Ing. Bc. Miroslav Krejča, CSc.

  • BPP
ProfileTopCardGraphDescription

Průměrná známka je 0,79. Vyberte Vaši známku.

-3 -2 -1 0 1 2 3 4 5

( -3 je nejhorší známka / +5 je nejlepší známka )

02.10.2013 11:56:51

Jednání VEU v Arménii

Jednání VEU v Arménii

Výbor pro záležitosti EU Senátu PČR (VEU) věnuje dlouhodobě velkou pozornost programu Východního partnerství, který je společně s programem Jižního partnerství jedním z nástrojů tzv. Společné politiky sousedství EU.

V rámci těchto aktivit navštívila delegace VEU v květnu Ukrajinu a její autonomní oblast Krym, a nyní v září Arménii.  Východnímu partnerství se věnovalo jako jednomu z hlavních témat i poslední zasedání předsedů evropských výborů parlamentních komor zemí Visegrádské skupiny V4 (Polsko, Slovensko, Maďarsko a ČR) na začátku září v Gdaňsku. Není bez zajímavosti, že původní myšlenku Švédska a Polska na vytvoření Společné politiky sousedství přivedlo do reálné podoby Východního partnerství právě předsednictví ČR v Evropské radě v roce 2009. Programu Východního partnerství se účastní Arménie, Ázerbajdžán, Bělorusko, Gruzie, Moldávie a Ukrajina a jeho hlavním cílem je přiblížení těchto zemí EU a postupné dosažení evropských standardů ve všech sférách života společnosti, včetně úzké a všestranné spolupráce s EU a jejími členskými zeměmi.

Členové delegace VEU absolvovali v Jerevanu značně rozsáhlou sérii jednání na různých úrovních. Jenom prostý výčet ústavních činitelů, politiků, akademiků, parlamentních a akademických orgánů je dost obsáhlý: předseda vlády, předseda Národního shromáždění, místopředseda NS (arménský parlament je jednokomorový), kancléř prezidenta republiky, Výbor pro evropskou integraci NS, Zahraniční výbor NS, Ministerstvo zahraničí, rektor Jerevanské státní univerzity (spolupracují s naší Karlovou univerzitou a univerzitou Tomáše Bati ve Zlíně), Centrum evropských studií Jerevanské státní univerzity. Vedle standardních bodů, které se otevírají a řeší při každé obdobné zahraniční pracovní cestě, se většina všech těchto setkání a jednání točila kolem tří hlavních témat. Tím prvním bylo hromadné násilí na arménském obyvatelstvu na počátku minulého století, druhým pak konflikt s Ázerbajdžánem o Náhorní Karabach, a tím nejaktuálnějším společné prohlášení arménského a ruského prezidenta o přistoupení Arménie k Celní unii.

Původní tzv. Velká Arménie byla rozsáhlý státní útvar, který měl v regionu z řady důvodů nepřátele. Jedním z nich byla tehdejší Osmanská říše. Výsledkem tohoto nepřátelství byla smrt cca 1,5 milionu Arménů. Dodnes se vedou ostré spory o tom, zda to byla či nebyla genocida. Kolik bylo ve skutečnosti mrtvých na straně Arménů, kolik na straně Turků. V Jerevanu stojí Památník arménské genocidy a naše delegace se zúčastnila pietního aktu uctění památky všech nevinných civilních obětí tohoto běsnění, ze kterého možná čerpal inspiraci Hitler. Téma této tragedie v průběhu první světové války je velmi složité a stále značně citlivé. Dodnes je neprostupná hranice mezi Arménií a Tureckem, dodnes jsou vznášeny především ze strany příslušníků arménské diaspory územní a reparační nároky. Dnešní Turecko ale není tehdejší Osmanskou říší a přímá hrozba z jeho strany Arménii asi již nehrozí. Blokáda hranic má spíše příčinu ve sporu o Náhorní Karabach a v závislosti Turecka na ropě a plynu z Ázerbájdžánu. Je těžké zapomenout na dávné křivdy a oprostit se od jejich zátěže v současnosti i do budoucna, i když od nich uplynulo jedno století. Každý národ, který toto postihlo, se s tím ale musí vyrovnat po svém, aby mohl jít dopředu.

