Děkuji. Dámy a pánové. Rád bych se vyjádřil k tomuto tématu, protože si myslím, že je o něco složitější, než jsme slyšeli ve vystoupení místopředsedy Vojtěch Filipa. Shodou okolností jsem měl možnost zabývat se touto věcí v době, kdy jsem byl ministrem zahraničí a mám dojem, že mám některé informace i zkušenosti, které by bylo docela dobré, kdyby ve Sněmovně zazněly.

Ta problematika a otázka udržování hrobů na obou stranách, ta se podle mého názoru začala komplikovat právě v době, kdy jsem byl na Ministerstvu zahraničí. Není tak těžké si to spojit s konfliktem, ke kterému došlo na Ukrajině a na Krymu. Paralelně s tím, jak vlastně nebylo možné jednat, nebo jsme vlastně nejednali s Ruskem na nejvyšší úrovni, to znamená úrovni ministrů nebo náměstků ministrů, tak se vlastně začala komplikovat i otázka údržby hrobů. Sám si z té doby pamatuji celou řadu věcí a komplikací, které začaly narůstat, a proto si myslím, že z toho pohledu, který jsem tehdy v té době zažil, se celá ta věc jeví být významně jinak, než tady zaznělo z úst místopředsedy Vojtěcha Filipa.

Nemám na to moc času, ale aspoň vám naznačím, v čem je ten rozdíl, a proč si nemyslím, že to je tak úplně pravda, že jde o to, že si ti občané prostě něco myslí a my je nemůžeme k tomu nutit.

Protože v případě Ruska jsem často měl někdy úplně opačný pocit, že v některých místech, jako je třeba Vladivostok a podobně, to byli právě obyčejní občané, kteří se k téhle české historii stavěli docela příznivě a byly to spíš úřady, které jim bránily a které se k tomu stavěly úplně jinak.

Takže já jsem od jisté doby začal mít pocit, že se právě na ruské straně prosazuje určitá interpretace téhle historie a že se určitě jiná interpretace prostě nehodí a že to tedy není věc občanů, ale že je to vlastně otázka vývoje politické situace, která se takto promítala do česko-ruských vztahů. Já si pamatuji - a to je hodně zvláštní - že já jsem poprvé - myslím, že to bylo jednání, a to bylo jednání taky Ministerstva obrany, to se netýkalo jenom Ministerstva zahraničí, v roce 2015, kdy z ruské strany - to bylo zajímavé - poprvé zaznělo, že přece nejenom vaše problémy s památkami, s těmi pomníky legionářů, ale také my máme problémy s památníkem Koněva v Praze.

Tehdy to bylo velmi překvapující, protože my jsme v té době vůbec nevěděli o tom, že by s Koněvem byly nějaké problémy. A přesto už na ruské straně jakoby věštecky zaznělo, že s Koněvem problémy jsou. Pro nás to tehdy bylo velké překvapení. Teď nechci spekulovat o tom, proč to tak bylo, ale jenom vám říkám, že si tohle pamatuji. Ale co je zajímavé, je, že začalo velice přibývat toho, že jsme vlastně nebyli schopni najít rozumnou dohodu a ta situace - my bychom tam měli mít nějakých 40 takovýchto pomníků, které jsou vždy na místě mrtvých, mrtvých legionářů. To jsou opravdu památníky hrobů a míst, kde prostě ti legionáři zahynuli. Měli bychom jich tam mít asi 40 a je jich tam asi 15.

A já - kdyby sem přišel někdo, kdo je znalec, tak vám bude vypočítávat problémy z různých oblastí, nejenom ze Samary, kde jsme dodali vlastně, řekněme, nějaký pomník a nebylo možné najít místo - tři varianty a všechny nebyly přijaté - nebylo možné se dohodnout. Mohl bych mluvit o našich pomnících legionářů, které byly zmalované znaky SS, anebo takovými velmi zlými nápisy. Nechci je tady tlumočit. Nebo uražené hlavy legionářů a podobné věci, se kterými jsme se opakovaně setkávali a na ruské straně vlastně byla minimální ochota v tomhle pomoci.

A já nevím, jestli to víte, ale pokud je mi známo, tak za deset let Česká republika investovala přes sto milionů na opravu ruských hrobů na území České republiky. A to jsou investice obcí a investice státu. A také vím, že minulý rok Česká republika, myslím poprvé, neposkytla prostředky na obnovu našich hrobů legionářů v Rusku, protože jsme nebyli schopni ty peníze, které tam dáme, vůbec na tu obnovu dostat. Takže to ztratilo smysl. Protože vlastně ta dohoda už přestala fungovat na této úrovni.

