Možná to doma některým lidem připadá jako zábavná politická hra. A samozřejmě pro všechny novináře a informační servery to byla ideální hra plná dráždivých titulků, které zajistí ještě víc kliků a zhlédnutí, jenže navenek, pro ostatní spojence, to hra není. Pokud se na to totiž díváte zvenku a nevíte, že v ČR prezident naštval Macinku tím, že mu nejmenoval Turka ministrem a že pan premiér a celá vláda trochu bojuje s prezidentem, protože v něm vidí „vůdce opozice“, najednou nechápete, co se v to Česku řeší.
Protože většina spojenců logicky předpokládá, že jsme země, která ví, co chce, a že politici na téhle úrovni už jsou schopni se alespoň na pár základních prioritách shodnout. A hezky to dokazovala reakce Mirka Topolánka, který připomněl, jak za jeho vlády na summitu byl prezident Klaus, ministr zahraničí Schwarzenberg a on jako premiér i přesto, že jejich vztahy nebyly ani zdaleka ideální.
Jasně, že prezident měl být součástí delegace. Tohle přeci není spor o ješitnost Petra Pavla nebo Andreje Babiše. Tohle je spor o elementární vážnost a funkčnost státu. A o to, kdy se má politik přestat chovat jen jako zástupce své politické strany a začít se chovat jako státník, který reprezentuje i ty, kteří ho zrovna nevolili. Tuhle hranici zjevně ministr Macinka vůbec nevnímá, což je zrovna u ministra zahraničních věcí trochu problém.
Zahraniční politika prostě není prostor pro pubertální pošklebování. Ministr zahraničí má umět tlumit konflikty, hledat dohodu a držet určitou důstojnost země. V žádném případě by vnímání ČR neměl jakkoli ohrožovat svými politickými souboji a zesměšňováním prezidenta s vidinou, že na tom u svých voličů získá politické body.
Jsem přesvědčený, že většina lidí v téhle zemi vůbec nečeká, že se prezident, premiér a vláda budou ve všem shodovat. To není možné a ani to nepotřebujeme. Ale čeká, že navenek budou Českou republiku reprezentovat jednotně, srozumitelně a důstojně. Zvlášť na summitu NATO v době, ve které žijeme. Tam se nemá řešit domácí válka ega, ale bezpečnost země.
A bohužel to vyjadřuje poslední roky fungování české politiky, kde příliš často řešíme symbolické přetahování a velmi málo skutečnou práci na budoucnosti země. Místo toho, abychom řešili, jak zajistíme plnění závazků spojencům, na což je třeba hledat zásadní změny fungování a financování státu, řeší vláda, kdo povede delegaci. Místo debaty o tom, jak snížit počet úředníků a zjednodušit lidem život, řešíme protokolární válku. Místo investic do nových technologií, hledání nových investorů s vysokou přidanou hodnotou a přípravy ekonomiky na svět, který se velmi rychle mění, řešíme osobní války jednotlivých politických aktérů.
Přitom před námi stojí úplně jiné otázky. Jak udržíme průmysl. Jak přivedeme do Česka práci, která bude dobře placená. Jak nastavíme sociální systém tak, aby pomáhal těm, kteří pomoc opravdu potřebují, ale zároveň byl dlouhodobě ufinancovatelný. Jak zajistíme seniory a současně mladší generaci férově řekneme, že penzijní systém se bez změn neobejde. Jak postavíme stát, který nebude lidem překážet, ale bude fungovat.
Tohle jsou skutečné úkoly politiky. Ne přetahovaná o židli. Ne vzkazy přes média. Ne snaha ukázat, kdo koho přetlačil.
Česká republika potřebuje méně divadla a víc práce. Méně uraženosti a víc odpovědnosti. A hlavně politiky, kteří pochopí, že stát není jejich osobní jeviště. Je to země deseti milionů lidí, kteří chtějí normálně žít, pracovat, mít bezpečí a vědět, že je ve světě reprezentují dospělí lidé. I to je důvod, proč jsme založili Naše Česko.
