RNDr. Miroslav Škaloud

ProfileTopCardGraphDescription

Průměrná známka je 0,65. Vyberte Vaši známku.

-3 -2 -1 0 1 2 3 4 5

( -3 je nejhorší známka / +5 je nejlepší známka )

07.01.2010 19:58:21

Co přináší Lisabonská smlouva (2.7.2009)

Co přináší Lisabonská smlouva (2.7.2009)

Projednávání Lisabonské smlouvy skončilo. Pro většinu lidí jsou změny, které smlouva přináší, málo srozumitelné. O čem je tato smlouva a jaké budou její důsledky uvádím v následujícím textu.

Z běžně dostupných mediálních informací není schopen běžný čtenář posoudit podstatné důsledky Lisabonské smlouvy, zejména pak náklady a výnosy jejího přijetí ve svém celku. Je totiž většinou konfrontován pouze s jednoduchými a povícero jednostrannými vyjádřeními. Diskuse v Česku se vede spíše v emocionální rovině také proto, že mnozí publicisté nemají příliš času se smlouvou zabývat a právní znalci nejsou ochotni svá stanoviska redukovat jen na zjednodušující sdělení.

 

 

A) argumentace pro schválení smlouvy

Zmiňované výhody spojované s danou smlouvou se ponejvíce opírají o argument zvýšené akceschopnosti EU na globálním poli a její větší politické role světě. Většina argumentace (v našem mediálním prostoru) pro schválení smlouvy byla spíše o okolnostech, nežli o její podstatě - např.: ostatní státy by neschválení cítili jako podraz, zastavilo by se rozšiřování EU, nepatřili bychom mezi státy, které spolu mluví nebo naše renomé v EU už bylo vinou vyslovení nedůvěry vládě poškozeno dost, atp.   

 

B) stručný přehled

Již v současné době je v platných smlouvách zakódována postupná integrace a prostor pro expanzi evropské regulace.  Lisabonská smlouva ji podstatně urychlí a rozšíří do nových oblastí. Odstranění pilířů spolu s prointegračním směřováním Evropského soudního dvora jen usnadní další harmonizaci práva včetně trestního.


Rozšíření hlasování kvalifikovanou bude dále omezovat vliv národní legislativy na řadu oblastí – energetika, azyl a migrace, policejní spolupráce. Smlouva v řadě případů poskytuje volnou ruku k přijímání opatření nad rámec deklarovaných unijních kompetencí a dále umožňuje tzv. zjednodušený postup pro přijímání změn primárního unijního práva prostřednictvím exekutivního aktu Evropské rady bez reálné účasti národních parlamentů. EU bude postupně přebírat zahraniční a obrannou politiku členských států.

 

Koncept sdílených pravomocí (vycházející již z dřívějších judikátů ESD) otevírá další prostor k široké, předem obtížně identifikovatelné unijní normotvorbě. Spolu se zásadou přednosti unijního práva se bude přenášet řešení řady politických otázek, které patří do demokratické stranické soutěže, na technokratické rozhodování na nadnárodní úrovni.

 

Smlouva nepřiměřeně ideologizuje ústavní rámec integrace, když jej staví na levicových východiscích. Zároveň dává soudní moci velký prostor pro prosazování těchto východisek zvláště tím, že činí z Charty základních práv EU, zahrnující řadu sociálních práv a aspirací, právně závazný nástroj.

 

Smlouva posunuje stávající základní cíle evropské integrace, které byly dosud spíše liberálně-ekonomické, k cílům environmentálním a tzv. sociálně solidárním.

 

Zmenšení demokratickému deficitu prostřednictvím jistého posílení role národních parlamentů je pozitivem, nicméně je málo účinné pro dosažení změn v evropské legislativě.

 

Níže jsou popsány jednotlivé změny ve smlouvách oproti stávajícímu stavu a jejich hodnocení. Pozn. ke zkratkám: SES - Smlouva o založení Evropského společenství (stávající znění), - neschválená Smlouva o Ústavě pro Evropu, LS - Lisabonská smlouva (a její části SEU - Smlouva o Evropské unii a SFEU - Smlouva o fungování Evropské unie), SZBP - společná zahraniční a bezpečnostní politika.

 

 

1. Hodnoty a cíle Unie

Lisabonská smlouva podstatně přeformulovala cíle Evropské unie. Nyní zřetelně převažují cíle sociálně solidární nad cíli liberálně ekonomickými. Cíl spočívající ve "vyváženém hospodářském růstu" je korigován cílem "cenové stability", "vysoce konkurenceschopné hospodářství“ má být zároveň hospodářstvím " sociálně tržním ". Zatímco prohlubování vnitřního trhu je odbyto konstatováním, že "Unie vytvoří vnitřní trh", následující cíle sociální a environmentální jsou vypočítávány dosti podrobně: plná zaměstnanost, společenský pokrok, vysoký stupeň ochrany a zvyšování kvality životního prostředí, boj proti sociálnímu vyloučení a diskriminaci, sociální spravedlnost a ochrana, rovnost mužů a žen, mezigenerační solidarita, ochrana práv dítěte. Tento dojem umocňuje i vypuštění formulace o vnitřním trhu "s volnou a nenarušenou soutěží", který iniciovala Francie.

 

Hodnoty a cíle Unie - komentář :

Hodnoty a cíle nemají jen deklaratorní povahu, mají i interpretační význam a mohou se tedy promítnout v judikatuře Evropského soudního dvora.

 

Po vypuštění formulace o vnitřním trhu „s volnou a nenarušenou soutěží“ se bude činnost Unie v oblasti hospodářské soutěže opírat o připojený Protokol. Je však zřejmé, že dochází k upozadění významu hospodářské soutěže pro vnitřní trh

 

Mezi základními cíli Unie je oproti stávajícím smlouvám přidána např. "podpora sociální spravedlnosti " nebo "boj proti sociálnímu vyloučení". Dále se oproti stávajícím smlouvám, ve kterých "je zakázána jakákoli diskriminace na základě státní příslušnosti", objevuje naprosto obecný "boj proti diskriminaci ", který dává bianko šek k novým dosud netušeným oblastem možných antidiskriminačních opatření [pro ilustraci: z jedenácti stávajících antidiskr. směrnic např. 2000/43/ES uvádí zákaz diskriminace na základě fyzického vzhledu, příjmení, zvyků, zdraví, politických názorů, aktivit v odborových orgánech, rodinného stavu a genetických vlastností].

 

Celkově cíle představují zjevný příklon k ideologizaci a to směrem doleva. Celá smlouva je zaplevelena levicovými postuláty v dosud nevídané míře. Avšak nejzávažnějším krokem ve směru ideologizace zakládacích smluv je faktické začlenění tzv. Charty základních práv EU do primárního práva (viz níže).

 

 

2. Instituce a fungování Unie

2.1. Nové kvazistátní orgány

Jednání Evropské rady již nepovede hlava státu či předseda vlády členského státu předsedajícího Unii v Radě (na základě rotujícího půlročního předsednictví členských států), ale předseda Evropské rady, který bude Unii zastupovat také navenek v záležitostech týkajících se společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Předsedu bude volit Evropská rada kvalifikovanou většinou na dva a půl roku, maximálně dvakrát po sobě. Rovněž Evropská rada bude nově zařazena explicitně mezi orgány Unie.

