Před časem jsem na dotaz na přímou volbu prezidenta, hejtmanů a starostů odpověděl, že to považuji v současnosti především za populistické řešení, které by nás přivedlo do řady problémů. U starostů a hejtmanů rozhodně, protože jak by fungovaly samosprávy, v jejichž čele by stál starosta či hejtman bez dostatečné podpory v radě obce, či v radě kraje (resp. zastupitelstvu obce – kraje)? Zkusme si představit modelově situaci na obci, kde by nejvíce preferenčních hlasů v  komunálních volbách získal někdo, kdo by stál mimo radniční koalici. Vždyť právě tyto osoby by byly žhavými kandidáty na starosty na základě přímé volby. Aby to nějak fungovalo (a starosta či hejtman nebyl pouhým panákem na stříhání pásek a přijímání návštěv), musely by se provést revoluční změny v zákonech o obcích a o krajích. Na to ale není naše společnost ještě dostatečně vyzrálá. Více přímé demokracie samozřejmě vítám, ale musí být lépe promyšlená a připravená – nesmí to být pouze vějička, jak přilákat více občanů k jakýmkoli volbám a ovlivnit jejich rozhodování.

Za určitých podmínek si ale dokáži představit přímou volbu prezidenta. Těmi podmínkami by bylo alespoň částečné napravení vztahů mezi Poslaneckou sněmovnou a Senátem. A to především v tom, že by již nebylo tak snadné přehlasovat zamítavé či pozměňující stanovisko Senátu a pak v tom, že Senát bude mít delší lhůtu k projednání legislativních návrhů postoupených Poslaneckou sněmovnou. Nyní je tato lhůta pro Senát pouhých 30 dnů (což může mít samozřejmě i vliv na kvalitu výstupů), zatímco Poslanecká sněmovna má lhůtu zcela neomezenou. Tyto disproporce vznikly tím, že k ustavení Senátu došlo v rozporu s Ústavou později a Poslanecká sněmovna si mezitím uzurpovala řadu privilegií, ze kterých odmítá slevit. Takže změny jak v Ústavě ČR, tak i v jednacích řádech obou komor Parlamentu (po kterých ostatně Senát již dlouho neúspěšně volá).