Britové se upsali svobodě, byli otci moderního parlamentarismu, zvětšovali trpělivě (po mnoha konfliktech) okruh lidských a občanských práv. Jejich první ucelenou podobu podali levelleři (rovnostáři) za anglické revoluce. Mnozí dnešní rádobydemokraté by rádi revoluce a lidská práva rozdělili, ale právě anglické dějiny ukazují, že lidská práva jsou revolučního původu a jejich klasik, John Locke (1632-1704), byl spojen s duchem „slavné revoluce“ (1688-1689), která anglický revoluční cyklus završovala.

Ale ani britská svoboda nebyla beze skvrn. Bylo tu násilí páchané v koloniích, příkoří působené Irům, včetně velkého hladomoru ve čtyřicátých letech devatenáctého století, Několikeré suspendování Habeas corpus actu, tedy zákona o nedotknutelnosti osoby a jejích práv, střílení do dělníků a hrůzy raného továrního průmyslu, zachycené v proslulých „modrých knihách“, z nichž čerpal Karel Marx ve svém Kapitálu. Ale také Benjamin Disraeli, který to znázornil také ve svém románu Sybill aneb Dva národy mluvil o tom, že dějiny Anglie jsou dějinami reagování a že národ reaguje, když se probouzí z iluzí. A tak Anglii vděčíme za první rozvinutou teorii družstevní přestavby společnosti (Samuel Bellers), za první masové dělnické hnutí (chartisté), za vznik fungujících odborů, hájících dělnická práva. Vzpomínáte si za zahájení olympijských her v Londýně? To vše tam pořadatelé do zahájení dostali. A mnohem, mnohem více.

Anglický není jen smysl pro humor, včetně toho, že Angličanům (a Britům vůbec) nevadí, když jsou sami předmětem humoru. Viz úspěch knihy maďarského emigranta Györgye (George) Mikese „Jak být cizincem“. Anglické a britské je také nepoddávat se porážkám. Prohrávají bitvy a neprohrávají války. Winston Churchill vedl válku, která byla nad možnosti Británie, odolal pokušení se s nacisty dohodnout a mobilizoval Brity do boje proti nacisty ovládané Evropě. A aby porazil „Huny“, pragmaticky se spojil se Stalinem, jemuž vzdal i posmrtnou poctu v roce 1959 na vzpomínkové akci, pořádané v Dolní sněmovně. Britové umí dělat kompromisy a být i zásadoví. I tím přispívají duchu dnešní Evropské unie, která bez jednoho ani druhého nemohla existovat.

Charles de Coster a jeho země

Charles de Coster psal francouzsky a přesto není vlámštější knihy, než je jeho kniha o Uylenspiegelovi a k níž se druží i Flanderské legendy. Jistě, dva belgické národy Vlámové a Walloni, mluví odlišnými jazyky a nemají se příliš v lásce, federalizaci Belgie provázely skandály a schválnosti, ale „belgický labyrint“ je zvláštní tím, že vytvořil něco, co velký belgický historik Henri Pirenne nazval „l´âme belge“ (belgická duše). I když Vlámové a Nizozemci podepsali jatykovou unii (Taalunie) v roce 1976 a oficiálním jazykem Belgie, kde nyní po dvaceti letech vystřídal populárního krále Alberta král Filip, je vedle francouzštiny nizozemština (nederlands), přesto je vlámská identita nezpochybnitelná. Výrazem vlámské vitality a pohledu na svět je Timmermansův román Pallieter, převedený i do úspěšné filmové podoby.

Belgie vznikla jako reakce na to, že po vídeňském kongresu vzniklo velké Nizozemí (málo se ví, že nizozemská armáda bojovala u Waterloo po boku Britů). Mělo ambiciózního a cílevědomého krále Willema, první průmyslové území na kontinentu (Wallonii) a docela slušný demografický potenciál. Mohla to být další evropská mocnost. A to se nelíbilo ani Britům, ani Francouzům a zejména Francie podpořila belgické povstání z roku 1830. Byl jsem rok v evropském parlamentu, když roku 2005 slavila Belgie 175 let své existence. Belgie byla po Spojeném království první průmyslovou zemí Evropy, pustila se za krále Leopolda do koloniálních výbojů (král ovšem vedl válku jako soukromá osoba a v závěti Kongo odkázal belgickému lidu), ale tvářila se jako další francouzský stát, i když francouzština byla mateřštinou necelé poloviny obyvatelstva. Nizozemštinu tříštili noví vládci do změti dialektů, líčili ji jako řeč zaostalých sedláků, zatímco francouzština měla být jazykem civilizace. I velký belgický socialista Émile Vandervelde, sám rodem Vlám, mluvil a psal většinou francouzsky. Veřejné užívání vlámštiny bylo dokonce čas od času i kriminalizováno. Ale v románu Guido Gezelleho stojí: „ze zullen niet temmen de leeuw van Vlaanderen“. Nezkrotí flanderského lva!