Také druhé téma má své historické kořeny a není jednoduché je komplexně a objektivně interpretovat. O Náhorní Karabach (NK) vedly spor Arménie a Ázerbajdžán od 20-tých let minulého století a i když se jednalo o „přátelské“ svazové republiky, musel být relativní klid v této oblasti zajišťován ruskými vojsky. Po vyhlášení nezávislosti Arménie a Ázerbájdžánu se mezi těmito zeměmi znovu rozhořel ozbrojený konflikt. Arménie obsadila vojensky území Náhorního Karabachu (většinově obyvatelstvo arménské národnosti) včetně 15 % území Ázerbajdžánu, aby územně propojila NK s Arménií (tzv. nárazníkové pásmo), a vyhlásila nezávislost NK, kterou ale doposud uznalo jenom několik zemí. V současné době se snaží o mírové vyřešení tohoto vleklého konfliktu tzv. Minská skupina (USA, Francie, Rusko) a tato krizová a nebezpečná oblast je trvale monitorována šestičlennou misí OBSE. S jedním z jejích členů – Čechem, jsme měli možnost se setkat a krátce pohovořit. K NK se vedle vlastního konfliktu pojí i některé relativně samostatné známé kauzy – masakr několika stovek ázerbájdžánských civilistů v Chodžale v roce 1992 a vražda arménského důstojníka v Budapešti 2004 (tzv. případ Safarov). Postoj některých našich činitelů a parlamentních orgánů k těmto kauzám ovlivnil i vtahy mezi ČR a Arménií. Opět velice komplikované téma, které by si zasloužilo věnovat se mu samostatně.  Navíc není zas tak úplně jasné, zda se hraje o nezávislost NK nebo o jeho připojení k Arménii. V tom případě by však nastal problém s oním nárazníkovým pásmem, o kterém Arménie tvrdí, že je ihned opustí po uznání nezávislosti NK. Snahy o to, aby toto nárazníkové pásmo přešlo pod mezinárodní kontrolu doposud vždy selhaly na postoji Ruska, které naopak navrhuje, aby přešlo pod kontrolu Svazu nezávislých států SNS (což je prakticky pod kontrolu Ruska). Velkým otazníkem také je, zda vstup Arménie do Celní unie by byl i vstupem Náhorního Karabachu – velice by to dále zkomplikovalo debaty o jeho nezávislosti (např. Rusko nezávislost NK doposud neuznalo).

Třetí klíčové téma všech rozhovorů je velice aktuální a bezprostředně souvisí s integračním procesem Arménie do struktur EU a programem Východního partnerství. Dne 3. září prohlásili v Moskvě prezident Arménie Serzh Sargsyan a prezident Ruska Vladimír Putin, že Arménie přistoupí k Euroasijské unii (EAU), jež zatím existuje v podobě Celní unie, kterou tvoří Rusko, Bělorusko a Kazachstán. Tato Celní unie (CU) ale existuje zatím jen formálně bez nějakého praktického efektu. Účast Arménie v EAU ale vylučuje podpis Dohody o volném obchodu s EU (DCFTA), která je nedílnou součástí tzv. Asociační dohody. V listopadu t.r. mělo být v rámci 3.summitu Východního partnerství ve Vilnjusu výrazně postoupeno právě v těchto vztazích mezi EU a Arménií. Prohlášení Sargsyana a Putina přivřelo ale Arménii dveře do prostoru blízkého EU, které se postupně otevíraly od roku 2009. Několik málo dní před našimi jednáními v Jerevanu přijel toto řešit eurokomisař zodpovědný za rozšíření Štefan Füle, během našeho pobytu v Jerevanu se k tomuto operativně sešli velvyslanci zemí EU akreditovaní v Arménii.