 

Vzniká nová funkce Vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, která nahrazuje a personálně slučuje dosavadní funkce generálního tajemníka – vysokého představitele pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, komisaře pro vnější vztahy a předsedy Rady pro všeobecné záležitosti a vnější vztahy. Jmenuje jej Evropská rada se souhlasem předsedy Komise kvalifikovanou většinou. Vysoký představitel bude předsedat Radě pro zahraniční věci a bude jedním z místopředsedů Komise a zároveň komisařem pro vnější vztahy. Vysoký představitel bude rovněž pověřen vedením politického dialogu jménem EU a vyjadřováním postoje Unie v mezinárodních organizacích.

 

Smlouva také zavádí možnost vytvořit jednomyslným rozhodnutím Rady z Eurojustu Úřad evropského veřejného žalobce.

 

Nové kvazistátní orgány - komentář :

Pravomoci předsedy Evropské rady jsou vymezeny prozatím skromně. Avšak tato funkce bude mít velkou symbolickou roli. V souladu s dosavadní integrační logikou lze očekávat, že příští revize smluv budou roli „prezidenta“ posilovat.

 

Vysokému představiteli Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku bude také podléhat Evropská služba pro vnější činnost. Tato hybridní funkce na pomezí mezi Radou a Komisí, která je nadána značnými kompetencemi a která má značný potenciál pro to, být v budoucnu dále posilována. Vysokému představiteli bude náležet každodenní řízení společné zahraniční a bezpečnostní politiky, v rámci které bude mít široký prostor pro předkládání návrhů Evropské radě a Radě.

 

Vznik výše uvedených orgánů by o další krok přiblížil Evropskou unii směrem ke státu , a to nejen v rovině symbolické. Do budoucna lze očekávat tlaky na posílení každého z uvedených orgánů a na to, aby získaly pravomoci „hodné“ jejich titulům.

 

Fungování Vysokého představitele Unie pro zahr. věci je z hlediska klasické dělby moci v kontextu teorie státu poněkud nekorektní - v EK navrhuje legislativu a zároveň sedí v ER, které legislativu přijímá. Totéž platí i pro ministry na domácí půdě (co by exekutiva) a jejich pozicí v Radách (co by zákonodárci).

 

2.2. Ostatní institucionální změny

Výraznou změnou oproti současnému stavu je snížení počtu členů Evropského

parlamentu od volebního období 2009 –2014 ze 785 na 751, přičemž maximální počet pro jeden členský stát je stanoven na 96 a minimální počet na 6.

Pro Českou republiku tato změna znamená potvrzení snížení počtu poslanců v Evropském parlamentu z 24 na 22.

 

Od 1. listopadu 2014 se také významně změní složení Komise, která po tomto datu bude v Unii s 27 členskými státy tvořena jen 18 komisaři, reprezentujícími dvě třetiny členských států. Evropská rada může jednomyslně určit, že počet členů Komise bude po roce 2014 jiný než je stanoveno ve smlouvě.

 

Ostatní institucionální změny - komentář :

Přínos jednotlivých komisařů pro jejich domovský stát nelze přeceňovat. Komisaři se v praxi často brzy „pobruselští“. Komisař je často spíše příležitostným zdrojem informací (např. o chystaných žalobách Komise), rozhodně ne aktivním hráčem v národním zájmu. Nadbytek komisařů vede k vymýšlení nadbytečných portfolií (např. komisař pro mnohojazyčnost).

 

 

2.3. Pravomoci

Podle nové smlouvy má Unie má jak výlučné tak sdílené pravomoci. Mezi výlučné patří: celní unie; stanovení pravidel hospodářské soutěže nezbytných pro fungování vnitřního trhu; měnová politika pro členské státy, jejichž měnou je euro; zachování biologických mořských zdrojů v rámci společné rybářské politiky; společná obchodní politika. Ve výlučné pravomoci Unie je rovněž uzavření mezinárodní smlouvy, pokud je její uzavření stanoveno legislativním aktem Unie nebo je nezbytné k tomu, aby Unie mohla vykonávat svou vnitřní pravomoc.

Mezi sdílené pravomoci náleží: vnitřní trh; sociální politika (pokud jde o hlediska vymezená v této smlouvě); hospodářská, sociální a územní soudržnost; zemědělství a rybolov, vyjma zachování biologických mořských zdrojů; životní prostředí; ochrana spotřebitele; doprava; transevropské sítě; energetika; prostor svobody, bezpečnosti a práva; společné otázky bezpečnosti v oblasti veřejného zdraví, pokud jde o hlediska vymezená v této smlouvě. Dále v oblasti výzkumu, technologického rozvoje a vesmíru, nebo v oblasti společné politiky v oblasti rozvojové spolupráce a humanitární pomoci.

Unie má také pravomoc koordinovat nebo doplňovat činnost členských států v následujících oblastech: průmysl; kultura; cestovní ruch; všeobecné vzdělávání, odborné vzdělávání, mládež a sport; civilní ochrana; správní spolupráce.   

 

Oblasti spadající do pravomocí sdílených jsou vymezeny formou demonstrativního výčtu, a stávají se fakticky výlučně unijními, pokud se jich Unie ujme formou aktivního uchopení těchto pravomocí, zejména cestou přijímání unijních legislativních aktů.

 

Pravomoci - komentář :

Pokud jde o sdílené pravomoci, ty může vykonávat členský stát, pokud se je nerozhodla vykonávat Unie, takže v podstatě je jen otázkou času, kdy budou unijní.

 

V oblasti podpůrných pravomocí, kde EU koordinuje, nemůže harmonizovat právo členských států, ale může vyžadovat nějaká opatření. Obvykle typu "zvolili jsme dané indikátory a vy si vytvořte akční plán a nám pravidelně dávejte hlášení o jeho plnění a plnění indikátorů" – tato charakteristika je ostatně typická pro tzv. otevřenou metodu koordinace . Tímto způsobem se prostřednictvím koordinace sjednocují a unifikují i oblasti, ve kterých EU kompetence nemá.

 

Samotné zakládací smlouvy ve svém dosavadním znění obsahují mnohé právní základy, které umožňují velmi široký výklad. Při pohledu do sekundárního práva tak zjistíme, že Společenství, resp. Unie již bylo aktivní v mnohých oblastech, pro které nyní Lisabonská smlouva vytváří nový právní základ, a to pod hlavičkou právních základů obecněji definovaných. Bude se to týkat např. energetiky, ochrany práv duševního vlastnictví, tzv. služeb obecného hospodářského zájmu, cestovního ruchu, humanitární pomoci či civilní ochrany. Některé z nově formulovaných pravomocí institucím EU již také dříve „vysoudil“ ESD. Lisabonská smlouva tedy v uvedených případech do jisté míry legitimizuje již probíhající činnosti.

