Donald Trump zkrátka nepřestává překvapovat. Jeho zahraniční politika připomíná divokou jízdu na horské dráze se zavázanýma očima. Jízda, ze které se většině světa nedělá dobře a nejen proto, že nevíme, jak skončí, ale proto, že připomíná nemístné vyvyšování jedněch a ponižování jiných. Zkrátka není v té jízdě respekt k realitě. Každému, kdo jen trochu vnímá svět ve druhé dekádě 21. století, je jasné, že bipolární svět skončil ve století minulém a jednopolární svět, kde vše rozhodovala Amerika, se neosvědčil a skončil už před deseti lety. Ze svých dosavadních rivalů si prý americký prezident postupně buduje přátele.  Například Rusko či KLDR již slovně nejsou na tzv. „blacklistu“ Donalda Trumpa. Ale je to ve skutečnosti pravda? Nebo vydrží takový postoj déle, než trvá cesta ze setkání do Washingtonu? Staré přátele naopak hází přes palubu. Možná, že je jen přesvědčuje, aby se po dobrém podřídili. Příkladem je Evropa, se kterou Trump málem rozpoutal obchodní válku. Je pravda, že dle aktuálního vývoje a po čtvrteční (26. 7. 2018) schůzce D. Trumpa s předsedou Evropské komise Jeanem-Claudem Junckerem to sice vypadá, že krize je zažehnána. Ale na jak dlouho? Co vymyslí příště? To je otázka. Stejně jako Evropa je na tom i Čína, která podle Trumpa USA „oškubávala“. Opravdu, pane prezidente? Zlí jazykové tvrdí, že by měl Trump dostat Nobelovu cenu za mír. To už tady bylo za B. Obamy a válek jen přibylo. Teď tedy rozhodně ne. Možná v budoucnosti, pokud obrátí a nastaví směr pozitivní zahraniční politiky. Teď prý máme raději všichni zalézt, zamknout a poslouchat! Může se totiž stát, že je navštíví nebo pozve na návštěvu BigMcDonald Trump, který aktuálně spojencům bere a nikomu nedává. A co? Přeci jistotu korektní a férové mezinárodní spolupráce. Jedinou jistotou pro případné americké spojence tak zůstávají pouze cla, hamburgery a v mnoha případech i oči pro pláč.