Při svých jednáních jsme se setkali u svých protějšků s celou škálou reakcí a názorů na tento značně překvapivý zvrat. Od jednoznačného odmítání z důvodu zpomalení či dokonce zastavení integračních procesů Arménie, až po naopak zarputilé obhajování tohoto kroku. Jeho zastánci argumentovali bezpečnostní situací Arménie (Rusko je ochrání proti Turkům a Ázerbájdžáncům a vyřeší za ně problém Náhorního Karabachu, EU nikoli) a ekonomickým postavením Arménie (prakticky vše co Arménii chybí a co potřebuje, se dováží přes Gruzii z Ruska a Gruzie tak hraje určitou roli „zprostředkovatele“ v tomto kavkazském regionu). Nelze ale ani podcenit to, že po odstávce došlo v Arménii ke zprovoznění jejich jediné jaderné elektrárny, která ale rozhodně nesplňuje přísné bezpečnostní požadavky EU. Ta by rozhodně trvala na jejím definitivním uzavření, Rusko ale kontruje, že naopak zajistí prodloužení její životnosti. Arménie totiž vyjma několika vodních elektráren nedisponuje téměř žádnými jinými energetickými zdroji a díky nepřátelství s Ázerbajdžánem nemá zatím přístup k jeho ropě a plynu. Nezanedbatelným faktorem je i to, že téměř veškerá arménská produkce kvalitního i méně kvalitního alkoholu končí na ruském trhu, včetně vyhlášeného koňaku Ararat. EU by tlačila na jeho přejmenování na brandy, Rusko toto netrápí. To, že alkohol, jeho označení a jeho umístění na trzích hraje někdy dosti podstatnou roli lze vidět i na příkladu Moldávie a moldavských vín. Pohrůžky ze strany Ruska, že omezí jejich přístup na ruský trh a naopak příslib EU, že odebere prakticky veškerou produkci, je jedním z argumentů, se kterými je možné operovat v integračním procesu této další země Východního partnerství.

Zastánci Celní dohody tvrdí (a možná tomu i věří), že to nikterak nebrání uzavření Asociační dohody s EU. A to navzdory tomu, že z úst příslušného eurokomisaře slyšeli jednoznačné ne uzavření připravené asociační dohody za této situace. No a někteří z partnerů, se kterými jsme jednali, jen nevěřícně kroutili hlavou a argumentovali tím, že je to zatím pouze názor jejich prezidenta, ale ne jejich parlamentu a vlády.  Pikantním na tom všem tak trochu je, že onoho 3. září měl snad být arménský prezident na dovolené v Chorvatsku, ale i to, že se proslýchá, že jeho minulost může zavdávat důvody k určitým formám nátlaku. Zajímavé by se mohlo zdát i to, že přestože jsme měli v průběhu týdne plánováno více setkání s předsedkyní jejich Výboru pro evropskou integraci (členka opoziční strany), nikdy se již na ně nedostavila. Při tom našem prvním a tedy i jediném setkání se velice kriticky vyjádřila k onomu překvapivému kroku prezidenta Sargsyana.

Jak to ve skutečnosti je, se můžeme jen dohadovat. V každém případě to komplikuje situaci ostatním zemím Východního partnerství. Rusko se svého ztraceného vlivu jen tak snadno nevzdá. Možná ale něco ozřejmí vystoupení zástupce ruské dumy a arménského prezidenta na podzimním zasedání Parlamentního shromáždění Rady Evropy ve Štrasburku (což je opět na samostatné téma). Nicméně lze rozhodně pozitivně hodnotit, že práce na asociační dohodě přiblížily Arménii značně evropským standardům. I když jak oni zdůrazňují – Arménie byla a je v Evropě. Listopadový summit Východního partnerství v litevském Vilniusu bude rozhodně ostře sledován a určitě dojde k přehodnocení strategie tohoto partnerství.

