Mgr. Jiří Kobza

  • SPD
  • Hlavní město Praha
  • poslanec
ProfileTopCardGraphDescription

Průměrná známka je 4,42. Vyberte Vaši známku.

-3 -2 -1 0 1 2 3 4 5

( -3 je nejhorší známka / +5 je nejlepší známka )

24.08.2020 15:40:15

Vymlouvají se na politické spory. Na mrtvých hrdinech jim nezáleží?

Vymlouvají se na politické spory. Na mrtvých hrdinech jim nezáleží?

Dnes jsem měl tu čest zúčastnit se pietních aktů v pražských Dejvicích pořádaných Českým svazem bojovníků za svobodu. Uctil jsem památku československých vojáků bojujících během druhé světové války proti německému nacismu.

Kromě připomínky boje na všech zahraničních frontách proti hitlerovskému Německu se nesmí zapomínat i na ozbrojené střety s jeho spojenci. Jejich pohrobci totiž poslední dobou vystrkují růžky. Naopak je třeba opět vyzdvihnout Slovenské národní povstání, jehož výročí vypuknutí se blíží. Smutnou, ale pro dnešní dobu bohužel typickou okolností byl fakt, že na obou dnešních pietních aktech byli tentokrát přítomni pouze představitelé hnutí SPD. Kromě mé maličkosti se zúčastnil ještě předseda našeho hnutí Tomio Okamura, který zde vystoupil s vynikajícím projevem. Zástupcům všech ostatních parlamentních stran nestáli naši padlí hrdinové, kteří zemřeli, abychom my mohli žít, ani za to, aby na pár hodin přerušili své prázdninové radovánky… Přitom jde o tradiční vzpomínkové datum už mnoho let, každý rok se akce zúčastnilo vícero politických stran. I tentokrát byly všechny strany obeslány, pozvány a byla jim nabídnuta možnost hovořit. Jejich zástupci nepřišli, poslední dobou se vymlouvají na politické spory s vedením Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS). Nikdo jim však nebránil se při té příležitosti proti ČSBS vymezit. Na mrtvých hrdinech jim nezáleží? Níže uvádím, co jsem dnes na náměstí Svobody a Vítězném náměstí v Praze 6 řekl já.

Specialisté dokázali zázraky

Účast československých občanů, vojáků i civilistů, v protiněmeckém protinacistickém odboji v období druhé světové války, ať už doma či v zahraničí, tvoří nejčestnější kapitolu našich novodobých dějin. Tento odboj si zaslouží náš obdiv a nehynoucí úctu, odkaz jeho hrdinů jsme povinni předávat mladším generacím. Právě teď, kdy nabývají na intenzitě snahy o přepisování historie a o rehabilitaci nacismu, musíme tento odkaz chránit proti falšování a dezinterpretaci. Když němečtí nacisté v březnu roku 1939, i kvůli zradě našich někdejších západních spojenců, okupovali zbytek tehdejšího Československa, Hitler nechtěl opakovat tehdy dobře známou a živou legionářskou historii. Byl proto rozhodně proti tomu, aby byli čeští vojáci zařazeni do německé armády. Lidé v domácím (i zahraničním – tehdy ještě hlavně politickém) odbojovém hnutí si tak velmi brzy uvědomili, že v této začínající válce nebude možné počítat se silnými ozbrojenými legiemi. Stejně tak ovšem současně věděli, že vojenští specialisté dokážou svými schopnosti nahradit kvantitu v poli. Proto měl tehdy prioritu organizovaný přesun profesionálních vojáků, zejména zpravodajců a letců, do zahraničí. Naši prvorepublikoví profesionální letci byli velmi kvalitní a špičkoví piloti, plně srovnatelní s jejich německými, francouzskými i britskými protějšky.