 

Některé nové právní základy ovšem předjímají činnost EU v oblastech, kde doposud v zásadě aktivní nebyla, jako je sport, vesmírná politika, spolupráce správních orgánů při aplikaci evropského práva, prevence kriminality či právní úprava osobních dokladů. Vedle stanovení nových právních základů nárůst pravomocí může probíhat i rozšiřováním existujících právních základů. To je případ zejména azylové politiky, přistěhovalecké politiky, společné bezpečnostní a obranné politiky, ochrany životního prostředí, justiční spolupráce v civilních věcech či veřejného zdraví.

 

Společná obchodní politika, která spadala mezi sdílené pravomoci EU a členských států, připadá nově mezi výlučné pravomoci EU. Přímé investice mimo vnitřní trh se poprvé stávají součástí evropské kompetence. Tímto způsobem pozbývají členské státy právo uzavírat smlouvy o investicích s ostatními státy nezávisle na EU. Pravomoc EU byla rozšířena i na citlivé oblasti intelektuálního vlastnictví a služeb.

 

Někdy se argumentuje tím, že kompetencí se nepřenáší mnoho . Na druhé straně si představme kompetence jako salám, ze kterého se neustále odkrojují plátky. Kdy dospějeme k názoru, že kompetence se přesunuly na úroveň EU? Určitě ne tehdy, až zkonstatujeme, že nám ze salámu vůbec nic nezbylo

 

 

2.4. Doložka flexibility

S otázkou rozsahu pravomocí Unie souvisí i tzv. doložka flexibility (čl. 308 SFEU), která dává možnost přijmout na unijní úrovni „nezbytná opatření“ i tehdy, pokud k tomu sama Smlouva neposkytuje explicitní zmocnění (v rámci unijních politik). Tento flexibilní (pružný) postup bylo dosud možné uplatnit jen k dosažení cílů a fungování společného trhu. Nově by měl být tento postup rozšířen i na oblast ostatních politik.

 

 

Doložka flexibility - komentář:

Rozšíření věcné působnosti doložky flexibility představuje značný prostor pro rozšiřování výkonu pravomocí Unií mimo klasické revize zakládacích smluv.

Bariérou pro extenzivní výklad a nepřiměřené užití tohoto postupu je maximálně jednomyslné rozhodování v Radě a částečně kontrolní mechanismus, zapojující vnitrostátní parlamenty (viz níže).

 

Jednomyslné rozhodnutí Rady a souhlas Evropského parlamentu však stačí k tomu, aby se rozšířil výčet aspektů trestního řízení či skutkových podstat trestných činů, které lze harmonizovat nebo aby byl z agentury Eurojust vytvořen Úřad veřejného žalobce a aby byly dále rozšiřovány jeho pravomoci. Evropská rada také může jednomyslně rozhodnout o vytvoření „společné obrany“ ať už si pod tímto pojmem představujeme cokoli.

 

Další způsob novelizace smluv bez demokratické kontroly dávají tzv. přechodové formule - passarelle. Ty umožňují, že Evropská rada může novelizovat třetí část Smlouvy o fungování EU (SFEU) bez nutnosti konání mezivládních konferencí a souhlasu EP. Výjimku tvoří úprava SZBP.

 

2.5. Změny v hlasování

Lisabonská smlouva nově vymezuje kvalifikovanou většinu , podle které bude Evropská rada a Rada rozhodovat od 1. listopadu 2014 (v případech, ve kterých nebude rozhodovat jednomyslně). Viz Změny v hlasování v Evropské radě . Nově stanovuje přechodné období od 1. listopadu 2014 do 31. října 2017, ve kterém může členský stát požádat, aby v Radě bylo hlasováno podle stávajícího vymezení kvalifikované většiny. Mění hodnoty počtu obyvatel nebo počtu členských států, které členové Rady musí zastupovat, aby mohli oznámit Radě svůj nesouhlas s hlasováním o návrhu kvalifikovanou většinou a hlasování mohlo být na přiměřenou dobu odloženo.

 

Kvalifikovaná většina je nově vymezena „jako nejméně 55 % členů Rady, tvořených nejméně patnácti z nich a zastupujících členské státy, které představují nejméně 65 % obyvatelstva Unie“

 

Významnou institucionální změnou, kterou zavádí Lisabonská smlouva, je rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou o celkem o 68 oblastí , viz Rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou z toho u 19 oblastí se jedná o nahrazení stávajícího jednomyslného rozhodování a 49 oblastí je zcela nových.

 

V historii Unie představuje toto rozšíření dosud největší posun. Hlasování kvalifikovanou většinou bylo s každou reformou zakládacích Smluv rozšiřováno do více oblastí. Podle Římské smlouvy Rada rozhodovala kvalifikovanou většinou ve 38 oblastech, tento typ hlasování byl poté rozšířen Jednotným evropským aktem o 12, Maastrichtskou smlouvou o 30, Amsterodamskou smlouvou o 24 a Smlouvou z Nice o 46 oblastí.

 

I přes zvýšení počtu oblastí, ve kterých Rada rozhoduje kvalifikovanou většinou, zůstává několik oblastí, v nichž je zachován princip jednomyslnosti a ve kterých mají členské státy právo veta. Jednomyslně rozhoduje Rada v oblastech, které jsou pro členské státy nejcitlivější, jako je oblast přímých daní, sociálního zabezpečení, zahraniční politiky, společné obrany, operativní policejní spolupráce, jazykových pravidel a oblast sídel institucí.

   

Změny v hlasování   - komentář :

Přechodem na kvalifikovanou většinu v řadě oblastí, jsou kompetence národního parlamentu silně redukovány . Parlament nemůže za této situace dávat vládě jasná zadání, která nelze přehlasovat. Obecně při možnosti přehlasování v Radě dochází k přerušení legitimizačního řetězce. Lid nemůže činit svou vládu v dané oblasti za tvorbu evropské legislativy zodpovědnou.

 

Smlouva zavádí většinové hlasování i ve velmi citlivých oblastech policejní a justiční spolupráce v trestních věcech, např. při vymezení trestních činů a sankcí. Tu v současnosti ovládá jednomyslnost.

 

Kromě uvedených oblastí to platí také v oblasti usazování samostatně výdělečných osob, v dopravní politice, ve finančních pravidlech, ve službách obecného hospodářského zájmu (např. poštovních službách, zásobování elektřinou, telekomunikacích), v evropské zahraniční službě, většinové hlasování bude uplatněno u všech návrhů vycházejících z podnětů Evropské rady týkajících se společné zahraniční a bezpečnostní politiky!!

Dále sem náleží celní spolupráce, přistěhovalectví (dohody o navracení a integrace přistěhovalců), ochrana a zlepšení zdraví (pobídková opatření k jeho ochraně, nebo opatření k ochraně s ohledem na tabák a alkohol), hospodářská politika - energie, směry hospodářské politiky pro země eurozóny,   sport, společná obchodní politika, finanční pomoc třetím zemím, humanitární pomoc, ekonomické sankce vůči osobám nebo nestátním subjektům.   

 

Podle Lisabonské smlouvy se má stát hlasování kvalifikovanou většinou pravidlem, zatímco jednomyslnost má být výjimkou.

