Kam se bude ub&#237;rat česk&#233; zemědělstv&#237;?

Poslední události se vyznačují něčím, co zde dříve nebylo. Cenový propad postihl všechny členské země Evropské unie a vyvolal tak všeobecnou solidaritu. Domnívat se ale, že ceny mléka jsou jediným problémem českého zemědělství, by bylo samozřejmě nesprávné. Uvědomujeme si to zejména tehdy, když naše výsledky srovnáváme s výsledky jiných zemí Unie. Toto srovnávání je naléhavé zejména tehdy, když si klademe otázku, kam by se mělo české zemědělství v příštím období ubírat. Na otázku, zda máme koncepci příštího vývoje, nejčastěji slyšíme odpověď, že nikoli. V popřevratovém období se nám podařilo zvýšit produktivitu práce, ale také výrazně snížit produkci. Tento na první pohled velmi rozporuplný vývoj byl doprovázen vysokým úbytkem pracovních sil. Ve srovnání s koncem osmdesátých let máme co činit pouze s dvoutřetinovým českým zemědělstvím, s klesající mírou soběstačnosti u mnoha agrárních komodit a s rostoucím záporným saldem z obchodu s produkty. Máme-li vážně uvažovat o výhledech našeho zemědělství, nelze si nevšímat toho, jak to vypadá kolem nás. Zdroje pro srovnání nám poskytuje statistika Eurostatu. Jaké je vlastně zemědělství v zemích EU? Tak především: ve všech zemích unie se pěstují stejné plodiny a chovají stejná hospodářská zvířata s výjimkou jižních zemí (Portugalsko, Španělsko, Itálie, Řecko, Kypr), kde se navíc pěstují plodiny (citrusy, olivy, ve větší míře vinná réva), které nemají zastoupení ve výrobních programech podniků ostatních zemí. Speciální plodiny a vysoké dovozy krmiv umožňují vysokou produkci z jednotky půdy. V tomto směru nebudeme hledat inspiraci např. v Itálii, kde podíl ovocných a olivových sadů, vinic, zeleniny a květin činí 38,1 procenta a stejně tak v Řecku s podílem 32,8 %. Ale ani s Nizozemím, kde se zelenina a květiny pěstují na 7,7 % obhospodařované půdy a tržby z jednoho hektaru představují téměř padesátinásobek tržeb ze stejné výměry u obilí. Předmětem našeho zájmu by měly být sousední země, a to vzhledem ke srovnatelným přírodním podmínkám a geografické blízkosti. Všimněme si např. podílu zeleniny a květin (statistika uvádí pouze jeden údaj). Kdekdo se podivuje, proč se dováží tolik zeleniny a ovoce, a to i těch druhů, které lze vypěstovat u nás. Zajímavé je v tomto směru srovnání s Polskem. Podíl těchto komodit na obhospodařované půdě je pouze čtvrtinový (ČR - 0,55 %, Polsko - 2,20 %). Před dvaceti lety to bylo jinak: 1,8 ku 1,4 % v náš prospěch. A ekonomické výhody? Vysoké tržby z jednotky půdy a více pracovních příležitostí. Řadu podnětů poskytuje i srovnání obilovin. U nás se pěstují zhruba na 46 % při výnosech kolem 50, v Německu na 41 % (70 q z ha). Představme si, že půjde o podnik 100 ha. Náš rolník vyrobí 2300 q, německý 2870 q. A k tomu má ještě k dispozici 5 % osevní plochy ve prospěch jiné plodiny. Takže při uvažování o budoucnosti se nemůžeme neptat: proč jsme zůstali na úrovni začátku devadesátých let? Zhruba o 30 q pšenice z ha více než my dosahují ve Velké Británii, Irsku, Belgii a v Nizozemsku, o 20 q více v Německu, Dánsku a ve Francii. Jsou i země, které jsou na tom hůře, ale to nás nemůže uspokojovat. Příčiny tohoto stavu je zřejmě třeba hledat nejenom v nižší spotřebě průmyslových hnojiv, ale i v tom, jak pracuje výzkum a jaké jsou jeho vazby na podnikovou sféru. Jednou z příčin, proč nepatříme k zemím s nejvyšším objemem produkce z jednotky půdy (ve srovnání např. s Německem dosahujeme pouze polovinu, s Rakouskem 59 % a dokonce ve srovnání s Polskem produkujeme méně z jednotky půdy o 17 %) je to, že byly narušeny proporce mezi rostlinnou a živočišnou produkcí. Došlo k výraznému poklesu stavů hospodářských zvířat na jednotku půdy. U všech hospodářských zvířat (po přepočtu na dobytčí jednotky) jsme mezi 25 zeměmi EU na 18. místě, na 100 ha chováme 14 dojnic, ale v Polsku 20, Rakousku 22 a v Německu 26. Dojivost přes 6000 kg odpovídá průměru unie. Právem lze namítnout, že dnes, kdy prožíváme krizi v chovu dojnic, uvažovat o zvyšování jejich počtu v jedné členské zemi, se jeví jako absurdní. My ale uvažujeme o budoucnosti, o tom, kam by se mělo české zemědělství ubírat, jak narovnat nerovnováhu mezi jeho jednotlivými články, a k tomu takovéto úvahy rozhodně patří.

Ing. Josef Šenfeld

Kam se bude ubírat české zemědělství?

Premiér

PS PČR

Vláda

Divoká karta

Rozhovory

Ing. Josef Šenfeld

Kam se bude ub&#237;rat česk&#233; zemědělstv&#237;?

Divoká karta

Newsletter

Kam se bude ubírat české zemědělství?