O relativitě doby a vnímaných skutečnostech napřed dvě citace z nedávné četby.
Železnice všude vyhání z Jižní Afriky romantiku. Přišli by dnes zpátky ti návštěvníci, kteří navštívili například Viktoriiny vodopády za starých časů, když tady dnes stojí železniční most a hotel? Šťastni mohou být ti, kteří navštívili zajímavé části Jižní Afriky ještě před příchodem civilizace. Člověka přepadne nostalgie stepní krajiny když začne přemýšlet o těch starých dobrých časech.
To nejsou slova dnešních turistů a návštěvníků Jižní Afriky, jak by nás mohlo napadnout. To jsou věty citované ze vzpomínek Duddleyho Kidda obsažené v knize Peeps at many Lands – South Africa, vydané nakladatelstvím Adam and Charles Black v roce 1910. Most přes Zambezi spojující Jižní a Severní Rhodesii byl postaven v roce 1905.
Druhý příklad. Když britský guvernér Cecil Rodwell navštívil vesnici Kutama v Jižní Rhodesii v roce 1933 a byl žádán o podporu stavby nové nemocnice, řekl mimo jiné: :”Proč máte obavy o nemocnici? Cožpak tady není domorodců už dost?” (Heidi Holland: Dinner with Mugabe).
Už před vice než 100 lety lidé zaznamenávají, jak se vlivem jejich činnosti mění krajiny, jak mizí její panenskost a netknutelnost, jak mizí živočišné druhy – v této části světa třeba zebra kvagga nebo antilopa modrá. A vida, uplyne 100 let a presto reklamní poutače stale lákají k návštěvě panenské a divukrásné Jižní Afriky, k návštěvě jedinečné přírody, k vyjížďce na nezapomenutelné safari. A lidé se vrací nadšeni jak je svět stale krásný. Stále jsou ochotni zaplatit 30 USD a projít se po břehu řeky Zambezi s výhledem na jedinečnou krásu Viktoriiných vodopádů. A mraky turistů křižují kontinenty a obdivují se místům, která třeba už před 100 lety byla považována za zničená, za příliš civilizovaná, z nichž se dávno ztratil duch panenské neposkvrněnosti. A dopravní prostředky přitom chrlí tuny oxidu uhličitého do atmosféry.
Lidský vývoj se nedá zastavit. Je to přirozený proces, probíhající tisíciletí a nabírající stale vyšších obrátek. “A Bůh jim požehnal a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad vším živým, co se na zemi hýbe”, praví se v Písmu svatém. Ale nic netrvá věčně a vše má svůj počátek a konec. Z dějin známe nespočet zániků lokálních civilizací. Není důvodu, aby se nenaplnila jiná slova Písma a jednou nezanikla I civilizace globální.
Boj za zachování neměnnosti klimatu je boj jak proti přírodnímu vývoji, tak proti lidské přirozenosti. Donkichotský boj proti větrným mlýnům. Zbytečný a marný. Klima se bude měnit, tu pomaleji, tu rychleji, navzdory veškerému lidskému snažení a hemžení. A jednou člověk bude muset změnám ustoupit. Podle zastánců Darwinovy teorie proto, aby uvolnil místo novému a vývojově vyspělejšímu druhu, se stejnou přirozeností, jako člověk neandertálský ustoupil na úsvitu civilizace před člověkem moudrým, podle zastánců teorie stvoření aby se naplnila slova Písma o vzkříšení mrtvých a posledním soudu. Tak jako neuteče smrti jedinec, tak stejný osud je nevyhnutelný I pro celé lidstvo. Některé civilizace to už mají za sebou, na tu naší to dozajista čeká. Jestli se tak stane zásadní změnou prostředí nebo vyhynutí hladem nebo žízní se teprve uvidí.
Žádné klimatické conference osud lidstva nezachrání. Chceme-li ještě na chvíli pozastavit nezvratitelnost procesu, trvajícího vice než 4 miliardy let, a já stale předpokládám, že tu čest uzavřít to tady mít naše generace ještě nebude, pak je jediná cesta. Omezit plodnost našeho druhu a snížit materiální spotřebu. To jsou primární důvody všech civilizačních I klimatických problémů. Vše ostatní jsou jen jejich důsledky. To se nám ale žádná conference říci neodváží, aby se snad nedotkla citů představitelů zodpovědných částí planety. V komunistické Číně šli kdysi příkladem a zavedli vládní program – program jednoho dítěte. A zákaz stěhování do měst. Špatné, ale účinné.
Civilizovaný svět už dávno přijal zvyklost omezeného počtu potomků. Stačilo k tomu nabídnout I jiná potěšení, než jsou děti. K omezené spotřebě má nakročeno. Dále tomu napomůže přiřazení finanční hodnoty zachovalému přírodnímu prostředí a čistému vzduchu. A nyní bude muset tento svět najít odvahu, aby požadoval stejný přístup od světa trvale rozvojového. Nedejme se vydírat jejich požadavky na změny našeho ekonomického chování. Najděme naopak konečně odvahu říci jim, že hlavním nebezpečím přežití lidstva je hustota obyvatelstva a boj o zdroje. Trvale rozvojový svět už to zažívá. Proto ty nelítostné války, proto hlad, proto migrace. Chovatelé myší nebo potkanů to znají také. Krmit můžete ad libitum a presto omezený prostor postupně vede k umírání nadbytečných jedinců. Ať už při vzájemných šarvátkách nebo ze stresových reakcí. Lidé v našem hospodářsky vyspělém světě mají pro co žit. Máme se dobře, vyhýbáme se bojům a zdroje dokážeme stale ještě vytvářet I chránit. A přitom utváříme prostředí, v němž se nám I našim potomkům snad bude dobře žít.
Co tedy dělat pro záchranu kvality života? Zeď mezi civilizovaným a trvale rozvojovým světem se bohužel nestane jen zlým snem. Inspirace zdí Trumpovou mezi USA a Mexikem nebo zdí Netanjahuovou mezi Izraelem a Palestinou. Zeď mezi dvěma světy. Do té doby, než přijmete naše pravidla života. Marxisté tomu říkali neokolonialismus. My tomu brzy budeme říkat boj o zachování naší civilizace. Budeme-li chtít přežít, jiná cesta nebude. Všem klimatickým konferencím, grétám a jejím plácáním navzdory.
