Původně to mělo být gesto spolupráce. Nová levice v čele se SOCDEM chtěla spojit síly s protestním hnutím Stačilo! a vytvořit společný blok proti vládě. Dávalo to smysl – aspoň na papíře. Jenže jakmile došlo na konkrétní kroky, přišla studená sprcha.

Zatímco sociální demokraté mluvili o „společném postupu“, Stačilo! vzkázalo něco úplně jiného: Jednání nezačínají od nuly, ale tam, kde skončila. A pokud někdo má přijít na naši loď, tak s respektem k těm, co už veslují.

Jinými slovy: „díky za zájem, ale kapitánem zůstáváme my“.

Když každý vesluje jinam

Kdo se ve světě politiky pohybuje déle, ten ví, že podobné manévry nejsou ničím výjimečným. Každá strana chce na první pohled spolupracovat, ale ideálně pod svou značkou, se svým programem, svými lidmi a ideálně i s kontrolou nad tím, kdo bude na billboardech.

V tomto případě ale nejde jen o taktické tanečky, jde o hlubší problém. Levicové subjekty dnes neumějí přesvědčivě říct, proč by jim měl volič znovu důvěřovat. A to ani tehdy, když se rozhodnou „spojit“.

Z vyjádření lídrů Stačilo! je jasné, že spolupráci vnímají spíš jako možné připojení dalších hráčů na svou palubu, ne jako rovnocenné spojenectví. Zároveň ale nelze říct, že by SOCDEM přišla s přesvědčivou nabídkou.

Voliči přitom nečekají, kdo s kým. Čekají na to, co pro ně kdo udělá.

Zpátky do reality

Protestní hnutí typu Stačilo! sbírají body díky frustraci z vlády Petra Fialy. Tu nelze přehlížet. Lidé mají oprávněný pocit, že se jim vzdaluje realita, že se rozhoduje o nich bez nich. A že kromě daní a škrtů jim vláda nabídla hlavně dlouhé tiskovky.

Tuto nespokojenost ale nelze přetavit ve funkční vládnutí pouhým spojením nespokojených. To, co lidé hledají není víc emocí, ale víc jistoty.

A právě tady se ukazuje slabina podobných pokusů o spojení. Nejde totiž o program, ale o přežití. A to voliči poznají.

Co voliči skutečně ocení?

Zkušenost nás naučila, že v krizových dobách lidé nehledají revoluci, ale kompetenci. Nechtějí jen slyšet, kdo je nejvíc proti Fialovi, ale kdo jim skutečně pomůže přežít drahotu, najít práci, zabezpečit rodinu a dožít se důstojného stáří.

Jako politik v komunálu to vidím denně. Lidé nepotřebují ideologii, ale funkční řešení. Potřebují vědět, že když přijde krize, někdo se o ně postará – a nebude jim jen vysvětlovat, proč „to jinak nejde“.

A právě proto věřím, že budoucnost není v nesourodých spojeních, ale v důvěře, zkušenosti a konkrétních výsledcích. A že voliči si tohle uvědomí dřív, než bude pozdě.

Kam ta loď vlastně míří?

Spojovat se může být v pořádku, ale musí být jasné proč, kvůli komu a kam to má směřovat. Jinak je to jen politika pro politiky. A voliči, na které se mezitím zapomene, zůstanou stát na břehu.

Nakonec ale rozhodnou lidé. A pokud bude současná vláda pokračovat ve své „sociálně hluché“ politice, nemůže se divit, že se na levici znovu sbíhají hlasy. Jen je otázka, komu se tam ty hlasy svěří, protože kdo chce veslovat, měl by nejdřív vědět, kam loď míří a že v ní nesedí jen pro sebe. 

🖊 Autor je komunální politik z hnutí ANO, dlouhodobě se věnuje regionální politice a tématům každodenní reality obyčejných lidí.

Zadavatel/zpracovatel: ANO 2011