 

Zůstává tedy již jen několik oblastí, v nichž je jednomyslnost zachována . Jde např. o oblast daní, většinu rozhodování v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky, systémy sociálního zabezpečení, operativní policejní spolupráci či rozhodování o jazykových pravidlech a sídlech institucí EU.   I zde však může být většinou jednomyslnost opuštěna bez formální změny zakládacích smluv, pokud tak rozhodne Evropská rada na základě tzv. přechodové klauzule.

 

Pokud jde o váhy hlasů, je vítězem nepochybně Německo , jehož hlasovací podíl v Radě EU se zdvojnásobí. V těsném závěsu za ním získávají ostatní nejlidnatější státy EU - Francie, Velká Británie, Itálie. Z druhého konce pak na novém hlasovacím systému vydělá skupina nejdrobnějších členů EU, jako je Pobaltí a Slovinsko.

 

Podle Zahradila si v Radě EU kontrolu nad děním udrží takzvané "direktorium" evropských mocností. Podporu, nutnou k překonání hranice dvojité kvalifikované většiny (počet obyvatel a počet zemí), si snadno "nakoupí" v početné skupině nejmenších členů EU. Význam středně velkých zemí EU se dramaticky sníží. A neobstojí argument, že se v Radě stejně nehlasuje, protože je vždy přítomna vůle dospět ke konsenzu. I při sjednávání takového konsenzu se totiž každý chová úměrně hlasovací síle, kterou má v zádech.

 

 

 

2.6 Váha ČR při hlasování v Radě

V novém vymezení hlasování kvalifikovanou většinou dochází k poklesu váhy hlasu ČR. Ta se sníží, a to jak absolutně, tak v poměru k velkým členským státům. V podrobnostech lze odkázat na publikaci "Lisabonská smlouva – Co nového by měla přinést?", vydanou Parlamentním institutem v lednu 2008.

 

 

Váha hlasu ČR - komentář:

Váha našeho hlasu, zrovna jako váhy hlasu středně velkých států se sníží, viz výše. Avšak podstatnějším problémem je spíše velký počet případů hlasování kvalifikovanou většinou a s tím související možnost, že můžeme být jako středně velký členský stát často přehlasováni.

  

 

3. Politiky unie

3.1. Prostor svobody, bezpečnosti a práva (komunitarizace III. pilíře)

 

Lisabonská smlouva přináší významné změny v oblasti tzv. prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Tato oblast obsahuje tři základní aspekty - bezpečnost (vnitřní a vnější), justiční spolupráci (civilní a trestní) a úpravu svobodného pohybu (v konkrétní podobě opatření týkající se azylu, pohybu osob atd.). To byl tzv. III. pilíř založený na mezivládní bázi Maastrichtskou smlouvou. Amsterdamská smlouva pak část týkající se vízové, azylové a přistěhovalecké politiky (popř. obecně volného pohybu osob) přenesla do I. pilíře. V rámci této komunitarizované politiky byla již schválena např. směrnice Rady 2001/55/ES, která byla do českeho práva převzata zákonem c. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, která zakotvuje institut dočasné ochrany cizinců, resp. solidaritu členských států pri řešení masových migračnich vln.

Policejní a justiční spolupráce v trestních věcech, která byla doposud rozvíjena ve specifickém mezivládním režimu, bude nově začleněna do struktur a mechanismů dosavadního nadnárodního Evropského společenství.

 

V celé oblasti se budou přijímat klasické prvopilířové právní nástroje se vším, co k nim patří (např. doktrína přímého účinku, odpovědnost státu za škodu způsobenou neprovedením směrnice atd.). ESD získá stejně široké pravomoci, jaké má dnes jen v prvním – ekonomickém - pilíři, a jeho moc nad členskými státy v této oblasti dramaticky vzroste.

 

 

Prostor svobody, bezpečnosti a práva (komunitarizace III. pilíře) - komentář:

V rámci policejní a justiční spolupráce může být mj. harmonizováno trestní právo hmotné a procesní a některé aspekty organizace policie, dotýká se tedy citlivých jádrových oblastí svrchovanosti každého státu, kde navíc hrozí zásahy do základních práv jednotlivců.

Zkušenost, kterou Česká republika získala s reakcí „starých“ zemí schengenského systému, při vyjednávání bezvízového styku s USA, by měla být jasným varováním před důsledky komunitarizace třetího pilíře. Po Lisabonu již např. nebudeme smět jednat o zrušení víz, jaké jsme v r. 2008 domluvili se Spojenými státy.

 

 

3.2. Zahraniční politiky Unie (společná zahraniční a bezpečnostní politika)

Výlučné postavení členských států v rozhodovacím procesu společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP) zůstává zachováno. Sledování obecných směrů SZBP bude mít dále na starosti Rada, a to prostřednictvím přijímání rozhodnutí ve formě společných akcí a společných postojů Unie. Všechna rozhodnutí budou přijímána jednomyslně.

Součástí primárního práva se též stává ustanovení o zřízení Evropské obranné agentury, která definuje potřeby Evropské společné obranné politiky, podporuje spolupráci na vývoji obranných zařízení.

 

Klíčovou změnou je vytvoření funkce Vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, který předsedá Radě EU pro vnější vztahy a který je zároveň místopředsedou Evropské komise (viz nové kvazistátní orgány).

Institucionálně a personálně se tak propojují dvě klíčové složky zahraniční politiky EU. K dispozici bude mít Vysoký představitel Evropský útvar pro vnější činnost (Útvar), který se bude skládat z úředníků Evropské komise (zejm. generálního ředitelství pro vnější vztahy), sekretariátu Rady a přidělených pracovníků diplomatických služeb členských států. Současné delegace Evropské komise ve třetích zemích se v budoucnu přemění v zastoupení Evropské unie a stanou se integrální součástí Evropského útvaru pro vnější činnost.

 

 

Zahraniční politiky Unie (společná zahraniční a bezpečnostní politika) - komentář:

Vysokému představiteli bude náležet každodenní řízení společné zahraniční a bezpečnostní politiky , v rámci které bude mít široký prostor pro předkládání návrhů Evropské radě. Celkově je zřejmé, že vzniká hybridní funkce na pomezí mezi Radou a Komisí, která je nadána značnými kompetencemi a která má značný potenciál pro to, být v budoucnu dále posilována

Nově také Smlouva přináší možnost, aby byla vytvořena na základě rozhodnutí Rady pravá diplomacie EU, a to pod rovněž neprovokativním názvem Evropská služba pro vnější činnost. Bude se skládat z úředníků Evropské komise, sekretariátu Rady a přidělených pracovníků diplomatických služeb členských států. Dosavadní delegace Evropské komise ve třetích zemích se přemění v zastoupení Evropské unie coby součást Evropské služby pro vnější činnost. Vzniknou tedy jakési ambasády EU, u kterých si lze představit, že by jednou v budoucnu mohly nahradit ambasády členských států.

 

Smlouva se snaží zdůraznit loajalitu členských států vůči EU a její zahraniční politice . Stanoví, že dříve než členský stát podnikne jakékoli kroky na mezinárodní scéně nebo přijme jakýkoli závazek, který by mohl mít dopad na zájmy Unie, má povinnost vést v Evropské radě nebo v Radě konzultace s ostatními členskými státy (čl. 32 LS SEU).