Takže z mého pohledu je to zajímavé, ale celý ten problém je především v tom, že jsme se nedokázali dohodnout s ruskou stranou, aby projevila minimální snahu o starost o hroby legionářů. A někdy jsme se dohodli s obyčejnými lidmi daleko snadněji, než s úřady. Ten problém se vlastně takto táhne léta. A já tady o něm chci podat informaci, protože jsem u toho trochu byl a protože mi připadá, že se stále o tom moc neví.

Tady docházelo k tomu, že jsme se nedokázali dohodnout na tom, že chceme ochranu, určitou základní péči, o české hroby legionářů. A to nejde, víte, úplně tak jednoduše svézt na to, že vlastně ti občané se často vůči tomu stavěli negativně, protože ty vzpomínky je vedly k tomu, že ty české legionáře nevnímali příznivě.

To, co bych byl rád, aby tady zaznělo, je, že vlastně existuje určitý oficiální narativ výkladu dějin v současném Rusku a v tom výkladu prostě, když se tím budete zabývat, zjistíte, že ty české legie jsou opravdu zločinci, jsou to ti, kteří opékali děti na pekáči a jsou to ti, kteří jsou zodpovědní za všechna zvěrstva, která se tehdy v té válce mezi bílými a rudými odehrála. Tohle takhle zjednodušeně stojí.

Já jsem si odnesl pocit, že samozřejmě v té válce mezi rudými a bílými se tehdy odehrály hrozné věci. A že v tom ruském narativu bylo velice nepohodlné přiznávat, že to bylo něco, co si dělali Rusové sami, tak se vyvinula velice taková jiná, alternativní verze, že za ta zvěrstva jsou odpovědní především Češi nebo Japonci a další. Ale nepřipustit to, že tahle zvěrstva proběhla prostě mezi Rusy samotnými. Což já, řekněme, chápu. Ale je to něco, s čím se těžko smiřuji, kdy díky tomu se právě na ty české legionáře začala hrnout obvinění za spáchané zločiny, které byly často vymyšlenými legendami.

Já vůbec netvrdím, že všechno, co se tam odehrálo, bylo úplně pro nás dneska stravitelné, protože v takovýchto válkách se dějí hrozné věci. Nejsem znalec, ale také vím, že došlo k tomu, že čeští legionáři, když přišli na místo, které znovu dobyli a našli tam zohavená těla českých legionářů, tak potom na odvetu přestali u toho oddílu, který to udělal, brát zajatce. To znamená, to, co se tam dělo, vůbec nebylo pro dnešní mírový život přijatelné.

Na druhé straně ta tendence všechno to začít hrnout na české legionáře je na jedné straně podle mě docela průhledná a jednak mi připadá povinné se vůči ní bránit. Také proto, že vlastně, když se zabýváte nejenom interpretací těchto let, ale když se zabýváte interpretací roku 1968, tak prostě zjistíte, že v Rusku se stále více posunuje narativ, že to, co s odehrálo v roce 1968 v Československu, nebyla žádná agrese. Protože ty dějiny se vykládají naprosto pozitivně. Rusko prostě nikdy neselhalo, ani tehdy, ani potom.

Takže si myslím, že není tak těžké pro někoho, kdo se jenom trochu tím zabývá, zjistit, že tady se vyvíjí určitý narativ ruské historie dvacátého století, ve které je vlastně celá řada zkreslených věcí a ty se učí ve školách, ty se vysílají v televizi. To tady nic neočerňuji, myslím, že se to dá snadno prokázat. A mně připadá, že to, co člověk cítí jako potřebu, je proti tomu se ozvat. Protože najednou součástí tohoto zkresleného idealizovaného výkladu dějin z ruského hlediska se ztrácí obhajoba české pozice. To, že to prostě vůbec nebylo tak, že čeští legionáři byli těmi zrůdami, za které je vydávají tyhle, často ruské, interpretace. Stejně jako není pravda, že rok 1968 byl prostě záchranou proti kontrarevoluci, že se tady střílelo, byli tady Američané. A to je ten narativ, který se v Rusku prosazuje.

