcela oficiálně, USA se Unii snaží vnutit smlouvy o volném obchodu stylem, který naznačuje, že jsou pro USA velmi výhodné a pro nás nikoli, srdcem Unie, Bruselem, prošlo 100 tisíc lidí protestujících proti škrtům a policie jim to spočítala i s vodními děly a obušky (kdyby se to stalo v Rusku, tak už Rada bezpečnosti OSN zasedá zase), do čela Evropské komise byl na důkaz demokratického deficitu EU zvolen lucemburský politik, který svou zemi pomáhal proměnit v hlavní evropský daňový ráj… Jestli tohle není hluboká krize celé Unie, tak pak nevím.
Ano, hlavní média mlčí. To je ale přece už jen otázka zvyku, ne?
Oslavujeme výročí 17. listopadu 1989. Za jak správný konec vzala dle Vás naše země své geopolitické ukotvení, pokud jde o členství v EU a NATO a zásadní podporu politiky USA a jejich výkladu lidských práv? Jakým způsobem by měla, či bude muset ČR svůj postoj změnit? Který prezident, premiér, ministr či diplomat přispěl dle Vás největším dílem k naplňování našich národních zájmů a kdo je na druhém konci žebříčku? A pokud jde o Václava Havla... Uznáváte, že je zářivým a jasným symbolem, který Amerika i svět milují a díky němuž si nás pamatují?
Ano, prožíváme zrovna pár dní boje proti komunismu, který tu už 25 let nevládne, a bojujeme proti němu snad razantněji než před pětadvaceti lety. Fascinuje mě třeba, že mluvíme o „masakru na Národní třídě“. Když ale použijeme pro 17. listopad pojem „masakr“, jak potom popsat třeba situace, kdy ve světě opravdu umírají lidé po desítkách či stovkách? Trochu mi připadá nebezpečné, že tunelujeme už i význam slov, abychom si přifoukli své vlastní „nepříliš dramatické“ dějiny, protože smyšlené dějiny ještě nikdy nikomu nepomohly. Na druhou stranu přitom ale dodnes asi přesně nevíme, co je náš národní zájem, jestli opravdu budujeme funkční stát a ne jen dojnou krávu pro různé skupiny, které se u moci střídají prostřednictvím voleb…
A nebezpečné je také vytváření kultu osobnosti, tím spíš, že tento fenomén běžně spojujeme spíš jen s totalitními režimy. U nás se to v osobě Václava Havla přesto daří, i když totalita – přinejmenším politicky -- určitě nejsme. Zhodnocení jeho role bude úkolem pro budoucí historiky, kteří snad budou mít i přístup do různých archivů. Popisovat ho dnes nutně sklouzne k nepříliš průkazným osobním projekcím. Je ale jasné, že čím větší adorace nastává, tím silnější protichůdné reakce nutně vyvolává. Pravda pak zůstává někde uprostřed a je zoufale nudná.
Jakkoliv po Vás nechci, abyste pomlouvala své kolegy, požádám Vás, abyste shrnula posledních 25 let z hlediska kvality, pestrosti a vyváženosti prezentace zahraničního dění, zahraniční politiky a geopolitických problémů v českých médiích, veřejnoprávních i soukromých. Války v Jugoslávii, 11. září a následné války v Iráku a Afghánistánu, Arabské jaro, Sýrie a nyní Ukrajina... Co říci? Lze pozorovat nějaký vývoj? Kdo selhal, kdo drží ,,prapor“ vzhůru?
Opravdu nevím, kdo selhává a kdo drží prapor, nicméně si vzpomínám, jak česká média slavně „bojovala“ proti zlým Srbům za dobré Albánce a Miloševič byl za Hitlera, pak bojovala v Iráku po boku Bushe, zatímco Saddám byl za Hitlera, totéž platí (bez toho Hitlera) o Afghánistánu, kde se málem bojovalo za Prahu a demokracii ve světě a za práva afghánských žen, aniž by z toho něco bylo, kromě desítek tisíc mrtvých Afghánců. Pak byl za Hitlera Bašár Asad, ale už nás nějak přestal bavit, nejspíš proto, že teď je za Hitlera Putin a dva Hitleři vedle sebe být asi nemohou, protože by to tu nálepku devalvovalo. Všechno se zkrátka opakuje podle osvědčeného mustru, jen se v různých jako by už dopředu napsaných textech obměňují jména. Dalo by se proto říci, že naše „svobodná“ média jsou v drtivé většině stejně zoufalá, jako ta za „totáče“. Proč tomu tak je, to opravdu nevím. Žádný objektivní důvod ke lhaní a překrucování reality nevidím.
Na závěr tradiční otázka: Co dalšího zásadního se za poslední týden stalo, co vás překvapilo? A co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat?
Určitě bude zajímavé sledovat aktuální ženevská jednání Výboru OSN proti mučení. Zástupci USA už na něm přiznali, že po 11. září s mučením „překročili čáru“, a po měsících plamenných diskusí naznačili, že nově by USA už neměly mučit ani na svých územích mimo americkou jurisdikci, jakým je třeba Guantánamo nebo americké „černé“ mučírny jinde ve světě. Škoda, že tento Obamův jasně pozitivní krok přichází pouhé dva měsíce předtím, že Kongres znovu ovládnou jestřábi…
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Martin Huml