Ale zpět k Arménii jako takové formou stručného kaleidoskopu. Je krásná, divoká a bohatá na historii. Ale je i plná paradoxů a rozporů, které nesmazalo ani 22 let samostatnosti (v den našeho odletu domů se konaly pompézní oslavy, jejichž přípravu jsme mohli sledovat po celé dny naší přítomnosti v Jerevanu). Oficiálně udávaný počet obyvatel cca 3,2 milionu je asi velmi nadhodnocený. Jedná se pouze o administrativní údaj. Ve skutečnosti velká část obyvatel pracuje a pobývá v zahraničí a doma je vedena jen „papírově“. Skutečný počet Arménů trvale žijících doma je cca 1,5 milionu, z toho cca 1 milion žije v Jerevanu a zbytek v několika málo větších městech. Pouze nepatrná část obyvatel je pak rozptýlena ve venkovském prostoru. Trvale žije v zahraničí cca 10 milionů Arménů a jedná se o jednu z největších diaspor. Jsou hlavním zdrojem příjmů a životní úrovně těch „doma“, kterým posílají finanční prostředky. Bohatství a moc v Arménii je soustředěna do rukou několika vlivných rodin. Například i hotel, ve kterém jsme bydleli, vlastní jeden z vysokých ústavních činitelů Arménie. Bez jejich požehnání nelze v podstatě nic. Vlastní hotely, fabriky, luxusní restaurace, kasina a další „povyražení“ (především pro návštěvníky z Iránu). Ostatně Irán a Iránce považují Arméni za celkem blízké přátele. Další z paradoxů i z hlediska náboženství, Arménie je totiž plně křesťanská země. Rusko má na území Arménie vojenskou základnu a ruští vojáci hlídají arménsko-tureckou hranici, což zvyšuje jejich vliv v tomto regionu.

Součástí každého programu parlamentní delegace v partnerské zemi je i seznámení se s její historií, kulturou, průmyslem a přírodou. Nejinak tomu bylo i při této arménské misi a mezi jednotlivá jednání se podařilo vklínit např. návštěvu a prohlídku klášterního komplexu Ečmiadzin, kde jsou uchovány vzácné artefakty jako např. dřevo z Noemovy archy a hrot kopí, kterým byl na kříži zraněn Ježíš. Pak to byly zříceniny chrámu Zvartnoc na dohled od bájného Araratu, kde snad někde v ledu spočívá ona Noemova archa. Ale zážitkem byla i prohlídka skalního klášterního komplexu Geghard či sídla arménských králů Garni zasvěceného bohyni Slunce na strmých útesech čedičových skal a návštěva vysokohorského jezera Sevan a chrámu Sevanavank na jeho břehu. Prohlídka likérky Ararat Brandy Company byla rovněž nevšedním zážitkem. Zajímavé je, že Ararat i „naši“ Becherovku ovládá stejný vlastník – koncern Pernot Ricard.  Víc jak 90% produkce koňaků jde na export, z toho cca 70% do Ruska. Na jednu z večeří jsme zašli do české restaurace „Karloff Czech Brewery“. Vaří tam český kuchař a jejich pivo Karloff z minipivovaru české výroby se na letošních pivních slavnostech v Táboře mezi cca 700 druhy piv umístilo na krásném druhém místě. A je opravdu dobré.

Na příští rok plánuje VEU  cesty a jednání v Ázerbajdžánu a Gruzii, v následujícím roce pak v Moldávii a dovolí-li to situace též v Bělorusku. V Ázerbájdžánu i Gruzii proběhnou letos prezidentské volby, které určitě ovlivní další vývoj a orientaci tohoto regionu. Východní partnerství bude i nadále jedním z hlavních témat činnosti Výboru pro záležitosti EU Senátu PČR. Návštěva Arménie měla pro mne i poněkud osobní rozměr. Před 28-mi lety jsem byl totiž v Arménii a Gruzii na svatební cestě. Mnohé se tu změnilo – něco k lepšímu, něco k horšímu. Ale i já se za ty roky změnil.

Miroslav Krejča

září 2013

Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje 0 příspěvků Vstoupit do diskuse Komentovat článek Tisknout