Je ale třeba jedním dechem taky říci, že ve městech s úspěšnou bytovou
politikou se rámec dohod s developery od té „naší“ výrazně liší, a to jak co do intenzity spolupráce, tak v mantinelech daných legislativou.
Jedním z měst, kde se kontribuce developerů úspěšně promítá do rozvoje bydlení, je Kodaň. Výsledkem tamní bytové politiky je nejen dynamická výstavba (například v roce 2018 zde bylo postaveno 995 bytů na 100 000 obyvatel, zatímco v Praze pouze 404), ale také lepší dostupnost vlastnického bydlení – obyvatelé Kodaně zkrátka na byt šetří podstatně kratší dobu, než zájemci o bydlení v Praze.Významný rozdíl ale oproti Praze je intenzita, s jakou jsou developeři zapojeni do procesu územního plánování. Spolu s městskými plánovači se například podílí na tvorbě lokálních územních plánů.U stavebních záměrů, které jsou s v souladu s takto prodiskutovaným plánem, lze následně v mnoha případech ihned zažádat o stavební povolení. To bývá obvykle uděleno v řádu několika měsíců, přičemž část úkonů s ním spojených lze vyřídit online. Pro každého, kdo je znalý pražských poměrů, je něco takového jen obtížně představitelné.Velkou brzdu rozvoje Prahy i dalších měst a obcí představují nejen zkostnatělé povolovací procesy, ale také naše daňová a rozpočtová politika: Zatímco v České republice se daně z nemovitostí podílí na rozpočtu obcí pouhými dvěma procenty, v rámci všech zemí se z nich do samospráv vrací v průměru devět procent. Získané finance tak mohou v rámci rozvoje snáze směřovat podle aktuálních potřeb.Příkladů, v čem se úspěšné modely spolupráce odlišují od čerstvě schválené metodiky, je samozřejmě více. Mé obavy z výsledků její implementace proto přetrvávají. Budu nicméně rád, pokud je praxe nepotvrdí.Myslíte, že by města měla s developery spolupracovat více než doposud
A pokud ano, v jakých oblastechJako vždy se těším na vaše názory a postřehy 
v komentářích.
