Zdálo se, že oběti, které jsme zaplatili v boji za naši svobodu nebyly marné. Záhy se však ukázalo, že výsledky války nejsou zdaleka tak pevně zakotvené, jak se na první pohled zdálo. Až přespříliš pravdivá se ukázala slova prvního ministerského předsedy RČS Karla Kramáře, pronesená v roce 1919, že bez demokratického a svobodného Ruska nelze uhájit naši samostatnost.  Vznik německého nacismu jako další hrůzovlády na evropském kontinentě opět předznamenal konec naší samostatnosti, vypuknutí druhé světové války, hekatomby obětí našich nejlepších synů a dcer a nakonec po krátké iluzi let 1945 – 1948 opětnou ztrátu samostatnosti, pro tentokráte v bolševickém sevření. Opět na dobu dalších více než čtyřiceti let došlo ke zmaření životů dalších generací.

A tak v podstatě díky nacistické šestileté hrůzovládě a komplexního bolševického vykořenění našeho národního sebevědomí ocitli jsme se v roce 1989 v roli manipulovaných a odsouzených k tomu, abychom byli vydáni na cestu směrem k pochybným hodnotám nového světového řádu, multikulturní společnosti a definitivnímu pohřbení národní identity. Dnes již začíná svítat. Český národ si postupně začíná uvědomovat, že je kamsi vláčen a začíná se ptát, zda nebyla zaplacena za onu polistopadovou „svobodu“ příliš vysoká cena.

Začínáme si uvědomovat, že se stáváme cizinci ve vlastní zemi, že o naše osudy se již přestává rozhodovat v Praze, ale někde úplně jinde. A je povinností nás všech, kterým osud národa a vlastní země není lhostejný, tento neblahý polistopadový vývoj zvrátit tak, abychom v našem státě byli skutečně doma a o svých věcech sami rozhodovali. Zavazuje nás k tomu nejen odkaz našich předků, ale i nesčíslné oběti prvního, druhého a třetího odboje, které za naši samostatnost byly položeny.

Mgr. Jan Skácel, předseda Českého hnutí za národní jednotu