V posledních letech jsme svědky znepokojivého trendu, kdy se státní zadlužení maskuje aktuálními krizemi. Místo otevřeného přiznání strukturálních problémů veřejných financí se politické garnitury schovávají za události, které mají silný emocionální náboj a zároveň poskytují zástěrku pro nepopulární kroky. Za vlády hnutí ANO byl masivní nárůst veřejného dluhu ospravedlňován pandemií Covidu-19. Argument byl jednoduchý: „Museli jsme pomáhat lidem a firmám, jinak by ekonomika padla.“ Realita však byla složitější. Zatímco část výdajů skutečně mířila na záchranu ohrožených sektorů, nemalá porce peněz šla do předvolebních gest, předražených zakázek až po neadresné kompenzace. Pandemie tak posloužila jako štít, za který se skrylo nezodpovědné hospodaření.
Současná vláda Petra Fialy, která nastoupila s rétorikou rozpočtové odpovědnosti, jede v podobném duchu. Tentokrát není zástěrkou virus, ale válka na Ukrajině. I zde platí, že pomoc napadené zemi a posílení obranyschopnosti státu jsou legitimní cíle. Problém nastává ve chvíli, kdy se z těchto výjimečných událostí stává trvalé alibi pro schodkový rozpočet. Vláda mluví o historicky náročné době a svaluje odpovědnost za špatný stav veřejných financí na vnější okolnosti a to válku, inflaci a energetickou krizi. Přitom klíčové reformy, které by měly vést k ozdravení rozpočtu jako jsou důchodová reforma, zeštíhlení státní správy, efektivnější výběr daní zůstávají buď v nedohlednu, nebo ztroskotávají na politických sporech. Mezitím zadlužení pokračuje.
Podle údajů Ministerstva financí se za poslední tři roky zvýšil veřejný dluh o stovky miliard korun. Každý občan České republiky tak nese stále větší břímě, přestože je mu neustále předkládáno, že „za to může krize“. Skutečné příčiny jako neochota šetřit na straně státu, udržování neefektivních dotací, slabá vůle k reformám zůstávají nepřiznané. Tento trend je nebezpečný nejen ekonomicky, ale i politicky. Vede k erozi důvěry veřejnosti ve stát. Když lidé vidí, že politici bez ohledu na stranickou příslušnost jen hledají zástupné důvody, proč se jim nedaří držet finance pod kontrolou, roste frustrace a rezignace.
Je na čase, aby si politická reprezentace uvědomila, že zodpovědné hospodaření není volitelná možnost, ale základní povinnost. A že krize ať už zdravotní, válečná nebo ekonomická nemají být zneužívány jako nástroj k ospravedlňování rozpočtového chaosu. Bez odvahy čelit skutečným problémům a bez ochoty přijmout i nepopulární opatření se z dluhové spirály nikdy nedostaneme. Krize pominou, ale dluhy zůstanou. A jednou je někdo bude muset splatit. Nejčastěji ti, kteří se dnes nemohou bránit jako mladí a budoucí generace.
