Ono to totiž takhle opravdu bývalo. Lidé měli k té své fabrice vztah, který se dědil po generace. Pracovat v ČKD nebo ve Škodovce bylo něco. A věřte, že nic z toho nevymažou ani ty názory, které zmíněný seriál označují za komunistický škvár, za úlitbu scénáristy Jaroslava Dietla komunistům atd. Polemizovat s nimi nechci, spíš je mi z toho smutno. Smutno z toho, jak k horšímu se naše společnost od roku 1990 proměnila. Ti chlapi ve fabrikách to tehdy mysleli vážně, znám to z vlastní zkušenosti, v tom nebyla žádná ideologie či politika, to byl opravdový vztah. Dnes nemyslitelný, protože budovat si vztah k fabrice, jejíž majitelé se střídají od Němců, přes Brity o Japonce, či jsou dokonce neznámí se sídlem kdesi v Karibiku a o které nikdo neví, zda bude fungovat i zítra, to dost dobře není možné.

Tenkrát pracovat v ČKD i 40 let nikdo nepovažoval za nic výjimečného. A lidé na to byli hrdí. Dnes nemají být hrdí na co, protože živit nadnárodní kapitál býti hrdým vylučuje. Když si vzpomenu na své první zaměstnání, tak potvrzuji, že jsem dodnes hrdý na Sfinx České BUdějovice. A bylo na co býti hrdým. Ve té době se jednalo o třetí největší fabriku na světě, vyrábějící smaltované nádobí. Žel, ani ona neutekla privatizaci, následně potom dvěma konkurzům a zbyl jen bývalý exportní závod ve Vrátě u Českých Budějovic, nyní Belis a.s. Přitom problém nebyl v nekonkurenceschopnosti Sfinxu. Zničila ho privatizace a hádky tzv. "majitelů přes kupóny". Ostatně jako stovky dalších stejně prosperujících podniků. Museli jsme vyklidit místa na evropských a světových trzích, což se polistopadovým vládám v 90. letech podařilo.