dovolte mi několik málo slov k závěrům Evropské rady týkající se migrace. Jak jsem si přečtl dokument nebo jednotlivé body, tak jsou tam teze, které působí možná tak nějak obecně, ale aspoň pro mě jsou docela důležité, a od toho se tak odvíjí ostatní jednotlivosti, které už jsou podrobnější.
Tam je, myslím hned v první větě napsáno, že je potřeba zachovat komplexní přístup k migraci v souladu s našimi zásadami a hodnotami. A myslím si, že to bychom měli mít vždycky na zřeteli, naše hodnoty a naše zásady, a také komplexnost, protože migrace, tak jak říkal pan premiér, máme na talíři každý den, ale budeme ji mít na talíři ještě mnoho let. A bohužel, pokud se nebudeme snažit to řešit komplexně, tak nám to nepomůže a může se opakovat rok 2015.
V závěrech je samozřejmě velký důraz kladen na ochranu vnějších hranic, na rozbití převaděčských center a odstranění motivace, což je možná taková nějaká kapitola, která by i pro nás mohla být trošku důležitá, že bychom se na tom mohli podílet.
Obecná formulace ohledně platforem nebo hotspotů je obecná z toho důvodu, že skutečně nevíme, kde by to mohlo být umístěno, jestli na území Evropské unie nebo na území Evropy, ale nikoliv Evropské unie, to znamená třeba některé země západního Balkánu. To jsou velké otázky a zatím se k tomu nikdo nehlásí. A mimo Evropskou unii, to znamená severní Afrika, ta je problematická, jednak z toho důvodu, že to jsou země, kde už většina lidí, co přišli ze Sahelu a ze Střední Afriky, tak už je, oni se tam pohybují, oni tam zkrátka žijí už několik let. Navštívili jsme Alžírsko, navštívili jsme Maroko, víme, jak to tam vypadá. Tam lidí, kteří jsou jaksi schopni nebo mají tendenci přejít do Evropy, je velké množství. A navíc ještě jsou smícháni s místními, protože vezměte si, jaké procento Maročanů, Egypťanů, Tunisanů, Alžířanů se objevuje mezi migranty už na území Evropy, to znamená, že není to tak jednoduchá situace, nehledě na to, že bychom se mohli ptát, jaké právo tam bude platit, jaké azylové právo bude platit na území některých zemí severní Afriky, např. Libye, jak to budeme mít pod kontrolou, kdo to bude financovat, i když to je možná až ta nejmenší otázka. Těchto otázek je tam hodně, a proto formulace je obecná a zatím nepropracovaná.
Byl bych v tomto směru také trošku opatrný, protože si vzpomínám, že když jsem ještě jezdil na Radu pro justici a vnitro, tak už tehdy v letech 2004, 2006 se řešila otázka migrace. Tehdy hlavně ministři z Malty a z Kypru to vnášeli na každou Radu jako velké téma, protože jich se to dotýkalo, jsou to malé země a měly s tím velký problém. A tehdy to byl, bohužel, německý ministr vnitra, který se tak nějak nešťastně vyjádřil, právě pokud jde o myšlenku zřízení nějakých center. On to tak nemyslel, ale termín byl, že zřídíme koncentrační tábory. A jak to vyslovil, tak v jednacím sále to jenom zahučelo a debata skončila, protože si všichni uvědomili, tak pozor, co to bude, jakou to bude mít podobu, jaký to bude mít dopad i na ty lidi, kteří se tam ocitnou, atd.
Byl bych v tom trošku opatrnější, chce to hodně propracovat a můžeme tomu třeba také přinést nějakou přidanou hodnotu.