 

Rozšiřují se tituly k uzavírání mezinárodních smluv jménem EU. Smlouvy pak budou závazné pro EU i její členské státy, přičemž budou uzavírány rozhodnutím kvalifikovanou většinou v Radě. Česká republika se tak nemusí ke smlouvě souhlasně vyjádřit, a přesto jí bude vázána; běžný ratifikační proces nebude probíhat.

 

Lisabonská smlouva také dláždí cestu k novému evropskému vojenskému paktu a evropské armádě. Například část LS týkající se armádní politiky říká, že unijní politika „vede k" společné politice obrany (čl. 34 LS SFEU). Ve Smlouvě z Nice je však uvedeno, že společná obranná politika „může" vést ke společné politice. Rozdíl mezi oběma formulacemi je významný. S LS se EU zavazuje vytvořit systém společné obrany - tedy Evropskou armádu - zatímco dosavadní smlouvy uvažovaly o této alternativě jako o jedné z možných voleb.

 

3.3. Ostatní změny v politikách Unie

Společná zemědělská politika (čl. 38 LS SFEU)

Odkazy na společnou zemědělskou politiku nebo na zemědělství a užívání výrazu ‚zemědělský" se podle LS bude vztahovat i  na rybolov. Rada na návrh komise přijímala původně "vhodná doporučení", nyní se upřesňují na opatření týkající se stanovení cen, dávek, podpor a množstevních omezení a stanovení a přidělení rybolovných práv. Viz zemědělská politika .

 

Daňová ustanovení

Stávající ustanovení čl. 93 SES „Rada na návrh Komise a po konzultaci s Evropským parlamentem a Hospodářským a sociálním výborem jednomyslně přijme ustanovení k harmonizaci právních předpisů týkajících se daní z obratu, spotřebních daní a jiných nepřímých daní v rozsahu, v jakém je tato harmonizace nezbytná pro vytvoření a fungování vnitřního trhu“ je doplněno o "a zabránění narušení hospodářské soutěže" .

 

 

Komentář

Nová řádka je dalším posunem ve prospěch posílení stávající harmonizace nepřímých daní (DPH, spotřebních). Samotná harmonizace nepřímých daní má negativní dopady na konkurenceschopnost těch ekonomik, které u nich uplatňují nižší sazby.

 

 

Sociální zabezpečení.

Lisabonská smlouva obsahuje novou úpravu oblasti sociálního zabezpečení uvedené v části smlouvy nazvané Volný pohyb osob, služeb a kapitálu“, přesněji kapitolu I této hlavy, nazvanou „Pracovníci“. Zmíněná nařízení definují především osobní a věcný rozsah poskytovaných dávek sociálního zabezpečení.

 

Pro tuto citlivou oblast byl od počátku zvolen zvláštní přístup. Jako v podstatě nejvolnější forma přiblížení právních řádů členských států byla zvolena metoda koordinace - viz Otevřená metoda koordinace .

 

V této oblasti bylo zakotveno několik základních principů, které jsou dále rozvedeny v nařízení (EHS) č. 1408/71. Prvá ze zmíněných zásad je zásada aplikace právního řádu jediné země, tedy státu ve kterém jedinec pracuje, další je zásada rovného zacházení se všemi pracovníky, bez ohledu na jejich státní příslušnost. Další zásadou je zásada zachování práv během jejich nabývání, tedy sčítání dob pojištění, a konečně zásada zachování nabytých práv – v dřívější praxi státy do zahraničí dávky sociálního zabezpečení nevyplácely. Další z hlavních zásad je pak tzv. zákaz dvojího plnění, který znemožňuje, aby občanu EU bylo vyplaceno více dávek z jednoho titulu.

 

LS dále upřesňuje pojem migrující pracovník tak, že ustanovení tohoto článku se nově vztahuje jak na zaměstnance, tak i na osoby samostatně výdělečně činné.

 

 

Veřejné zdraví

S výjimkou některých sdílených pravomocí se ochrana veřejného zdraví řadí mezi

ty oblasti, ve kterých spočívá aktivita Unie především v koordinaci či doplňkové nebo podpůrné činnosti. Jinak ovšem oblast veřejného zdraví doznává jistých změn oproti znění článku 152 SES. V některých ustanoveních je SES převzata doslovně, jiná jsou doplněna a některá jsou zcela nová.

Hlavním motivem těchto změn byla snaha umožnit Unii vytvoření právního základu pro její akce v oblasti společné ochrany před nakažlivými nemocemi, v oblasti předvídání vážných přeshraničních ohrožení, bioterorismu, ale také dohod Světové zdravotnické organizace

 

Nově oproti úpravě ve znění SES se hovoří o řízení zdravotnictví a zdravotní péče, jakož i o rozdělování na ně vyčleněných zdrojů. Dále se jednalo i o přesun ustanovení týkajících se opatření ke sledování vážných přeshraničních zdravotních hrozeb, včasného varování před nimi a boje proti nim mezi ustanovení zabývající se pobídkovými opatřeními.

 

Komentář

Mezi opatření, která mají za svůj přímý cíl ochranu veřejného zdraví, se také explicitně uvádí tabák a zneužívání alkoholu. Je tedy pravděpodobné, že zákazy kouření budou mít další základ pro sbližování předpisů. Nadměrný aktivismus evropských institucí, např. EP, který přišel i s návrhem "práva na zdraví" si v důsledku nových formulací dodá další odvahy ke "konání dobra".

 

 

Hospodářská, sociální a územní soudržnost

(jinými slovy snižování rozdílů mezi úrovní rozvoje různých regionů).

Lisabonská smlouva rozšiřuje "hospodářskou a sociální soudržnost" o "územní soudržnost". Toto rozšíření vychází z dosavadní praxe kohezní politiky, která kromě oblastí znevýhodněných hospodářsky a sociálně podporuje i oblasti trvale znevýhodněné svou územní polohou.

 

Nová formulace ukládá Unii, aby věnovala pozornost venkovským oblastem, oblastem postiženým změnami ve vývoji průmyslu a regionům, které jsou trvale znevýhodněny přírodními nebo demografickými podmínkami, jako jsou nejsevernější regiony, ostrovní, přeshraniční a horské regiony.

 

Nejvýznamnější změnou, kterou přináší Lisabonská smlouva, je rozšíření působnosti spolurozhodovací procedury do dalších oblastí týkajících se stanovení úlohy, hlavních cílů a organizace strukturálních fondů, obecných pravidel pro fungování strukturálních fondů a stanovení specifických pravidel pro Fond soudržnosti.

 

Komentář

Tato změna posiluje úlohu Evropského parlamentu a stanoví, že právní předpisy, týkající se výše uvedených oblastí, budou přijímány řádným legislativním postupem, ve kterém má Evropský parlament stejné postavení jako Rada. Podle stávajících smluv je v těchto oblastech Evropský parlament pouze konzultován a k příslušnému návrhu může pouze sdělit své (nezávazné) stanovisko .

