V oněch srpnových dnech, kdy sovětská komunistická moc poslala tanky do Prahy, se zdálo nemožným, že by se o necelé čtvrtstoletí později sovětské impérium rozpadlo. Kreml ale svůj mocenský vzorec, založený na nerespektování mezinárodních smluv a neúctě k lidské svobodě, znovu oživil. Nyní opět Putinovské Rusko podniká vojenskou intervenci, aby zabránilo svobodné zemi, Ukrajině, vydat se vlastní cestou zpod područí Moskvy.
Na rozdíl od nás v roce 1968, však Ukrajinci svou nezávislost hájí se zbraní v ruce, za což jim patří náš respekt.
Úctu si však zaslouží i rozhodnutí ukrajinské vlády nenechat se vyprovokovat násilnou anexí Krymu. Ta nejen nám Čechům připomíná někdejší Hitlerův Anschluss Rakouska, respektive zábor Sudet z roku 1938. Proto odmítáme výsledky krymského „referenda“, jež bylo uspořádáno v rozporu s mezinárodním právem pod hrozbou vojenského násilí, a jednoznačně podporujeme zásadu nedotknutelnosti suverénního území ukrajinského státu a jeho jednoty.
Nevyprovokovaný útok Putinova režimu na Ukrajinu neohrozil pouze suverenitu Ukrajiny, ale ohrozil a ohrožuje bezpečnost celé Evropy. Naopak podpora ukrajinské státnosti, postupného přibližování Ukrajiny k Evropské unii a rozvoj ukrajinské demokracie a ekonomiky, jsou v českém národním zájmu.
Mnozí Češi si patrně ani neuvědomují, nakolik je naše země s ukrajinskými dějinami provázána. Ve 20. letech minulého století se Praha stala útočištěm pro mnohatisícovou vlnu ukrajinských exulantů, kteří předtím marně hájili ukrajinskou státnost proti sovětskému Rusku na jedné straně a Polsku, potažmo Rumunsku na straně druhé. Byl mezi nimi i první ukrajinský prezident Mychajlo Hruševskyj (na jeho zdejší pobyt upomíná pamětní deska na domě v Dobrovského ulici č. 28 v Praze 7).
Vzhledem k velikosti ukrajinské diaspory a svobodným prvorepublikovým poměrům se Praha stala jedním z předních meziválečných středisek ukrajinské kultury. Vycházely tu ukrajinské noviny, časopisy, knihy. Vznikla tu řada ukrajinských institucí, gymnázia i vysoké školy. Přítomnost početné ukrajinské komunity přiměla v roce 1931 pražského arcibiskupa, aby kostel sv. Klimenta v Karlově ulici vyčlenil pro řecko-katolické bohoslužby.
Na sklonku 2. světové války uprchlo mnoho Ukrajinců před postupující Rudou armádou dál na západ. Část z těch, kteří tu zůstali, byla po květnu 1945 odvlečena do SSSR a odsouzena k dlouholetému pobytu v trestních táborech. V následujících letech byly všechny zdejší ukrajinské spolky a instituce donuceny ukončit činnost. V roce 1950 byla zakázána i řecko-katolická církev. Ukrajinci, kteří tu zbyli, se potýkali se šikanou ze strany komunistických úřadů - prodloužené ruky sovětských orgánů určených k boji s tzv. ukrajinským buržoazním nacionalismem.
V roce 1989 se příslušníci ukrajinské národnostní menšiny vesměs přihlásili k myšlenkám Občanského fóra. Hned zjara roku 1990 bylo založeno Sdružení Ukrajinců v ČR. Následujícího roku došlo k vyhlášení ukrajinské nezávislosti a začala se psát zcela nová kapitola česko-ukrajinských vztahů.
O 23 let později je ozbrojený ruský útok na suverenitu Ukrajiny pro nás všechny, kdo jsme v dosahu Putinova imperiálního záměru, velmi vážným varováním, že státní suverenita není samozřejmostí a že je nejvyšší čas přehodnotit politiku dobré vůle vůči Putinově Rusku, kterou Západ dosud praktikoval.
Houževnatou ukrajinskou obranu vlastní nezávislosti se kremelská propaganda snaží všemožně očerňovat. Suverénní, demokratická a prosperující Ukrajina by pro Putinův režim opravdu byla vážným ohrožením: Je totiž v postsovětském prostoru jedinou – a proto jedinečnou - zemí, jež má díky své historii, velikosti a složení obyvatelstva potenciál obyčejným Rusům ukázat, že i ve východní Evropě lze vybudovat přitažlivou alternativu putinovskému politickému modelu.
Věřím, že začátek konce stávajícího režimu v Moskvě se bude jednou datovat od probíhajícího ruského útoku na Ukrajinu.
