Dluží jedinci, rodiny, firmy, obce, kraje, státy, politici, politické strany a dluží i věřitelé jiným věřitelům. Pohledávky a nároky věřitelů se stávají zásadní komoditou současnosti. Jsou klíčovým byznysem naší doby. Rozumná a korektní půjčka či úvěr prosím, proč ne, to je přeci přirozený nástroj normálních obchodních vztahů a také možného rozvoje jedinců, firem i celé společnosti. Ale o to tady již dávno nejde. Zažíváme exekutorské žně i nebývalý nárůst nejrůznějších vymahačských firem. Kumulované zadlužení státu tvoří státní dluh. Kumulované zadlužení státu, krajů a obcí tvoří veřejný dluh.
Místo hmatatelného dědictví zanecháváme potomkům naše dluhy. Dlouhodobější vize byly obětovány na úkor rychlého konzumu a profitu bez zábran. Ale jen pro některé. Stát byl vypumpován. Společnost se rozdělila na kluky, co spolu mluví a na ty ostatní. Mravní relativismus raného období českého novodobého kapitalismu lze dokonce vyčíslit. Reálné a na ně navazující druhotné pohledávky platíme my všichni, a to stále.
Jsme nyní zase ve víru volební kampaně. A tak není divu, že opět dluží kandidáti i kandidující strany. Často spoléhají na to, že jejich závazky budou umořeny ze státního příspěvku za získané volební hlasy. A to znamená, že svou troškou přispějí všichni daňoví poplatníci. Za jedno čtyřleté volební období jsou u nás příspěvky státu parlamentním stranám v řádu mnoha stovek milionů Kč. Ale ani to nestačí. Spotřeba je obrovská. Politické strany tak mají za sebou i své věřitele, byť se jim třeba říká donátoři nebo sponzoři. A ti jsou přiznaní i nepřiznaní. Ať tak či onak, minimálně očekávají návratnost své investice, byť by se jednalo o zdánlivý dar či příspěvek, neboť minimálně jde de facto o zřetelný závazek.
Financování politických stran a jejich volebních kampaní se stalo systémovým základem korupce. U nás k tomu přispívá i volební systém, který svádí ke kolektivnímu alibismu a utíká od osobní odpovědnosti jednotlivého kandidáta. Byť se nyní všechny strany ohánějí transparentností vlastního financováni a ve svých programech i transparentností hospodaření státu, tak pro naplňování tohoto předvolebního předsevzetí dlouhodobě nedělají téměř nic. Spíše opak je pravdou.
Hospodaření politických stran si parlamentní politické strany kontrolují samy. A podle toho to také vypadá. Vše je naoko OK. Benevolentní pravidla a absentující veřejná kontrola utváří rozbujelé korupční prostředí, které metastázovalo do obludných rozměrů. Stát je tak jen jako řízen zvolenými zástupci lidu, ale ve skutečnosti drží otěže moci jejich nenasytní skrytí věřitelé, kteří si již přivlastnili celý stát.
V civilizovaných zemích, které nefungují v modelu posttotalitního východoevropského chaosu, jsou si tohoto latentního nebezpečí dobře vědomi a snaží se jej alespoň eliminovat. Ve většinovém volebním systému, v němž volí svého konkrétního kandidáta například jednomandátový volební okrsek je vidět nejen na kandidáta, ale i na zdroje jeho kampaně, která je navíc limitována definovanou výši nákladů a výčtem mediálních nosičů. Kandidát pak musí odevzdat finanční uzávěrku kampaně, kterou zveřejní a ta navíc podléhá nezávislému soudnímu posouzení. Pokud by se ukázal zásadní rozpor či dokonce podvod ve vyúčtování kampaně, pak následuje přísná sankce, což může být i ztráta mandátu pro příslušný politický subjekt. Jiná země, jiný mrav.
U nás vítězí spíše nemrav, a zdá se, že zapustil velmi hluboké kořeny. Komu to vyhovuje? Věřitelé našich zvolených zástupců lidu se těší na další fázi dobývání obsazeného území. Nic jim v tom nebrání. Závazek vůči někomu vytvářel a vytváří přímou závislost. To se pak na nějakou prosbu či rovnou pokyn obtížně říká ne.
Straničtí kádři (zcela jedno v jakém momentálním tričku) se stávají v těchto příbězích nesvobodnými, závislými a poslušnými služebníky vůle svých věřitelů. Platí to na všech úrovních. Od těch nadnárodních mega kmotrů, přes ty naše domácí kmotry až po regionální a lokální kmotříčky. Tito věřitelé si kupují nejen různé výhody, moc a vliv, ale nezřídka i beztrestnost. A to doslova. Vzpomeňme třeba na slavné dopravní nehody vyvolených v opilosti, záhadné osvobozující rozsudky, podivně odložené případy ve fázi vyšetřování anebo nejasné milosti či poslední prezidentskou amnestii.
Nejvýkonnější a nejhorlivější služebníci svých věřitelů získávají různé bonusy navíc. Mohou jet na golf do Dubaje nebo na jachtu do Chorvatska, Itálie či na ostrov Mauricius. Ale to není vše. Elita mezi nimi získává mnohem více. Jsou to především skryté podíly v anonymních akciovkách. Igelitky pod stolem již nefrčí. A někteří z nich po svém dobrovolně nedobrovolném odchodu z politické funkce zamíří do vysoké manažerské pozice u svého věřitele. A ani tento model není nijak úplně nový. Pamatujete si ještě na jednoho nejmenovaného ministra financí, kterak se stal předsedou dozorčí rady v jedné nejmenované pojišťovně?
VIP sorta dlužníků i věřitelů používá pro vzájemnou komunikaci různé prostředníky. Říká se jim všelijak. Nejčastěji a nesprávně lobbyisté. Ve skutečnosti jsou to spíše doručovatelé a „experti“ na špinavou práci. Jména si doplňte sami.
Dá se s tím vším něco dělat? Jediným řešením je důsledný tlak na kvalitu, počínaje transparentními pravidly a permanentní občanskou kontrolou veřejné moci.
Pokud vás zajímají souvislosti mezi velkým byznysem a velkou politikou v českém provedení v uplynulých dvaceti letech, pak vám doporučuji nový web www.mapovani.cz. Nudit se nebudete.
