Mgr. Bc. Vít Rakušan

  • STAN
  • Středočeský kraj
  • poslanec
ProfileTopCardGraphDescription

Průměrná známka je -1,81. Vyberte Vaši známku.

-3 -2 -1 0 1 2 3 4 5

( -3 je nejhorší známka / +5 je nejlepší známka )

14. 11. 2019 15:38:00

Byli jsme první generací, která mohla

Byli jsme první generací, která mohla

Vzpomínky na facebookovém profilu na listopadové události roku 1989.

„Co to tady plácáte, vždyť si nemůžete nic pamatovat!“ dočetl jsem se pod svou vzpomínkou na 17. listopad 1989. Není to tak. Vnímavé oči a rozjitřené smysly dětí umí mnohé. Jsou citlivé na atmosféru, změnu nálady, pozorují, vidí. Mnohdy mnohem víc, než si z povýšené dospělosti připouštíme. Jistě, nerozuměl jsem tomu, co přesně se okolo mě odehrává. Ale viděl jsem radostné a vzrušené rodiče. Táta už od soboty seděl u Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy. V neděli volala teta, která v roce 1968 utekla z okupovaného Československa do USA a říkala nám, co se ví za oceánem. V pondělí vyšel ve Svobodném slově článek, který byl odvážnější než ve všech ostatních novinách. Brácha, gymplák téměř před maturitou, ho vystřihnul a vyvěsil na chodbě gymnázia. Nikdo ho nestrhnul. U výstřižku se zastavovali studenti i učitelé. U nás doma bylo živo. Stále někdo telefonoval, střídaly se návštěvy a mluvilo se, spekulovalo, diskutovalo. Nahlas. Méně se šeptalo. A ve všech těch větách a slovech, kterým jsem přesně nerozuměl, jsem cítil radost a dobrou náladu.

O několik dnů později jsem byl navštívit svoji babičku. Nesmírně vzdělanou a silnou ženu, od svých 33 let vdovu, která sama vychovala a poskytla vzdělání svým třem dětem. Byla blízkou přítelkyní Anastáze Opaska, nepřestala si s ním nikdy psát, ať už byl ve vězení či exilu. Psala mu i v ty pohnuté listopadové dny a těšila se, že se snad po letech zase shledají. A také doufala, že po dlouhých desetiletích uvidí svou dceru, svá vnoučata, jejichž domov byl za Atlantikem. Rozdělené rodiny, špatné kádrové posudky lidí, kteří měli v rodině emigranta, to bylo něco, co jsem si tehdy jistě neuvědomoval. Před touhle realitou mě rodiče chránili a nechali mi prožít šťastné dětství kluka z paneláku, který měl spoustu přátel, fajn sourozence i rodiče. Ale tenkrát, když se to zlomilo, jsem cítil to množství emocí ve svém okolí. Babička brečela u televize. Tam byl starší pán s šedivými vlasy, kterého jsem nikdy předtím neviděl. „To je Alexandr Dubček, několikrát mě napadlo, jak asi teď vypadá…“ 

S odstupem času můžeme samozřejmě Dubčeka hodnotit v mnoha ohledech kriticky, ale jednoznačně byl symbolem. Symbolem naděje generací, které už na konci šedesátých let doufaly a věřily, že se v naší zemi bude žít svobodněji. Proto byl jeho návrat na scénu pro mnoho lidí emotivní, symbolický. Naděje na lepší a svobodnější život se vrátila. V televizi se objevovaly nové tváře, jiné, méně strojené, veselejší. Poznali jsme Václava Havla a byl nám sympatický. Tak jiný… I na základce, kam jsem chodil, se měnila atmosféra. Po jistých týdnech váhání nám bylo řečeno, že učitelky a učitelé už nejsou „soudružky a soudruzi“, nýbrž pánové a paní. 20. 12. 1989 jsme jeli poprvé na „západ“, byť čistě geograficky na jihovýchod. Starou karosou, kterých bylo na hranicích snad tisíc, do Vídně. Kafe a čaj v termosce, řízky v alobalu a pár narychlo sehnaných šilinků v kapse. Nezapomenutelné. Barevné. Živé, rychlé, uklizené. Ten rozdíl byl obrovský, kulturní šok, pro dnešní mladou generaci nepochopitelný. Předvánoční Vídeň a tamní obyvatelé, kteří nás tenkrát vítali a měli z nás (a za nás) radost. Zaklepal mi tam na rameno starší pán. Usmál se, rozevřel mi dlaň a něco do ní vložil. Máma ke mně polekaně, ochranářsky doběhla. V té dlani bylo 500 šilinků. Nezmohl jsem se ani na slovíčko „danke“. Takhle, díky dobrému člověku, o kterém vůbec nic nevím, jsem přišel ke svému prvnímu kazeťáku… a pak že si dítě nic nepamatuje. Tu atmosféru a jednotlivé obrazy mám v sobě uložené na celý život. A opatruju je.

V devadesátých letech jsem cestoval. Konzumoval svobodu. Bez peněz stopem na Gibraltar. Na stipendijní pobyt do Německa. Byli jsme první generací, která mohla. A chtěla. Bylo to období života, kdy jsem si uvědomoval, že jsem šťastný. A formovalo mě jako žádné jiné. Vybudovalo ve mně odpor ke všem zákazům a příkazům, udělalo ze mě liberála, který se bojí náznaků všech totalit a autoritářství. A asi tady někde se narodila i moje chuť se angažovat, nebýt lhostejný. Nenechat si svobodu nikým a ničím vzít, byť to mnohdy není jednoduché. Těch 30 let bylo moc složitých. Nepovedla se obrovská spousta věcí. Ale přesto všechno – žijeme ve svobodě, kdy nemusíme pro kariéru zrazovat své svědomí a přátele. A to je obrovská hodnota. Závazek. Motivace. Moc bych si přál, aby to tak vnímala mladá generace, která bude určovat směr naší země v dalších desetiletích. Ale jestli to tak bude, záleží hodně na nás všech. Nebuďme, prosím, lhostejní.

Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje 0 příspěvků Vstoupit do diskuse Komentovat článek Tisknout