PhDr. Miloslav Ransdorf, CSc.

Miroslav Ransdorf zemřel 22. ledna 2016 v Praze
ProfileTopCardGraphDescription

Průměrná známka je 3,99. Vyberte Vaši známku.

-3 -2 -1 0 1 2 3 4 5

( -3 je nejhorší známka / +5 je nejlepší známka )

08.07.2014 19:32:01

Ukrajinský nacionalismus: jeho kořeny, podstata a směřování

Ukrajinský nacionalismus: jeho kořeny, podstata a směřování

3. díl: Plní se Bismarckův sen? Kam kráčí Ukrajina? Je násilí neodvratné?

         Je to už dávno, co Otto von Bismarck, pruský a německý kancléř v letech 1862- 1890, formuloval myšlenku, jak postupovat vůči Rusku:

        „Mohutnost Ruska může být podkopána jenom jeho oddělením od Ukrajiny. Je třeba Ukrajinu nejenom oddělit, ale především postavit proti Rusku, národ rozdělit na dvě části a pak se jenom dívat, jak bude bratr vraždit bratra. Proto musíme najít a vychovat zrádce z prostředí ukrajinské nacionalistické elity a jejich pomocí změnit uvažování jedné části velkého národa až do toho stádia, kdy bude nenávidět vše ruské. Vše ostatní je jenom otázka času.“ Bismarck se vyhýbal přímému střetu s Ruskem a v duchu von Clausewitze sázel na vnitřní rozklad. Jenže Vilém II. přímou konfrontaci s Ruskem chtěl.  

        Odchod od Bismarckovy Realpolitik a příklon k Weltpolitik Viléma II. vidí Henry Kissinger (viz Umění diplomacie) jako fatální směřování k 1. světové válce. K Bismarckově myšlence se nyní často vrací Zbigniew Brzezinski, který stojí do značné míry za politikou Baracka Obamy. I on vidí ve sblížení Ruska a Ukrajiny věc, které je třeba všemi prostředky zabránit. I on preferuje, a s ním celá dnešní americká politika, Bismarckovo „řešení“.

Kam kráčí Ukrajina?

            Udělejme si přehled politiků na začátku majdanovského převratu. Nejvíce byl vidět dvaačtyřicetiletý Vitalij Kličko. Po skončení své úspěšné sportovní kariéry v roce 2005 se dal se na politiku a založil Ukrajinskou demokratickou alianci pro reformy (UDAR, česky Úder). Ve volbách tato strana skončila na třetím místě se ziskem 13,96% hlasů a 40 mandátů. Překážkou jeho prezidentské kandidatury měl být fakt, že žije střídavě na Ukrajině a v Německu. Podle ukrajinských zákonů musí kandidát žít v zemi nejméně deset let. V minulosti Kličko dvakrát usiloval o post kyjevského starosty a jednou skončil druhý. Teď je poslancem Verchovné rady (parlamentu). Boxerský šampión se narodil v roce 1971 v Bělovodsku v Kyrgyzstánu. Je synem sovětského důstojníka, armádního pilota, který působil několik let i v české Mimoni. Kličko si české prostředí vždy pochvaloval. Od svých 14 let žil na Ukrajině, vystudoval vyšší odbornou školu a získal titul PhD. v oboru sportovní věda a filosofie.  

Později se zviditelnil premiér Arsenij Jacenjuk a strana Baťkivščina (Vlast). Tento 39 letý politik vystudoval ekonomii a právo. Dostal šanci předvést své schopnosti v praxi, protože byl v letech 2005-2006 ministrem hospodářství.  V roce 2007 přesedlal na místo šéfa diplomacie a necelý rok byl předsedou Verchovné rady. Když zavřeli Julii Tymošenkovou, stal se šéfem jejích poslanců ze strany Baťkivščina. Ta ve volbách skončila na druhém místě (25,54 % hlasů; 102 mandátů ze 450). Jaceňuk zkusil štěstí i v prezidentských volbách 2010 a obsadil čtvrté místo se ziskem sedmi procent hlasů. Než vstoupil do politiky, měl advokátní kancelář, působil v bankovnictví, dokonce i jako viceguvernér národní banky. Svého času byl též náměstkem guvernéra Oděské oblasti.