 

Vesmírná politika

V oblasti vesmíru (článek 189 LS) by měla Lisabonská smlouva doplnit nově navrženou oblast spolupráce – evropskou vesmírnou politiku. Ta vychází ze Zelené knihy o evropské vesmírné politice, kterou Komise vydala v roce 2003, a je tématicky spojována s oblastí výzkumu a technologického rozvoje. Cílem evropské vesmírné politiky je především snaha vyrovnat se v této oblasti zejména Spojeným státům americkým.

Podle uvedeného článku Unie vypracuje evropskou politiku pro oblast vesmíru. Rada kvalifikovanou většinou může přijmou opatření která mohou mít podobu evropského kosmického programu.

 

 

Komentář

Evropská vesmírná politika nepatří (v porovnání s jinými nosnými tématy) mezi prioritní problematiku v rámci EU.Pro tuto oblast nebudou přijatá opatření vyžadovat harmonizaci právních předpisů členských států. Jinými slovy, konkrétní opatření v této oblasti zůstanou nadále plně v pravomoci jednotlivých členských států a nedojde k přenosu pravomocí na evropskou úroveň. Role EU zůstane omezena pouze na podporu rozvoje a iniciativ v této oblasti a koordinaci úsilí k dosažení stanovených cílů.

 

 

Životní prostředí

V oblasti životního prostředí Lisabonská smlouva rozšiřuje politiky Evropské unie o potřebu čelit regionálním a celosvětovým problémům prostřednictvím opatření na mezinárodní úrovni, a to zejména společného boje proti klimatickým změnám. Tato změna či spíše doplnění cílů EU má především politický charakter. EU je již od počátku jedním z nejaktivnějších hráčů v boji proti změně klimatu na mezinárodním poli a v podstatě naplňovala tento cíl již dříve bez jeho výslovného zakotvení ve stávajících Smlouvách.

 

Rada v této oblasti může rozhodovat kvalifikovanou většinou. Kromě oblasti daňové, oblasti uspořádaní a užívaní území, správy vodních zdrojů a možnosti výběru každého státu mezi rozdílnými zdroji energie, kde rozhoduje Rada jednomyslně.

 

V návrhu původní Ústavní smlouvy nebyl v cílech politiky životního prostředí EU boj proti změnám klimatu prostřednictvím opatření na mezinárodní úrovni.

 

Komentář

Toto doplnění Smlouvy o EU znamená jisté posílení mandátu EU pro mezinárodní vyjednávání v oblasti změny klimatu, a to jak navenek, tak především dovnitř, směrem k členským státům, které jí tento mandát svěřují. Novým explicitním termínem, který se objevuje v čl. 192 LS, je pojem "znečišťovatel platí". To může být základem pro poměrně širokou extenzi regulačních požadavků na kohokoliv.

 

Energetika

Lisabonská smlouva navrhuje vůbec poprvé formálně konstituovat a definovat evropskou energetickou politiku v rámci primárního práva.

 

Smlouva stanoví jednotlivé cíle vztahující se jak na problematiku vnitřního trhu, tak i na další oblasti – bezpečnost dodávek v EU, podporu úspor energie, energetickou účinnost a rozvoj nových a obnovitelných energetických zdrojů.

 

Cílů má být dosaženo postupy, které budou mj. respektovat nově také principy solidarity mezi členskými státy, což odráží aktuálnost a závažnost problematiky externí závislosti Unie na energetických zdrojích a potřebu společného a soudržnějšího postupu členských států.

 

Komentář

V LS je uvedeno právo členského státu stanovit podmínky pro využívání svých energetických zdrojů, jeho volby mezi různými energetickými zdroji a základní skladby jeho zásobování energií, avšak s podmínkou, že musí podléhat rozhodnutí Rady o podpoře energetické účinnosti a úspor energie, jakož i rozvoje nových a obnovitelných zdrojů energie.

 

Jedná se o poněkud ošidnou formulaci, která vede na jedné straně euronaivisty k populárnímu zjednodušení a tvrzení, že členské státy jsou nezávislé v otázce skladby energetických zdrojů, a to bez dalšího komentáře. Skutečnost je však taková, že již v současné době má např. ČR povinnost pod sankcí zajistit 8% všech zdrojů jako obnovitelných, což skladbu bezpochyby ovlivňuje.

 

Důležitým a úzce souvisejícím prvkem je také zavedení hlasování kvalifikovanou většinou v Radě v oblasti energetiky. V některých otázkách, kde doposud platila zásada jednomyslného rozhodování, bude postačovat dosažení kvalifikované většiny, tzn. že jednotlivé členské státy v podstatě ztrácejí možnost vetovat pro ně nepřijatelné návrhy – do jisté míry ztrácejí suverénní kontrolu nad velmi strategickou oblastí a přenášejí zde část pravomocí na Unii jako celek. Nehledě na to, že řada dosavadních opatření zasahující energetiku je sporná. Viz Energetika a Lisabonská smlouva.

 

Členské státy, zejména pak ty, co disponují jen zanedbatelným podílem tzv. blokační menšiny, ztrácejí suverénní kontrolu nad touto strategickou oblastí, kterou energetika bezpochyby je .

 

 

4. Charta práv

Na rozdíl od neschváleného návrhu SÚ není v návrhu Lisabonské smlouvy Listina základních práv Evropské unie začleněna jako součást do textu Smluv, odkazuje se však na ni jako na právně závaznou se stejnou právní silou, jakou má smlouva.

 

Charta obsahuje kromě práv zaručených Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (tzv. Římská smlouva uzavřená v rámci jiné mezinárodní organizace, Rady Evropy, v roce 1950) jako jsou např. svoboda shromažďování, projevu, vlastnictví, také ustanovení politické, hospodářské a sociální   povahy (tzv. práva třetí a čtvrté generace).

 

Např. v oblasti "Rovnost" nacházíme zákaz diskriminace, kulturní, náboženská a jazyková rozmanitost, rovnost mužů a žen, práva dítěte, práva starších osob, začlenění osob se zdravotním postižením;

v oblasti "Solidarita" - právo pracovníka na informování a na projednávání v podniku, právo na kolektivní vyjednávání a akce, právo na zprostředkování práce, ochrana v případě neoprávněného propuštění, slušné a spravedlivé pracovní podmínky, zákaz dětské práce a ochrana mladých lidí při práci, rodinný a pracovní život, sociální zabezpečení a sociální pomoc, ochrana zdraví, přístup ke službám obecného hospodářského zájmu, ochrana životního prostředí, ochrana spotřebitele.

 

Charta práv - komentář:

Zahrnutí Charty má tři důsledky. Charta práv posouvá EU doleva, přispívá k výkladovému chaosu a vytváří interpretační nastroj pro rozšiřování kompetencí EU.

