Osobně nejsem velkým příznivcem pozitivní diskriminace a kvót, protože samozřejmě deformují volnou soutěž stran a kandidátů. Přesto si dokážu představit takové legislativní kroky, které formou úprav volebních zákonů spojených s dalšími opatřeními – a ta další opatření zdůrazňuji – pomohou většímu počtu žen při vstupu na politickou scénu. Vládní novela zákona o volbách do parlamentu České republiky však takovým krokem rozhodně není. Svádí nás do slepé uličky, na jejímž konci bude pouze několik nových nezkušených političek v parlamentních lavicích bez odpovídajícího zastoupení žen v celé struktuře samosprávných orgánů České republiky.
Podstatou vládního návrhu je povinnost kandidujících subjektů pro volby do Poslanecké sněmovny, krajských zastupitelstev a Zastupitelstva hlavního města Prahy předložit kandidátní listinu, na které je zastoupený minimálně 30 % podíl jak žen, tak mužů a dále musí být na prvním a druhém místě zastoupena obě pohlaví. Nemohu si pomoci, ale tak nějak typicky česky na to jdeme z opačného konce. Politik by podle mého názoru měl, stejně jako každý pracovník v jakékoliv profesi, postupně odborně růst. To znamená začít v komunální politice, bude-li mít výsledky postoupit na krajskou úroveň a když bude i tam úspěšný, potom kandidovat do parlamentu.
Tak to funguje ve všech vyspělých demokratických zemích, v poslední době koneckonců už i u nás. Z vlastní dvacetileté zkušenosti člena ČSSD a znalosti poměrů v dalších stranách mohu potvrdit, že při sestavování kandidátek pro krajské volby se hledají především výrazné osobnosti komunální politiky, popř. lidé s přirozenou autoritou a zkušenostmi z veřejných a neziskových organizací. A tady je kámen úrazu – i když mezi obecními a městskými zastupiteli najdeme asi 25% žen, podstatně méně už je starostek, místostarostek nebo radních, podobná situace je samozřejmě i v neziskovém sektoru. Logicky se potom v silné konkurenci starostů-mužů prosadí na kandidátní listiny jen několik málo žen. Důvod je zřejmý – časová náročnost funkcí, zvláště neuvolněných, a jejich skloubení se zaměstnáním a rodinným životem.
Přestože se i čeští muži postupně zapojují do výchovy dětí nebo domácích prací, hlavní tíha péče o rodinu stále leží na ženách. Nikoho proto nepřekvapí, že ve chvíli, kdy je potřeba se rozhodnout o prioritách, dostane většinou přednost rodina a v politice zůstávají převážně ženy svobodné, bezdětné nebo s dětmi již dospělými. Jenže v zastupitelstvech by měl být slyšet především hlas žen-matek, protože právě ony denně řeší problémy se zaměstnavateli, vyplývající z nevhodné provozní doby školek, školních družin nebo zdravotnických zařízení, špatnou dopravní obslužnost, chybějící dětská hřiště, nedostatek volnočasových aktivit, riziko drog nebo šikany, nedostatečnou síť obchodů a služeb a spoustu dalších věcí, které mužům někdy vůbec nedochází.
Cílem úsilí o zvýšení zastoupení žen v politice tedy musí být nabídka stejných startovních podmínek všem ženám a to samotné kvóty nezajistí. Především jsou nutné změny v přístupu zaměstnavatelů k matkám a to všeobecně, aby měly možnost sladit péči o rodinu s kariérou. Sem patří např. daňové zvýhodnění zaměstnavatelů, kteří nabízejí zkrácenou nebo pružnou pracovní dobu, umožňují práci doma, zaměstnávají ženy na mateřské dovolené nebo provozují firemní jesle a školky. Speciálně pro komunální političky je potřeba legislativně lépe upravit uvolňování pro výkon veřejné funkce (to se ovšem týká i zastupitelů-mužů) a zavést speciální finanční náhrady. Ty by formou prokazatelných výdajů nebo paušálů (např. podle počtu dětí) umožnily ženám využít komerční služby na hlídání dětí nebo na domácí práce v době plnění zastupitelských povinností.
Vraťme se nyní od vytváření sociálních podmínek pro vstup žen do politiky zpátky ke změnám volebních zákonů. Z předchozích řádků čtenář určitě pochopil, že stejně jako u stavby domu je potřeba začít od základů, tedy od komunální politiky. To znamená, že by se měl nejdříve změnit zákon o volbách do zastupitelstvech měst a obcí a zakotvit v něm povinnost minimálně 40% podílu každého pohlaví na kandidátní listině zároveň s tím, že v každé trojici kandidátů bude alespoň jeden opačného pohlaví. O navržených číslech je samozřejmě možné diskutovat, za důležitý ale považuji i přístup samotných voličů. Vzhledem k tomu, že v komunálních volbách hrají velkou roli přeferenční hlasy a na kandidátce se často „přeskakuje“, doplnil bych povinnost pro voliče kroužkovat nejméně 30% žen v případě, že nedávají hlas celé volební straně. A když už by se takto výrazně zasahovalo do filozofie zákona, bylo by možná vhodné zvážit i přímou volbu starostů, která by přispěla k profilování výrazných osobností – všichni cítíme, jak nám v české politice chybí.
Za další čtyři roky, až budeme mít v komunální politice cca třetinové zastoupení žen, by mohla přijít na řadu v úvodu zmíněná novela zákona o volbách do parlamentu a také do krajských zastupitelstev, která do poslaneckých lavic přivede opravdu kvalitní osobnosti z řad úspěšných komunálních političek. Pokud však bude přijatá již nyní, bez všech navazujících podmínek, umožňujících ženám politickou dráhu, pak mám obavu, že vytvoříme jen nedůstojné kulisy genderové Potěmkinovy vesnice.