A mně připadá, že na čem bychom se my měli dohodnout, je, že je to přece naše povinnost tomuto narativu čelit. Protože my přece nemůžeme připustit, aby se takto deformoval a zkresloval obraz ruské historie, která se takto týká historie naší. A proto mi připadá, že je důležité, co poslanci, nebo ti, kteří reprezentují Českou republiku, kdekoliv říkají, nebo kdekoliv do televize mluví. Protože já si myslím, že bychom se tady měli sjednotit na některých základních věcech. Teď nemyslím jenom na významu legií, ale na tom, že prostě nepřistoupíme na tohle zkreslování, které se dneska bohužel v Rusku děje.

A skoro bych tady nevystupoval, kdybych neměl dojem, že to je něco, co se spíš rok s rokem stále více vyhrocuje. To znamená, že to je jakýsi trend, který, když to řeknu za posledních pět osm let, tak se mi zdá, že se ještě daleko zvýraznil. Ať se to týká výkladu roku 1968, tak ať se to týká těch událostí, které se týkají Velké říjnové revoluce a událostí, do kterých vstoupily Československé legie.

A to mi připadá, že je ta zásadní věc. My jsme přece povinni háji určitý obraz českých dějin, opírat se v něm o fakta. A ne to zase zkreslovat na druhou stranu, ale trvat na některých věcech. A tohle bychom neměli porušit. A já tedy nevím, jak mám přesné informace ale podle toho výroku, kterého se pan místopředseda Vojtěch Filip dopustil, kde řekl, že čeští občané jsou - já to nechci teď nějak zkreslovat - ale to, že čeští občané jsou nějakým způsobem spokojeni s tím, jak ruské úřady brání tomu, aby se občané nutili, nebo k tomu...

Rozumíte, tohle je jakoby byl opravdu krok udělaný vstříc tomu ruskému výkladu dějin té doby. A to je to, co si myslím, že stojí za to si tady vyjasnit. Protože pro mě je nepřijatelné přizpůsobovat to tomuto hrubě zkreslujícímu výkladu rusko-českých dějin, nebo dějin, kde se historie Československých legií potkala s historií revoluce v Rusku. To si myslím, že pokud v tom někdo opouští to, co bychom my měli hájit - a já říkám, taky přesně a nevymýšlet si - ale hájit to, co hájit musíme. To je to, co podle mě stojí za debatu v této Sněmovně. s

Protože tohle když se děje, tak mi připadá, že selháváme i v tom základním. My prostě máme nějakou sebeúctu, která se týká toho, že jsme v těch dějinách se nějakým způsobem chovali a není možné připustit, aby nám na hlavu hrnul někdo něco, co je nepravdivé, lživé a hrubě zkreslující. A tady bychom měli ve Sněmovně mít v tom jasno. Protože když potom delegace někam jezdí a mluví za Českou republiku, tak by se neměli dopouštět toho, že takto ignorují, nebo takto dokonce přistupují na výklad druhé strany, který je v tomto případě strašně zkreslený. A to říkám velice jemně.

Takže my dneska sledujeme to, jak se neustále jakoby přiživuje - a to z těch vyšších míst v Rusku - ta špatná pověst českých legií, dokonce se to učí ve školách. My jsem svědky toho, jak se vlastně neustále deformuje obraz roku 1968. A já si připadám - to je věc úplně základní sebeúcty a důstojnosti, že proti tomu se prostě musíme ozvat.

A co je to poslední a čím tedy já nesouhlasím, aby dokonce ti, kteří reprezentují jako ústavní činitelé Českou republiky, aby takovýto nepravdivý, lživý, obraz zkreslovali. Proti tomu i já cítím povinnost se ozvat. Právě proto, že si myslím, že kdyby nebylo Československých legií, tak ani nevznikl samostatný stát v roce 1918.

A co to je, jestli se nedokážeme zastat někoho, kdo je tady opravdu někdy často až úplně groteskně démonizován jako původce všeho zla, ke kterému tehdy v té době k němu docházelo, jako že ho tam bylo hodně?

Takže já nemám tady čas na to, abych šel do detailů. Ale upozorňuji na to, že tohle je velmi zjednodušené shrnutí podstatných faktů toho, co se tady dneska utkává. A je mi to velice líto, ale Rusko je dneska v tomto velmi špatným partnerem, nehraje s námi poctivou hru a my bychom si toho měli být vědomi.