 

Práva, zásady a politické postuláty, které jsou v Chartě obsaženy, jdou daleko nad rámec Evropské úmluvy o lidských právech či naší Listiny základních práv a svobod. Zejména se jedná o část obsahující sociální práva. V řadě ustanovení   ve smlouvě Smluv i v Chartě lze pozorovat posun od rovnosti před zákonem a v důstojnosti k programovému rovnostářství. které snadno proniká např. do antidiskriminační legislativy (provázené převracením důkazního břemene, zásahy do soukromoprávních vztahů, a vytváření úřadů provádějících „hon na čarodějnice“). Lidská práva,  kdysi svobody, které nic nestály, se postupně zásahem evropských socialistů a odborů rozrůstají o populistické nároky, které by se jinak prostřednictvím národních parlamentů prosadit nepodařilo.

 

Charta práv, zahrnutá do smlouvy, směšuje politické deklarace se závaznými součástmi evropského práva. Tím bude hodnota práv občanských a politických degradována. Tímto mixem se také vytváří předpoklady k interpretačnímu chaosu.

 

Proklamativní, zejména sociální práva, vytváří velký potenciál pro judikaturu Evropského soudního dvora. Jeho zásahy do každodenního života občanů se postupně mohou stát realitou, což bude znamenat nové formy omezení a regulací. Tak může být na unijní, ale i na národní úrovni do budoucna omezen prostor pro politickou soutěž a pro konkurenci politických programů.

 

Právě obavy z účinků Charty na vnitrostátní právo vedly Velkou Británii a Polsko k tomu, že si vynutily speciální výjimku (Protokol vyjadřující, že Charta nezakládá soudně vymahatelná práva v Polsku a ve Spojeném království ...)

 

 

5. Demokratické zásady

 

5.1 Posílení postavení národních parlamentů

Dochází k prodloužení lhůty pro prověření návrhu legislativního aktu z hlediska principu subsidiarity ze šesti na osm týdnů

 

"žlutá karta"

ve lhůtě osmi týdnů se mohou všechny vnitrostátní parlamenty nebo jejich komory obrátit na předsedu Evropského parlamentu, předsedu Rady ministrů a předsedu Komise se stanoviskem, že předložený návrh je v rozporu s principem subsidiarity (tj. že lze problém řešit účinněji na národní úrovní).

Pokud nejméně třetina vnitrostátních parlamentů (každá komora jeden hlas u dvoukomorových parlamentů, u jednokomorového dva hlasy) předloží takto odůvodněné stanovisko k návrhu Komise, Komise musí svůj návrh přezkoumat. Komise se může rozhodnout, zda svůj návrh ponechá nezměněný, pozmění jej, či zda jej vezme zpět. Jednokomorové parlamenty mají dva hlasy. Pokud jde o návrh týkající se oblasti soudní spolupráce v trestních věcech a oblasti policejní spolupráce, je počet jedné třetiny hlasů vnitrostátních parlamentů snížen na jednu čtvrtinu.

 

"oranžová karta"

Pokud Komise bude trvat na projednávání legislativního návrhu navzdory tomu, že se národní parlamenty nadpoloviční většinou proti tomuto návrhu ve svých odůvodněných stanoviscích vysloví, bude odůvodnění Komise se stanovisky národních parlamentů předloženo Evropskému parlamentu a Radě. Rada pak rozhodne většinou 55 % členů nebo Evropský parlament většinou odevzdaných hlasů, tím může být legislativní proces zastaven.

 

"Červená karta"

Umožňuje národnímu parlamentu vetovat změnu legislativního postupu ze zvláštního na řádný (tj. z jednomyslného hlasování v Radě a bez EP na kvalifikovanou většinu s účastí EP) v otázkách rodinného práva. Vnitrostátní parlament se musí proti návrhu Komise vyjádřit do šesti měsíců, během kterých nemůže Rada rozhodnutí přijmout.

 

Jde o veto k tzv. zvláštní „passerelle“, tedy ustanovení o přechodu od jednomyslnosti k řádnému legislativnímu postupu. Stejně tak mají mít národní parlamenty možnost veta pro případ tzv. obecné „passerelly“, tj. pro případ zjednodušené revize Smluv (čl. 48 odst. 7 SEU). Tato ustanovení umožňují na základě jednomyslného rozhodnutí Evropské rady (se souhlasem Evropského parlamentu) změnu Smluv bez národních ratifikačních procedur ve smyslu přechodu od jednomyslného rozhodování k rozhodování kvalifikovanou většinou. Opačný směr (tj. od kvalifikované většiny k právu veta) smlouva nepřipouští. Jediný vnitrostátní parlament může tuto změnu vetovat v šestiměsíční lhůtě.

 

Nově se mohou vnitrostátní parlamenty, v případě přesvědčení, že došlo k porušení principu subsidiarity, obrátit (prostřednictvím své vlády) se žalobou na Evropský soudní dvůr ex post poté, kdy akt vstoupí v platnost.

 

Posílení postavení národních parlamentů - komentář: 

Národní parlamenty nezískávají (obdobně jako u euroústavy) nic víc, než konzultativní pravomoci . Ty budou poněkud posíleny tím, že se stanoví ještě mechanismus, jakým může EP nebo ER národní parlamenty podpořit. Zvolený postup bude vysoce náročný na vzájemnou koordinaci vytváření stanovisek jednotlivých parlamentů, kdy se k jeho aktivaci musí shodnout poměrně značná část parlamentů EU. Pokud jde o "oranžovou kartu" pak ustavení takovéto většiny se mi jeví jako nerealizovatelné, u "žluté" nepravděpodobné.

 

Dále je otázkou, zda by to měly být právě unijní instituce, které by měly v konečné instanci soulad s principem subsidiarity posuzovat, pokud dosud byly obecně jako garanti tohoto principu chápány právě vnitrostátní parlamenty.

 

Možnost uplatnění mechanismu tzv. „červené karty“ se v mandátu pro mezivládní konferenci přece jen v jednom případě objevila a to v podobě možnosti jediného národního parlamentu zablokovat změnu legislativního postupu v oblastech rodinného práva s mezinárodním prvkem (a to ale pouze v případě tzv. zvláštní „passerelle“, tedy kdy dojde bez vědomí národních parlamentů k přechodu z jednomyslného hlasování k hlasování kvalifikovanou většinou).

 

Formálně se sice dle Lisabonské smlouvy posilují národní parlamenty, avšak ty již z podstaty svého fungování a odborného zázemí nedokáží bezprostředně a pružně reagovat na konkrétní návrhy v jednotlivých politikách, jako to dokážou administrativy jednotlivých národních vlád.

 

5.2 Posílení postavení EP

Dochází k výraznému zvýšení počtu oblastí podléhajících spolurozhodovací proceduře. Např. celá oblast justice a vnitra a společná zemědělská politika se   přesouvají do spolurozhodovacího postupu. Dále rozpočtová procedura počítá s kontrolou ze strany EP. Smlouva předpokládá volbu předsedy Komise Evropským parlamentem a také Vysoký představitel pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku se bude odpovídat jak Radě, tak jako člen Komise i Evropskému parlamentu.

 

Posílení postavení EP - komentář

Evropský parlament ovládají dvě nadnárodní politické skupiny (Evropská lidová strana - EPP, Evropská socialistická strana - PSE), v nichž dominují velké federalistické strany, jako jsou němečtí křesťanští demokraté CDU či sociální demokraté SPD. Skutečné evropské mocnosti (Německo, Francie spolu s Británií a Itálií) si v nich podrží rozhodující slovo.