A jsme u pětačtyřicetiletého Oleha Ťahnyboka, nacionalistického radikálního vůdce strany Svoboda. Svou stranu profiluje jako bojovnici proti vlivu Ruska na Ukrajině a potírá komunistickou minulost země. Podle Ťahnyboka ovládá Ukrajinu rusko-židovská mafie. Jeho strana se v posledních volbách umístila jako čtvrtá a získala více než 10% hlasů a 38 mandátů.  Ťahnybok se narodil ve Lvově v lékařské rodině. Sice tvrdí, že jeho rodina byla pronásledována sovětskou tajnou policií, ale přes údajné pronásledování vystudoval medicínu a práva. V letech 1994-1998 byl členem oblastního parlamentu Lvovské oblasti, v letech 1998-2006 byl v národním parlamentu. Pak se vrátil do Lvovského parlamenu a roku 2008 neúspěšně kandidoval na starostu Kyjeva. V roce 2010 kandidoval v prezidentských volbách, které vyhrál jeho největší protivník Viktor Janukovyč. Ťahnybok dostal 1,43 % hlasů. Tedy sice málo, ale o něco více než v prezidentských volbách roku 2014. V roce 2012 se dostal do Verchovné rady a je jejím poslancem (skutečným vůdcem strany Baťkivščina vždy byla Julia Tymošenková, ale od chvíle, kdy ji Janukovyč poslal do vězení, nemohla se převratu účastnit přímo).

Většina západních pozorovatelů kyjevských událostí opomněla položit otázku, jestli by jakákoliv z těchto politických figurek mohla řídit demonstranty na náměstí Majdan. Dokonce se ani nepozastavili nad faktem, jak to, že dav, vyzbrojený kameny, baseballovými pálkami, železnými tyčemi a Molotovovými koktejly, byl „náhle“ nahrazen organizovanou a dobře vyzbrojenou silou, kterou lze označit pouze termínem ozbrojenci. Tato síla, která byla schopna ostřelovat, se neskládala z členů UDAR, Batkivščina či strany Svoboda.

Skutečným vlastníkem Majdanu byl Pravý sektor, teroristická organizace vedená Dmytro Jarošem. Dnes vidíte jeho bojovníky i na východě Ukrajiny.

Dmytro Jarošovi je 42 let a narodil se ve východoukrajinském Dněprodzeržinsku. Po ukončení střední školy se začal angažovat v neoficiálních organizacích a v roce 1989 vstoupil do protikomunistického Ukrajinského lidového hnutí za přestavbu (Ruch). Hnutí se postupně změnilo na politickou stranu, jejímž hlavním cílem se stala nezávislost Ukrajiny. V letech 1989 až 1991 sloužil Jaroš v sovětské armádě. V roce 1994 vstoupil do nacionalisticky profilovaného hnutí Trojzubec Stepana Bandery. Pro něho je Bandera národním hrdinou. V letech 1996-1999 byl šéfem Trojzubce, v jeho vedení je dosud. V současnosti vede Pravý sektor, hnutí, jehož základ tvoří militantní fanoušci fotbalového klubu Dynamo Kyjev. Sektor je slovo, které se váže k rozmístění fanoušků na tribunách. Ve skutečnosti ale Jaroš organizuje aktivisty pravicové orientace z celé země.

K neonacistům nepatří jen Trojzubec, ale i Ukrajinské národní shromáždění-Ukrajinská národní sebeobrana (UNA-UNSO) a Bílé kladivo. Pravý sektor (když se tolik mluví o evropských hodnotách na Majdanu) nepodporuje integrační snahy Ukrajiny, podporuje výchovu k patriotismu a boj za čest a slávu ukrajinského národa všemi prostředky a všemi metodami. Jaroš nenávidí Rusy a o komunistech mluví jako o dobytku. Sám sebe sice nevidí jako antisemitu, ale Židy řadí mezi menšiny, které Ukrajincům brání být pány ve vlastní zemi. Jaroš skončil roku 2001 studia ukrajinské literatury a ukrajinštiny na filologické fakultě Drohobyčské pedagogické univerzity.

Hlavní postavy už známe, teď se vrátíme k událostem na Majdanu. Fotografie z Majdanu vypadají, že mohly být pořízeny v Čečensku během války. To proto, že mnoho ukrajinských nacionalistů bojovalo na straně wahabbistů (rigidní, militantní forma islámu) v Čečensku, často pod vlajkou teroristické organizace UNA-UNSO (Nacionalistická ukrajinská organizace). Bojovali také v Gruzii proti Rusku; právě proto navštívil bývalý gruzínský a silně proamerický prezident Saakašvili dvakrát náměstí Majdan.

Logicky se musíme ptát, jak velká část lidí na Ukrajině podporuje Jaroše a jeho Pravý sektor. Těžko říct, ale pravděpodobně relativně četná, ale vzhledem k ukrajinské populaci malá menšina. V prezidentských volbách dostal Jaroš, stejně jako Ťahnybok, jen jedno procento hlasů. Zatímco Kličko a Tymošenková ustoupili do pozadí, vliv Jaroše a Ťahnyboka trvá. Mají sice procentuálně slabou podporu, ale nabízí se srovnání: většina Čečenců nebyli wahabbisté, většina Chorvatů nebyli Ustašovci a většina kosovských Albánců nebyla v KLA – to však nezabránilo těmto malým, ale dobře vyzbrojeným skupinám mít rozhodnou kontrolu nad událostmi.  Častokrát o průběhu dění rozhodují dobře organizované menšiny.