Vzduch byl naším mořem

Odchod letců do zahraničí organizovala vojenská odbojová skupina Obrana národa prostřednictvím organizace Svazu letců, nejprve přes Polsko. Naši vojenští piloti tedy zpočátku létali v polském letectvu. Potom byli součástí francouzského letectva, kde si udělali skvělé renomé svými výkony v bitvě o Francii. Několik českých letců následně sloužilo i v letectvu De Gaullových Svobodných Francouzů. Vrcholem válečné činnosti československých letců bylo samozřejmě jejich působení v britském Královském letectvu, kde byli Čechoslováci se čtyřmi perutěmi početně na druhém místě po Polácích. Nesmíme samozřejmě zapomínat ani na naše letecké jednotky v Sovětském svazu, které sehrály nezanedbatelnou roli hlavně v závěru války a jejichž podstatu tvořili hlavně piloti slovenské národnosti. Základ našeho letectva na východní frontě tvořila dvacetičlenná skupina československých stíhačů, která tam byla přesunuta na jaře roku 1944 z Velké Británie. Skupinu vedl štábní kapitán, pozdější generál František Fajtl. Vznikl z ní 1. československý stíhací letecký pluk, který byl se skutečně fenomenálním úspěchem nasazen ve Slovenském národním povstání. Po ústupu z něj začaly vznikat další jednotky – 2. stíhací pluk a 3. bitevní pluk, jehož jádro tvořili slovenští letci, kteří v roce 1944 přešli na druhou stranu. Tyto tři pluky v lednu 1945 utvořily vyšší svazek, 1. československou smíšenou leteckou divizi, která byla od 14. dubna do 2. května 1945, tedy poslední dva týdny války, nasazena při bojových akcích v rámci osvobozování Ostravska, Opavska a Těšínska.

A přece se zformovali

Československý zahraniční protinacistický vojenský odboj však nebyli pouze letci. Zánik Československa 15. března 1939 byl přímým impulsem k útěku z okupované republiky a k zapojení se do odboje v zahraničí pro desetitisíce našich občanů. Rozhodli se tak nejenom českoslovenští letci a další profesionální vojáci, ale i obyčejní muži a ženy. Jen na východní frontě, což je docela opomíjeno, jich bojovalo v průběhu celé druhé světové války na 50 tisíc, zatímco na té západní pak cca 20 tisíc. Československé vojenské jednotky se postupně zformovaly na třech frontách: Velká Británie, Střední východ a Sovětský svaz. První československá vojenská jednotka v zahraničí za druhé světové války byla oficiálně zřízena dekretem polského prezidenta Ignacyho Moścického ze 3. září 1939 a neformálně se jí říkalo Československý legion. Z původního působiště v Polsku českoslovenští vojáci, zejména letci, putovali po moři do Francie, kde se účastnili mj. bojů na Marně a na Loiře. Takzvaná jižní cesta pak čekala ty odbojáře, kteří nestihli utéct do Polska před začátkem války. Byla o mnoho riskantnější, protože vedla přes území německých spojenců v Maďarsku a na Balkáně. Na jejím konci se uprchlí Češi a Slováci mohli zapojit do československé jednotky, která se v polovině roku 1940 formovala v Palestině a oficiálně se stala 11. československým pěším praporem – tzv. východním. Symbolicky se tak stalo 28. října 1940. Tento prapor byl podřízen britskému velitelství Středního východu a velel mu podplukovník Karel Klapálek. Před cestou do severní Afriky se tento prapor ještě v červnu 1941 zúčastnil bojů po boku Britů proti pronacistickým vichistickým Francouzům v Sýrii. V říjnu 1941 odplul celý prapor do Tobruku v Libyi, aby se tam po boku Britů zapojil do klíčových bojů s německými a italskými jednotkami. Tam Čechoslováci hájili od 21. října do 10. prosince 1941 nejvíce ohrožený západní úsek pevnostního perimetru.