 

 

5.3. Lidová iniciativa

Nové ustanovení upravuje možnost lidové (tzv. občanské) iniciativy k vydání právního aktu v rámci kompetencí Evropské unie. Podmínky pro uplatnění tohoto institutu jsou stanoveny pouze obecně (jeden milion občanů z podstatného počtu členských států EU) a měly by být konkretizovány prováděcím předpisem (obdobné ustanovení obsahovala i Euroústava).

Komentář:

Neexistuje-li evropský démos, mohou se takovéto iniciativy stát spíše nástrojem prosazování zájmů dobře organizovaných přeshraničních nevládních organizací.

 

5.4 Transparentnost jednání Rady

Nové ustanovení, podle kterého Rada v případě projednávání návrhu legislativního aktu a hlasování o něm zasedá veřejně. Toto ustanovení je doslovně převzato z návrhu Euroústavy SÚ (článek I-24 odst. 6), včetně upřesnění, že každé zasedání Rady má dvě části – část určenou k projednávání legislativních aktů a část věnovanou nelegislativním činnostem (a tedy neveřejnou).

Komentář:

Jedná se o záslužnou snahu promítnout alespoň jeden z vnitrostátních standardů legislativní činnosti do evropské praxe.

 

pozn.:

Smlouvou o EU ze 7.2. 1992 se stal princip subsidiarity součástí Smlouvy o Evropském společenství (čl. 3b). Tento princip praví, že "v oblastech, které nespadají do jeho výlučné působnosti, vyvíjí Společenství činnost v souladu se zásadou subsidiarity jen tehdy a potud, pokud cíle navrhované činnosti nemohou být uspokojivě dosaženy členskými státy a mohou být z důvodů rozsahu či účinku navrhované činnosti lépe dosaženy Společenstvím".

Komentář:

V Protokolu připojeném ke smlouvě scházejí kritéria podrobněji vymezující obsah pojmu subsidiarita, která jsou přitom dnes v zakládacích smlouvách obsažena. Naprosto stěžejní však je, komu Lisabonská smlouva svěřuje roli strážce principu v poslední instanci – Evropskému soudnímu dvoru, který si dosud vysloužil označení „motor integrace“.   

 

 

6. Přednost unijního práva a ESD

K Lisabonské smlouvě je připojeno prohlášení členských států o přednosti evropského práva. To konstatuje mj., že " v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie mají Smlouvy a právo přijímané Unií na základě Smluv přednost před právem členských států, za podmínek stanovených touto judikaturou" .  

 

Toto prohlášení lze chápat tak, že členské státy se přihlašují k celému souboru judikatury k této problematice, tedy vlastně i k té, která prohlašuje nadřazenost evropského práva nad národními ústavami, jež doposud nebyla členskými státy explicitně a bez výhrad přiznána.

 

Jedním z orgánů Unie je Soudní dvůr Evropské unie (ESD), tvořený Soudním dvorem, Soudem prvního stupně (nově pojmenovaným „Tribunál“) a specializovanými soudy. Význam této instituce potenciálně značně vzroste, a to zejména s ohledem na rozšíření jurisdikce v oblasti spolupráce ve věcech justice a vnitra a právní závaznost Listiny základních práv Evropské unie a v souvislosti s rozhodováním žalob týkajících se dodržování zásady subsidiarity.

 

Přednost unijního práva a ESD - komentář

Uvedené prohlášení lze chápat nejen ve vztahu k judikatuře dosavadní, ale i jako bianco šek ve vztahu k budoucí judikatuře. Prohlášení sice na rozdíl od protokolů nejsou součástí zakládacích smluv. Na druhou stranu, jde-li o prohlášení učiněné všemi smluvními stranami, může hrát jistou roli při výkladu smluv. Tento výklad přísluší právě ESD. Soudní dvůr má díky uvedenému široce formulovanému prohlášení do budoucna opravdový trumf v rukávu.

 

Ustanovení o přednosti unijního práva přímo ve smlouvě znamená zjednodušeně řečeno, že ústavní soud v členském státě bude mít ještě více ztíženou možnost zkoumat ústavnost unijního práva vzhledem k tomu, že přednost unijního práva je stanovena výslovně. Tato federalizační tendence je vyvážena větším důrazem na subsidiaritu a proporcionalitu předpisů Unie, kterou budou nově kontrolovat národní parlamenty, avšak s malou efektivitou (viz výše).

 

Evropský soudní dvůr je povinován k uskutečňování „stále užší Unie“ a svou roli takto také důsledně chápe. Viz např. Harmonizace trestního práva . Vždy interpretoval právo integracionistickým způsobem, a vždy byl motorem integrace. ESD je ve svých rozhodnutích expanzivní. Passerelle a klauzule flexibility se budou moci nyní použít až na výjimky téměř na všechno .

 

 

7. Legitimita EU a jejích institucí

 

Problém vztahu legitimity, suverenity a principu supranacionality je diskutován již od chvíle vzniku prvního nadnárodního společenství v Evropě, jímž bylo Evropské společenství uhlí a oceli v padesátých letech.

 

V současné době evropské směrnice schvalují členové národních vlád s velmi nepřímou demokratickou legitimitou. Nedostatek přímé odpovědnosti má zmírňovat posilování pravomocí Evropského parlamentu. Nicméně paralelně s narůstáním centralizace a kompetencí EU, se často ozývá argument, že čím více má EU kompetencí, tím více musí být její moc legitimizována. Samotný Evropský parlament nestačí, nemá charakter skutečného parlamentu a reprezentuje neexistující entitu – evropský politický národ – a nemá být vůči komu odpovědný.

 

Podle německého ústavního soudce U. Di Fabia "je klíčovou otázkou legitimity EU, kolik demokracie je zapotřebí pro zajištění dostatečné legitimity rozhodnutí EU". Podle něj "existuje celá řada přímých nebo nepřímých legitmizačních řetězců". Otázkou je však, zda jsou postačující při stávajícím stupni integrace a zda ty stávající nejsou narušeny rozšířením hlasování kvalifikovanou většinou.

 

Zásadní kritiku při posuzování ústavnosti Lisabonské smlouvy vyslovil po svém prvním ústním jednání v polovině února r. 2009 i Spolkový ústavní soud. V popředí stály otázky týkající se státní suverenity i principu demokracie. Státní suverenita byla podle ústavních soudců porušena tím, že Lisabon rozšiřuje svoji působnost i na oblasti vnitřní politiky a justice. Z hlediska demokracie je podle nich problémem, že Spolková republika přenáší kompetence na nadnárodní instituci, jež nesplňuje všechny principy demokracie a právního státu.

 

Rozhodnutím německého Ústavního soudu ze dne 30.6.2009 byla pozastavena ratifikace Lisabonské smlouvy s tím, že dokončení schvalovacího procesu byla podmíněno nutností posílit pravomocí německého parlamentu ve vztahu k přijímané unijní legislativě cestou tzv. vázaných mandátů pro citlivé kompetenční transfery.

 

Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje 0 příspěvků Vstoupit do diskuse Komentovat článek Tisknout
reklama