Nový ukrajinský režim se kvůli tomu octl ve velmi obtížné situaci: buď se podvolí agendě fašistů a radikálních nacionalistů jako je Jaroš a jeho lidé z Pravého sektoru, nebo riskuje, že bude smeten jejich ozbrojenou vzpourou. Ti sice dostali v prezidentských volbách od voličů minimální podporu, ale politický vliv mají stále. V tom je vratkost pozice Petra Porošenka, který evidentně čeká na podzimní parlamentní volby, od nichž si slibuje, že se vytvoří jiný poměr sil v parlamentu. I „karatěľnaja operacija“ na východě země ukázala, že ukrajinská armáda existuje prakticky jen na papíře a že policejní síly nejsou ve stavu, aby mohly vnutit svoji autoritu extremistům. Ani pád stotisícového Slavjansku neznamená definitivní obrat. Dobývat milionové město jako Doněck bude jiná káva.  

Už prezidentování Juščenka ukázalo, že tak zvaní „umírnění“ nacionalisté se neustále podbízejí extremistům. Juščenko dokonce učinil z Bandery „ukrajinského hrdinu“ a vydal rovněž hezké poštovní známky s jeho podobiznou. Tento čin je pro lidi, kteří neznají ukrajinskou historii, zdánlivě neškodný. Jenže ve skutečnosti šlo o rehabilitaci genocidní ideologie. Vyslalo to děsivou a pobuřující zprávu východním Ukrajincům a Rusům na Ukrajině: jsme tady znovu a budeme jednat.

Západní politici povětšinou přehlédli, že k podobné situaci došlo v Chorvatsku v okamžiku rozpadu Jugoslávie: Chorvati, dokonce i tak zvaní „umírnění“, nevymysleli nic inteligentnějšího, než že hned znovu zavedli kostkovanou vlajku Paveličových Ustašovců jako „chorvatský národní symbol“. Do jaké míry to vybudilo Srby v Krajině chopit se zbraní je diskutabilní, ale zcela určitě to nijak nepomohlo smíření obou národů.

Totéž se nyní odehrává na Ukrajině. Mimo žlutomodrých vlajek západní Ukrajiny lze vidět také spoustu rudočerných vlajek, tedy vlajek banderovců, spolu s všemožnými neonacistickými symboly. A opět, opravdu nezáleží na tom, kolik Ukrajinců chce etnicky vyčistit svou zemi, jako to chtěli banderovci. Záleží na tom, jak jsou tyto vlajky vnímány na východní Ukrajině nebo jak je vnímá sedm milionů Rusů, žijících na Ukrajině. A 50% Ukrajinců prý mluví rusky. Nacionaistické ideologie jsou na vzestupu všude tam, kde došlo k „vyvanutí univerzalistických ideologií, jako byl komunismus.

Reakce na majdanovský puč byla okamžitá. Hodně často sleduji ruské televize, a tak si dobře vybavuji záběry na popřevratové shromáždění v Sevastopolu.  

Před Majdanem se na shromážděních na východě země objevovaly téměř výhradně ukrajinské žlutomodré vlajky. Poté, ale ještě před připojením Krymu k Rusku, už dominovaly vlajky ruské, s několika roztroušenými vlajkami ruského námořnictva. Lidé byli buď naštvaní, nebo vyděšení. Pravděpodobně obojí. A potenciál násilí se velmi brzy začal závratnou rychlostí zvětšovat. Dnes už jsou tisíce obětí na životech.

Viděl jsem i záběr, kdy se prorežimní aktivista snažil uspořádat provládní promajdanovskou demonstraci v městě Kerč, a velmi brzy narazil. Rozzuřený dav ho častoval výkřiky „vypadni!“ a „fašisti!“. Policejní složky následně ztratily nad situací kontrolu a dav začal nacionalistického aktivistu napadat.

Politici USA a EU ignorovali buď ze stupidity, nebo záměrně fakt (stejně jako v případě Chorvatska a Bosny), že strach plodí násilí, které se obrací rychle v ještě větší míru strachu a začíná začarovaný kruh, který je potom téměř nemožné zastavit. I na Ukrajině politici USA a EU otevřeli cestu vzájemné vazbě strachu a násilí.

Takže kam odtud směřujeme?

