Poobakrát k tomu vždy příslušná vláda zaujala negativní stanovisko.

S tím, že by zařazení tohoto data mezi významné dny českého státu mohlo ohrozit dobré česko-německé vztahy. To je něco neuvěřitelného. Navíc jde i o projev naprostého vazalství České republiky v mezinárodních vztazích.

Na klasické projednání návrhu zákona v Poslanecké sněmovně prozatím nedošlo, snad se toho v tomto volebním období dočkáme,aby se nezpochybnitelně ukázalo, kdo je kdo.

 15. březen – Významný a památný den České republiky

Náš současný kalendář nyní obsahuje patnáct těchto významných dnů,  další dva brzy přibydou. 15. březen ovšem mezi nimi není. Je nepřijatelné, že zde toto datum chybí -
15. březen roku 1939 je totiž jednoznačně počátkem nejtragičtější etapy moderních českých dějin.

Český stát toho dne přišel o zbytky jakékoli státní suverenity, přičemž následovala jeho přímá německá vojenská okupace a zejména šestileté období plošného a cíleného nacistického teroru a vyvražďování občanů České republiky, které mělo i jednoznačně genocidní rysy a genocidní charakter.

Podle posledních výstupů a výsledků bádání historiků Vojenského ústředního archívu v Praze činí počet obětí německého nacismu zhruba 343 tisíc osob v rámci celého někdejšího československého státu. Do tohoto počtu však nejsou zahrnuti lidé, kteří zemřeli po druhé světové válce na následky týrání, perzekucí, na následky věznění v koncentračních táborech a ve věznicích, na následky tzv. totálního nasazení apod.

Oběti a hrdinové protiněmeckého odboje

Za dobu německé okupace a existence německého protektorátu bylo v naší zemi popraveno pře 8 tisíc lidí, na 70 tisíc českých Židů zemřelo v koncentračních a vyhlazovacích táborech, další 4 tisíce osob zemřely při nuceném nasazení na práce v tehdejším Německu.

Obětmi německého nacistického teroru se staly i celé vesnice, z těch nejznámějších Lidice a Ležáky.

A právě dnes je i nutné zdůraznit, že jen v domácím odboji zahynulo na sto tisíc Čechů, opravdových, v pravdě nesmrtelných, hrdinů. Zejména těm, kdo ve veřejném a mediálním prostoru čím dál častěji hovoří o bojácných a kolaborujících „čecháčcích“.

Proto musí být 15. březen – jakožto zákonem definovaný významný den republiky - jednoznačně připomínán i oficiálně. 

To, že jím dosud není, považuji za naprosto hanebné a neomluvitelné – zejména proto, že státní svátky a významné dny republiky mají vyjadřovat stěžejní milníky naší historie a hodnoty, na kterých náš stát a naše státnost stojí.

Znamená to i to, že dosud nejsou počátek, příčiny a zásadní průvodní jevy a dopady nejtragičtější etapy moderních českých dějin, to znamená nacistické okupace a hrůzovlády v letech 1939-1945 na území republiky okleštěném v důsledku Mnichovské zrady západních "spojenců", přesně pojmenovány.

A v důsledku toho nejsou v posledním období prakticky ani – na oficiální státní úrovni -  veřejně připomínány.

Tím spíše, že zákon o státních svátcích již zahrnuje mezi české významné dny 27. červen jako Den památky obětí komunistického režimu a 21. srpen coby Památný den obětí invaze a následné okupace vojsky Varšavské smlouvy. A zanedlouho zde bude figurovat jako významný den i výročí odchodu sovětských vojsk z tehdejšího Československa.

Brutální přepisování historie

Dalším důvodem pro navrhovanou změnu je pak stále postupující
a nepřípustná snaha o přepisování dějin, zejména pak snaha o relativizaci viny za rozpoutání druhé světové války a za miliony jejích obětí, snaha o relativizace škod napáchaných německými nacisty
(nejen) na české zemi a českých lidech.

Ruku v ruce s tím probíhá jakási podivná a nepřijatelná kampaň snažící se nás, a zejména naši mladou generaci, přesvědčit o tom, že německá okupace českých zemí byla jen jakousi jednou z dějinných epizod, která náš stát postihla a která v podstatě nebyla ničím výjimečná. A že například období tzv. reálného socialismu bylo něčím nesrovnatelně horším. 

A je s tím spojená i stupňující se adorace pronacistických elementů typu banderovců a vlasovců, s tím, že účel světí prostředky a že šlo především o chrabré bojovníky za svobodu a demokracii proti stalinismu.

A samozřejmě roste, a ještě dále poroste, tlak na likvidaci památníků osvoboditelů Československa od nacistické okupace.

K tomu všemu je dnes navíc ještě zneužíván válečný konflikt na Ukrajině. Skutečná historie má být dílem přepsána, dílem vymazána. Prostředkem k tomu je i snaha současné vládní koalice zcela zlikvidovat
Český svaz bojovníků za svobodu tím, že zůstane zcela bez státní podpory a bez finančních prostředků.

Jde o frontální útok na pravdivou podobu našich moderních dějin, na pravdivý popis německé okupace a na naše osvobození – na antinacistický charakter naší státnosti.

Nesmíme to dopustit, a už vůbec ne bez boje. Protože za námi už nikdo další, bohužel, nejde.

Přesně v duchu známé teze, že kdo zapomene na svou minulost, je nucen si ji znovu prožít.