Je plna nejrůznějších odborných diskusí a politických střetů, které ne vždy jsou racionální. V posledních měsících přípravy je pokaždé doprovází jakési „mediální“ divadlo hrané opozičními politickými stranami. Je zajímavé, že tyto hrátky evidentně nevedou ke změnám v rozložení podpory voličstva. Vysvětlení je vcelku jednoduché, současné pravicové opozici prostě schází myšlenky, kterými by byla schopna získat pozornost a přízeň veřejnosti.
Důležité při posuzování státního rozpočtu jsou podle mého názoru důležité především dvě věci. Jednak co nejpřesnější odhad budoucího vývoje ekonomiky, který je samozřejmým základem rozpočtových příjmů. A za druhé výdajové priority, které vyjadřují vládní záměry v oblastech hospodářské a sociální politiky.
Pro malou středoevropskou Českou republiku, která má ekonomiku tzv. transformačního typu v mnohem větší míře než mnohé srovnatelné země - tedy dováží, zpracuje dovozy, vyváží - a je tak vysoce závislá na svých exportech a na vývoji světové a evropské konjunktury, je vývoj ekonomické konjunktury ve světě důležitý. V tomto ohledu věci vůbec nejsou až tak špatné a musím zdůraznit, že pokud chceme posuzovat jak aktuální český ekonomický vývoj, tak i jeho perspektivy v nejbližším období, nelze odhlédnout od prognóz vývoje globálního, v EU, v Německu a vůbec v hlavních ekonomických centrech a regionech ekonomiky světové.
Je třeba zdůraznit, že veškerá známá seriózní ocenění ekonomického vývoje ve světě - tedy zejména míry ekonomického růstu a inflace - nejsou až tak nepříznivá. Týká se to jak globální ekonomiky, tak i jejích hlavních center a rovněž i regionálních uskupení. Když si to shrneme, potom se v naprosté většině tyto prognózy shodují v tom, že světová ekonomika zcela jistě zpomaluje, ale není na pokraji globální recese.
Růst české ekonomiky na úrovni dvou procent či mírně nad ní v roce 2020 by v tomto kontextu nebyl špatným výsledkem.
Aktuální rozpočtové schodky jsou dnes dány jinými důvody. Jde o to, že řada sektorů byla v minulosti silně podfinancovaná, třeba školství, zdravotnictví, dopravní infrastruktura. A také, a to dosti významně, výdaje do sociální oblasti. Toho zanedbaného je prostě hodně. Narovnání poměrů, které zde vznikly a přetrvávají až do dnešní doby, tedy zanedbání mnohých oblastí, teď pochopitelně stojí více peněz. Tedy podfinancování některých resortů v minulých volebních obdobích je nutno napravit, a to je také obsahem nynějších rozpočtových priorit. A kdy jindy než právě nyní, tedy v době ekonomické konjunktury a v době, kdy potřebné peníze lze přece jenom snadněji nalézt. Státní rozpočty jsou rozpočty prorůstovými, byť jen mírně. To je jistě krok správným směrem. Bohužel na témata jako je efektivnost sociálního státu či promyšlenější vládní kapitálové výdaje není kladen takový důraz, který si zaslouží.
Jednou z rozpočtových priorit je, podle mého soudu, i vývoj státního dluhu. Je třeba říci, že dluhová tendence českých státních financí přitom není dramatická, ale naopak. Zhruba posledních pět let lze pozorovat nejenom tendenci absolutního poklesu objemu státního dluhu a tedy nákladů na jeho obsluhu, ale i významný pokles relativní váhy tohoto dluhu. Snižování státního dluhu, respektive dnes již lze směle říci střednědobá tendence jeho absolutního i relativního snižování, jistě patří spolu s tendencí k vyrovnanosti státních, resp. veřejných financí, k tomu, co je na České republice v rámci EU vnímáno velice pozitivně. Ovšem to hlavní je v pečlivé rozpočtové práci, v rozpočtové disciplíně a v usilovné snaze striktně dodržovat Strategii financování a řízení státního dluhu. To nelze vládě asi upřít. Je zde proto také jistý prostor pro případnou finanční expanzi v dobách zlých. Nechci je přivolávat.
Naše země dlouhodobě patří z hlediska stability veřejných financí k evropským premiantům a má jedny z nejzdravějších veřejných financí v Evropě. To je třeba zdůraznit.
Co ovšem postrádám, je nějaká promyšlenější rozpočtová vize. Je třeba změnit strukturu ekonomiky a připravovat Českou republiku na období, kdy již nebude dostávat peníze z fondů EU. Je třeba změnit strukturu z ekonomiky zdrojů na ekonomiku talentů. Jsme příliš závislí na Německu a na výrobě aut. A za poslední roky se to přitom příliš nezměnilo. Státní rozpočty by měly více odrážet prorůstovou politiku a současně plnit i potřeby dané úlohou státu jako skutečně efektivně pojaté sociální záchranné sítě. Snad impulsy k rozpočtovým změnám přinese třeba i připravovaná Nová hospodářská strategie České republiky. Naše ekonomika by měla mít ambicióznější růstové cíle a rozpočtová politika by k jejich naplnění měla mnohem více a intenzivněji a jistě i pomocí nových nástrojů přispět. Dnes je to bohužel často tak, že se projevuje jenom snaha alespoň částečně řešit ty nejpalčivější problémy, a to spíše výjimečně, maximálně s výhledem střednědobého časového horizontu. To je ale málo.