Někteří západní politici si naivně mysleli, že charizmatická Julija Tymošenková může zachránit jednotu Ukrajiny. Neodhalili ani nedostatečnost politických, morálních a osobních kvalit Ťahnyboka a Klička a přehlíželi až přílišnou Jaceňukovu „pružnost“ a ochotu propůjčit se k čemukoli. Janukovyč  se stal brzy politikem patřícím minulosti, v tom mezi lidmi na Ukrajině panovala shoda. Zdálo se, že přišla chvíle Tymošenkové, jenže její představení na Majdanu s kolečkovým křeslem, odulou tváří a dryáčnickým hysterickým projevem propadlo. Myslím si, že v prostředí plném fašistů stejně neměla šanci. Postupně začala ustupovat do pozadí.  A její reakce na masakr v Oděse mne osobně dokonale zklamala. Snažila se vézt na nacionalistické vlně a masakr přivítala jako vítězství nad ohrožením státu.

Jistě, ve srovnání s Jarošem nebo Ťahnybokem vypadá Tymošenková „umírněně“ a s Banderou se viditelně neidentifikuje. „Julka“ se oficiálně hlásí k pravoslaví a není řecko-katolického vyznání (což je u nacionalistů móda a znak prozápadní orientace).  Nikdy nedávala najevo nenávist ke všemu ruskému. Její ústup souvisí možná s tím, že pochopila situaci- unitární stát je mrtvý, protože ho v této podobě nelze udržet, mají-li fašisté skutečný vliv.  Stáhla se kvůli nové konstelaci sil.  


Je násilí neodvratné?

 Soudnému člověku je jasné, že Ukrajina nemůže být rozšířená Halič (Halyčyna). Ukrajinu jako rozšířenou Halič by chtěli nacionalisté, kteří svým počínáním objektivně ženou vývoj k rozdělení Ukrajiny, i když to nemají v programu. To se ale může uskutečnit jen násilným způsobem.

Pokud jde o možný rozpad země, hlavní příčinou nebudou paradoxně stoupenci Bandery. Někteří z nich v podstatě mluvili ve prospěch odtržení západní Ukrajiny od zbytku země. Pokud vím, jsou v menšině, ale přesto je zajímavé, že aspoň někteří z nich jsou si vědomi, že pokus přeměnit celou Ukrajinu na zvětšenou Halič prostě nejde z důvodu naprosto odlišného historického vývoje.

Většina nacionalistů je zarytě proti jakémukoliv rozdělení země, a to ze dvou důvodů. První- prestiž. Tito nacionalisté si uvědomují, že „jejich“ Ukrajina je ve skutečnosti mnohem menší, než Ukrajina zděděná ze sovětské éry. Druhý- peníze. Uvědomují si, že veškeré skutečné bohatství Ukrajiny je na východě: průmysl, uhlí, železná ruda, nyní i břidlicový plyn.  A hlavně, Američané, kteří celou dobu vodí kyjevské loutky na špagátkách, chtějí Rusko odstavit od zdrojů východní Ukrajiny a od ukrajinského černomořského pobřeží. Takže pokud někdo očekává, že nacionalisté budou poklidně souhlasit s civilním rozvodem západu a jihovýchodu, je to jen jeho zbožné přání. Nestane se tak, aspoň ne v referendu nebo v jakékoliv jiné formě konzultací.  Česko-slovenský rozvod tu možný není. Historie nám také říká, že není možné přinutit dvě skupiny koexistovat, když se vzájemně nenávidí a bojí se. Tedy možné to je, ale se spoustou násilí. 

Situace na východě je také daná tím, že Janukovyč jako zástupce regionů na jihovýchodě Ukrajiny je politicky mrtev. Jeho Strana regionů prakticky explodovala a v Charkově, v Sevastopolu a v dalších městech východu se objevují noví politici. Tito noví politici usilují o federalizaci Ukrajiny. Lokálně organizují sebeobranné síly a populace, jak ukázal případ Luhanska a Doněcka, je připravená bojovat za prosazení svých zájmů, tedy federalizaci Ukrajiny a práva ruštiny. Vzhledem k okolnostem je to pozitivní vývoj. Záporný je fakt, že východní oligarchové (třeba Taruta nebo Kolomojskij) jsou stále v politické hře, stále připraveni podvést vlastní lidi pro svůj zisk. Místní politické síly jsou, podle všech známek, poněkud amatérsky organizovány. O všech těch konfliktech, spojených s děním na východě, jsem mnohokrát psal v Parlamentních listech.  A nakonec je zde velká porce nejistoty ohledně Ruska. 

O tom, co chce Rusko a co Západ, si povíme zítra, a tím ukrajinské téma opustíme. Děkuji.

Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje 1 příspěvků Vstoupit do diskuse Komentovat článek Tisknout