Zoceleni v pouštích i ve stepích

Českoslovenští vojáci zocelení v bojích v afrických a blízkovýchodních pouštích se poté rychle přecvičili na protiletadlové dělostřelce. V dubnu 1942 pak odpluli zpět do Palestiny, kde vznikl v Haifě 200. lehký protiletadlový pluk. Část těchto vojáků se poté přesunula do Británie, kde posílili 1. československou samostatnou brigádu. Menší část se pak stala příslušníky kanadského letectva. Na východní frontě se v roce 1942 v Buzuluku začala pod vedením Ludvíka Svobody, vůči kterému je dnes také vedena špinavá kampaň, i z kruhů sudetských Němců, formovat další československá vojenská jednotka, která do bojů s Němci poprvé zasáhla v březnu 1943 u Sokolova. Tento útvar se pak rozrostl o příslušníky slovenských divizí, které byly nasazeny na východní frontě a jejichž příslušníci přebíhali k Rusům. Poté z něj vznikl bojový 1. československý armádní sbor. Ten byl, mimo jiné, i ukázkou česko-slovenského bratrství a spojenectví. Připomeňme i to, že ve Slavonii vznikl partyzánský prapor (později brigáda) Jana Žižky, který se účastnil osvobozování Jugoslávie. V dubnu 1945 rovněž vznikla v Itálii tzv. Československá samostatná brigáda. Ve vojenských zahraničních jednotkách na Západě či na Východě působily za druhé světové války také stovky československých žen. A to i jako parašutistky, dělostřelkyně, snajperky, zdravotnice či spojařky. A další tisíce žen se zapojily do protinacistického odboje doma.

Kdo mluví o kolaborantech, sám zradil

Do válečných bojových akcí se během války zapojili samozřejmě i českoslovenští parašutisté, kteří byli na okupované území vysíláni z Británie a ze SSSR především se sabotážními a zpravodajskými úkoly. Jejich vrcholnou akcí bylo odstranění kata českého národa, zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v květnu 1942. Jejich nejvýznamnějším odkazem dnešku je pak heslo: „Jsme Češi, nikdy se nevzdáme!“ Zvláštní úlohu v době války sehrálo takzvané vládní vojsko. Zhruba sedmitisícová lehce vyzbrojená protektorátní armáda byla sice podřízena německému vojenskému zmocněnci, avšak nikdy nezasáhla do bojů na straně wehrmachtu. Byli jsme tak jedinou z nacisty okupovaných zemí, jejíž vojáci nikdy přímo nebojovali na straně Německa. A také jediným obsazeným národem, který nepostavil vlastní divizi SS. Naopak, když Němci toto vládní vojsko v roce 1944 poslali do Itálie k ochraně objektů, více než 700 z asi 5 000 mužů přeběhlo k partyzánům. Jediný z jeho dvanácti praporů, který zůstal v protektorátu, se pak v květnu 1945 přidal k pražskému povstání. V posledních letech, bohužel, také stále častěji slýcháváme řeči o domnělé zbabělosti a kolaborantství českého národa. Přitom naše válečné ztráty, ať už v zahraničí nebo na domácí půdě, byly úplně srovnatelné s jinými bojujícími státy. Přímo v boji nebo v odboji  padlo i několik našich generálů. Generál Luža padl v přestřelce na Moravě, generál Viest a generál Golian, velitelé slovenského povstání, byli popraveni. Když se podíváme na pamětní desku na někdejším popravišti v ruzyňských kasárnách, kde nyní organizuji exkurze školní mládeže, tak vidíme, že tam vyhasly životy desítek československých vojáků, včetně vyšších důstojníků i generálů. Ztráty v těchto kategoriích vojáků jsou daleko vyšší než u mnoha dalších armád.

Obdiv a úctu

Během války zahynulo v bojích či na popravištích podle údajů Vojenského historického ústavu z roku 2010 přes 42 tisíc československých vojáků, partyzánů, dobrovolníků a odbojářů. V koncentračních táborech a během holocaustu zahynulo přes 307 tisíc dalších československých občanů. Rozhodně se nemáme za co stydět. Skončeme s tím! Postavme se na základě těchto faktů tvrdě všem pronacistickým revizionistům a vyjádřeme zde obdiv a úctu všem našim válečným hrdinům!

Čest Vaší památce – nezradíme ji!

Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje 0 příspěvků Vstoupit do diskuse Komentovat článek Tisknout
reklama