Ale oba národy sice spolu vedou spory, rozdělila se i nejstarší belgická universita v Lovani (z roku 1425), po roce 1970, kdy o tom byl přijat zvláštní zákon, si Walloni postavili Novou Lovaň (Nouveau Louvain), nicméně nápady rozdělit Belgii moc šance na úspěch nemají. Belgičany nespojuje jen osoba krále, pivo a fotbalový tým (rudí ďáblové, les diables rouges, de rode duivels). Jsou to i tisíce jiných, ne tak viditelných pout. Vzpomeńte si na nejslavnějšího Belgičana. Kdo to je? Cyklista Eddie Merckx? Ne, detektiv Hercule Poirot, vyznavač šedých buněk mozkových. Kdykoliv je napaden, že je French spy (francouzský špicl, slídil), odsekne, že je Belgian spy (belgický slídil). Anebo jiný příklad: lidé mé generace milovali a stále vášnivě milují Jacquese Brela. Byl ze smíšené rodiny, má jednu písničku o Vlámech, která mu zjednala jejich nepřátelství, ale když jsem si koupil jeho souborné vydání, s úžasem jsem zjistil, že Brel cítil belgicky a má své písně v obou verzích: francouzsky i vlámsky. Jako člověk, který je doma v obou těchto jazycích, těžko mohu mohu říci, která verze je lepší. Třeba Ne me quitte pas (Neopouštěj mne) se mi víc zamlouvá ve vlámské verzi Laat mij niet alleen (nenechávej mne samotného). Brel zpíval jak o život. Dnešní atmosféra relativizace všeho, i těch nejčistších citů, je jakoby proti němu. Ale Brel je stále s námi, protože odpovídá na otázky, které si klademe.

Pošpanělštit Evropu nebo poevropštit Španělsko?

Proti tezi o poevropštění Španělska postavil Miguel de Unamuno jiný názor: je třeba pošpanělštit Evropu. Zní to paradoxně, ale velký myslitel cítil to, co trápí i nás: ztrátu pionýrského ducha, ducha iniciativy, opravdovosti, anagažovanosti a nasazení. Toho, aby vše bylo doopravdy a ne jen tak, naoko. Evropa opravdu prochází krizí identity. Ale dnešní Španělsko je v křečích. Má 27% lidí bez práce, mezi mladými podle některých statistik až 53%. Má nevýkonný a nefunkční stát, kde je 17 autonomií, které se  ale nekastilským Španělům zdají málo autonomní (třeba Galicijcům, gallegos, kteří cítí ohrožení svých loděnic a hutí). Kromě kopané nemá španělský premiér Mariano Rajoy příliš důvodů k radosti. Jeho předchůdci zažívali ještě po určitou dobu robustní růst (Aznar a Zapatero), ale jestliže tvrdili, že tři pilíře nové ekonomiky mají být turismus, služby a stavebnictví, krutě se mýlili. V době krize jsou všechny tři oblasti málo odolné. Hypoteční krize, která drtila Spojené státy, dopadla ze všech evropských zemí nejvíce na Španělsko.

Španělé mají možnost hledat inspiraci v minulosti. Jistě imperiální minulost je zářivá. Ale film „Conjuras en El Escorial“ (Spiknutí v El Escorialu) je mistrovské dílo, které ukazuje na prostou pravdu, že tam, kde se politika odtrhne od reálných zájmů lidí, skončí špatně. Král Filip II. vůbec nemá pocit svobodné volby. Myslí si, že ve svých rozhodnutích je determinován. Tak jako tehdy, i dnes politická kasta jen usiluje o obhajobu svých pozic a privilegií. Nemá vizi Španělska jako nositele civilizačních hodnot. A přitom by bylo na co navazovat. Miluji filmy Carlose Saury, muže v minulosti výrazně spojeného s komunistickými myšlenkami. S mou manželkou jsme strávili celé hodiny diskusemi o Saurově filmové  trilogii. Pokládám za štěstí, že jsem měl možnost se Saurou osobně mluvit. Pochopil jsem, že jeho téma je stále nosné: jak vysvobodit lidskou osobnost a její možnosti z příkrovu civilizačních konvencí?

