Měl jsem tehdy štěstí, že se mi podařilo uniknout do jednoho z hotelů, odkud jsem mohl tomu běsnění – spolu s vyděšenými zahraničními turisty – přihlížet a přispět svým komentářem.

Teď se báli oni

Na vyznamenání za odboj to tedy není, ale mohu být očitým svědkem toho, jak připomínka oběti Jana Palacha rozzuřila tehdejší moc. Znovu se ukázalo, že proti živým si totalitní režim troufne zakročit jakkoli, ale na mrtvé je krátký. Palachův čin, natolik vzdálený naší evropské kultuře, vydal své zvláštní plody. Najednou dokázal mobilizovat národ, který byl po dvě desetiletí paralyzován strachem z mocných. Najednou se báli oni.

Nevěděli jsme, ani v roce 1969, ani mnoho let později, že se 8. září 1968 na varšavském Stadionu Desetiletí zapálil na protest proti spoluúčasti polské armády při okupaci Československa Polák Ryszard Siwiec. Nebyl to mladík jako student Jan Palach. Byl už skoro šedesátiletý. Přišel na oslavu dožínek, kdy na Stadionu Desetiletí bylo přítomno nejvyšší vedení komunistického Polska a sta tisíce diváků. Polil se hořlavinou a zapálil. Utrpěl těžké popáleniny na více než osmdesát procentech těla a čtyři dny po převozu do nemocnice zemřel. Až do smrti ho stále hlídala státní bezpečnosti, která se snažila jeho čin za každou cenu utajit. Dnes se po něm v Praze jmenuje ulice, kde sídlí Ústav pro studium totalitních režimů.

V souvislosti s mnoha krizemi v Evropě i ve světě vidíme, že svoboda je křehká a platí se za ni draze. Ve Francii, na Ukrajině, v Iráku. Jenže když přenecháme svět uzurpátorům jakékoli ideologie, budeme jednou litovat. Svoboda nakonec zvítězí, ale není důvod, proč bychom měli dopustit, aby prohrála.