„V mém rodokmenu, snad v každé generaci kam dohlédnu, byl alespoň jeden člen naší rodiny ve válce s Německem. S Německem Francouzi díky všem možným důvodům bojovali skoro pořád. Někdy jsem vyhráli, někdy prohráli. Vždy jsme platili vysokou cenu. Dnes, když se zeptáte Francouzů kdo je jim v Evropě nejbližší, nejčastější odpověď bude, že Němci. Mí předci by nechápavě kroutili hlavou. Já to považuji za zázrak, Evropský zázrak. Jsem na to hrdý.“
Alain je pro mne v Evropském parlamentu skoro tak důležitý, jako Karel Schwarzenberg u nás. Má totiž úžasný nadhled daný desítkami let v politice (podílel se třeba na zrodu Lisabonské smlouvy a sloužil jako „evropský ministr“ ve francouzské vládě), umí věci výborně a jasně formulovat a navíc se s ním skvěle spolupracuje (potkali jsme se na daňových tématech).
Alain je jedním z poslanců, kteří se rozhodli parlament po volbách opustit, a bylo mi, ač to tak nevypadá, trochu smutně, když jsem si s ním povídal na jeho farewellu... Ale jak mi řekl, není to jeho konec práce pro Evropu, takže se těším, že to nebylo setkání (kromě Štrasburku ob týden) poslední.