Velcí mystici Španělska, Tereza z Ávily a Jan od Kříže, žili v době, kdy španělská imperiální myšlenka dusila všechno. Bylo po porážce povstání komunerů a prostor pro svobodu se velmi zúžil. Zůstal jen v oblasti lidského nitra. A tak největší výboje lidského ducha jdou do prázdna. Kurt Konrad měl pravdu, že španělská mystika je pokusem o emancipaci tam, kde se prostor pro skutečnou svobodu dramaticky zmenšil. I dnes je stejné dilema: Španělé mohou svou krizi vyřešit nikoli tím, že provedou pasivní adaptaci, ale tím, že podpoří občanskou společnost a prostor pro svou vlastní emancipaci radikálně otevřou. Španělské levici dnes chybí osobnosti schopné takového souznění s potřebami společnosti. Ale tlak reality si formování takových osobností, které by zrcadlily ambice společnosti, vynutí.

Červená čára

Tak se jmenovala první finská opera, kterou jsem viděl. Finsky Punainen viiva a autor byl domácí autor Aulis Sallinen. Byl jsem v roce 1982 na kursu finštiny v městě Savonlinna, kde se konal operní festival a uvedení dílo patřilo mezi vrcholy. S úžasem jsem si uvědomil, že o finské hudební kultuře kromě Jeana Sibelia nevím prakticky nic. Přitom jsem zjistil, že jsou tu skvělí operní pěvci (Martti Talvela, Matti Salminen například), že Finsko má o vynikající současné skladatele a rozsáhlé zázemí amatérských peveckých sborů. V té době jsem i slušně mluvil finsky, četl jsem i filosofickou literaturu (zaujal mne třeba marxista Juha Tamminen z university v Oulu), přecenil jsem své znalosti. Po letech, kdy jsem si koupil finsky své oblíbené dílo Miky Waltariho „Egypťan Sinuhet“, zjistil jsem, že mé zmalosti ani v nejmenším nestačí, že je to tak bohatý a nádherný jazyk, že bez slovníku se neobejdu. Finština má například nevyčerpatelné bohatství výrazů pro přírodní jevy.

Když jsem byl v několika finských rodinách, zjistil jsem s úžasem, že nejoblíbenějším autorem není Waltari, ale Veinö Linna a jeho kniha Neznámý voják (Tuntematon sotilas). Líčí něco, co my Češi tak úplně neznáme. Sevření malého národa mezi dvěma mocnostmi, z nichž jedna se horlivě tvářila jako obhájce společenského pokroku. Leninovo Sovětské Rusko dalo Finům národní svobodu, Stalinův Sovětský svaz hájil bezpečnost Leningradu způsobem, který tento čin Leninův zproblematizoval. Sovětsko-finskou válku nazávají Finové talvisota (zimní válka) a válku po roce 1941 jatkusota (pokračovací válka). Obě jsou předmětem vědeckého i uměleckého zájmu. Co dělat s válkou, kterou vlastně nikdo nechtěl a kterou na svět přivedly jen mocenské zájmy velmocí?

Finsko nakonec našlo řešení: maršál Mannerheim a Paasikivi z války vystoupili, Finsko přijalo neutrální status a dokázalo na jedné straně udržet nezávislost Finska (které přijalo 300 000 uprchlíků z Karélie) a čerpat výhody z těsných  ekonomických vztahů se Sovětským svazem. Rozpad Sovětského svazu se Finů dotkl ještě více než nás. Po pádu SSSR Byla nezaměstnanost ve Finsku až 24%. Ovšem finská vláda nebyla nečinná. Investovala do lidské kvalifikace. Změnila strukturu ekonomiky. Papírenský a dřevozpracující  průmysl činil kdysi 70% exportu, dnes jen 30%. Nově se zvýraznila role strojírenství a elektrotechniky. Obě oblasti mají asi třetinový podíl. Finsko dává 3% hrubého domácího produktu na vědu a výzkum. A nezaměstnanost klesla o dvě třetiny. Finsko nemá ropu, plyn ani jiné suroviny. Ale sází na investice do lidí a na lidskou kvalifikaci. V tom nám je a musí být příkladem.