Ti, kdo hovoří o Benešových dekretech jako o vyhaslých, chtějí, aby se zapomnělo na to, co jim předcházelo. Aby se příčina, rozpoutání II. světové války, považovala za následek. Aby ti, kdo mají na svědomí rozpoutání největší tragédie v dějinách lidstva, z toho nyní vycházeli jako oběti. Ostatně pomohl jim v tom Evropský parlament ve svou rezolucí O významu společné paměti pro budoucnost Evropy. Je ostudné, že jsem proti němu z českých europoslanců hlasovala jako jediná.

V dekretech prezidenta Edvarda Beneše se znárodnily některé průmyslové podniky, pojišťovny, banky. A co asi na nich někomu vadí nejvíc, je konfiskace majetku etnickým Němcům a Maďarům, kolaborantům a zrádcům. A pokud někdo rozporuje oprávněnost odsunu Němců, měl by si připomenout, že šlo o rozhodnutí uskutečněné na Postupimské konferenci vítěznými mocnostmi - Sovětským svazem, Spojenými státy a Spojeným královstvím.

A na závěr bych ještě připomněla jeden dekret prezidenta. Nejde ale o prezidenta Beneše. Jde o Háchův dekret o slibu poslušnosti Adolfu Hitlerovi z 8. března 1940. V něm slibovali poslušnost »vůdci velkoněmecké říše…« členové protektorátní vlády, zaměstnanci veřejných orgánů a orgánů veřejné správy, učitelé…

A když vidím, kdo se chce »sbližovat« se zástupci Sudetoněmeckého landsmanšaftu, kdo se fotí s jejich představiteli, kdo jezdí na jejich sjezdy, kdo chce pořádat tyto sjezdy i v České republice, kdo tyto myšlenky rozšiřuje i prostřednictvím komentářů a pořadů ve veřejnoprávních médiích, tak ani tento zavrženíhodný dekret nepovažuji za vyhaslý. Naopak, s nástupem nové pětikoaliční vlády toto nebezpečí návratu stoupá!