Při Radě tam byly samozřejmě i názory na tvrdší variantu, to znamená, aby všichni, kteří se budou snažit dostat nějak do Evropy, byli okamžitě vráceni zpět. Ono to také tak jednoduché není, protože i dnes je zřejmé, že z lidí, kteří putují z oblasti Sahelu, je asi pět procent, možná deset procent těch, kteří mají nárok na mezinárodní ochranu, na azyl. Stále tedy musíme počítat s tím, že někteří lidé, kteří se dostanou do vlny ekonomických migrantů, toto právo mají, takže nemůžeme tak tvrdě všechny odmítat. A jde také o to, kam je vracet, aby zůstali na moři i s dětmi? Je to těžká otázka.
Také nezvítězila varianta povinných relokací, a ty dobrovolné považuji za kulturnější, i pro nás, aby se přihlédlo k tomu, jaké možnosti ta která jednotlivá země má, kolik má ubytovacích zařízení, sociálních pracovníků, tlumočníků, apod.
Nicméně trošku mě vadí – a to je možná určitá výtka na pana premiéra, i když to média možná zjednodušila – že to vyznělo jako zvítězili jsme, povinné relokace nebudou a my nikoho nepřijmeme, nás se to netýká. Nebo mně to přijde, jako když někdo pořádá nějaký koncert a napíše tam vstupné dobrovolné a my na tento koncert jdeme, ale nic nezaplatíme, protože je to dobrovolné, takže nás se to netýká. Měli bychom nějak přispět. Vím, že přispíváme na mnoha místech a snažíme se finančně pomoci i pomocí policistů atd. Ale tady toto už je věc, že tito lidé třeba na území Itálie nebo na moři jsou, a teď už jako nic nepomůže, že někam posíláme nějaké peníze. To už je blízko nás. Ten člověk, který potřebuje pomoc, je skutečně jako za našimi dveřmi, takže dobrovolnost neznamená, že řekneme, že se nás to nedotýká, ale měli bychom být nějak vstřícní.
Chápu zase pana premiéra, že řekl větu, že je to cesta do pekel, když nyní třeba budeme reagovat na italskou žádost.
Já se trošku bojím, že cesta do pekel je někde jinde. Já jsem nedávno četl, že v Maďarsku – a to je také trošku výtka, abychom se z té maďarské politiky trošku oddělili, v Maďarsku funguje taková mládežnická organizace vládnoucího Fideszu premiéra Orbána, jmenuje se myslím Fidelitas, a tady tito mládežníci vylepovali červené nálepky na dveře a kanceláře nevládních organizací, které se zabývají migrací, s nějakým nápisem: „Pozor, toto jsou v podstatě nepřátelé Maďarska.“ To mně skutečně připomíná 30. léta minulého století, když se takhle označovali někteří lidé, nebo některé etnikum, a víme, jaké to mělo konce. Takže toto bych nazval cestou do pekel. Pozor na to, abychom nepřekročili nějakou tu hranici a pamatovali více na tu solidaritu.
A potom ještě, abychom také jenom neříkali ne, ne, ne, ale také něco přidali. Myslím si, že by hodně pomohla v boji proti převaděčům nejen ta represe, ona má také svoje možnosti a svoje meze, ale abychom jim vzali zbraň z ruky lepší informovaností. Protože v mnoha těch zemích jsou ti lidé závislí pouze na tom, co jim ti převaděči řeknou, jaké informace jim dají. Samozřejmě jsou nepravdivé, zkreslené atd., protože oni z toho mají peníze. Ale kdybychom dokázali v těch zemích pomocí našich zastupitelských úřadů nebo nějakých nevládních organizací, IOMu atd., skutečně dávat informace, máte, nemáte nárok na azyl. Jste bezpečnou zemí? Nejste bezpečnou zemí. Toto by bylo velmi důležité.
Vím, že jsme tenkrát, ještě v těch minulých letech, měli takovou podobnou informační kancelář myslím v Gruzii a ještě v nějaké kavkazské republice, a tam to docela zapůsobilo. Aby ti lidé věděli, jestli se vůbec na tu cestu mají vydat, nebo nevydat. Takže to je jenom takový motiv, děkuji.
