Legionářům vděčíme za republiku. A skvrna na pověsti? Takhle to bylo s ruským zlatem!

Slavíme Den vzniku samostatného československého státu, což je úzce spojené také s dějinami československých legií. Chtěl bych se však zeptat na ruský zlatý poklad a události s ním spojené, které stále budí emoce. Jak to bylo?

Máte pravdu, také jsem zaregistroval několik velmi „zásadových“ příspěvků do diskuse pod minulým rozhovorem. Bohužel, jak je obvyklé v mnoha tématech našich národních dějin, někteří diskutující se vyznačují zvláštním pojetím – čím méně toho vědí, tím radikálněji se vyjadřují. U osudu ruského zlatého pokladu nám k tomu ještě přistupuje zahraniční propaganda, a to nejen ruská, hledající viníky všude jinde než mezi pachateli. Navíc tato propaganda existuje již více než sto let a čas od času se připomíná různými „důkazy“ a „odhaleními“ bez ohledu na skutečnost, že většina z nich byla již v minulosti vyvrácena.

Chcete tedy říci, že informace o údajném přisvojení ruského zlatého pokladu československými legionáři je dezinformací?

Víte dobře, že nemám pojem „dezinformace“ v oblibě. Hlavně z toho důvodu, že není objektivně definován (mám pochyby, zda jej vůbec definovat lze), ale také proto, že v poslední době se jím ohání kdejaký pologramotný mentál. V každém případě však je téma ruského zlatého pokladu a jeho osudu od srpna 1918 do února 1920 pro nás dosti důležité a měla by být provedena nějaká forma dějinného auditu. Ona darmožroutská parta páně Foltýna, jež se nyní asi rozpadá, mohla během minulých měsíců udělat aspoň jednu pozitivní věc a celý problém ruského zlatého pokladu vyjasnit. V protiváze oněch rozfofrovaných padesáti či více milionů korun, na něž daňové poplatníky tato partička přišla, mohla stát jedna jediná užitečná věc.

Dobře, podívejme se tedy, co bylo na dané téma v minulosti seriózně napsáno...

Nemá cenu zde řešit veškerou odbornou literaturu na téma ruského zlatého pokladu, a již vůbec není třeba brát v potaz nejrůznější pamflety a osočování. Před více než třiceti lety se touto problematikou velmi detailně zabýval britský historik Johnatan D. Smele. Dotyčný je autorem vícero knih o ruské revoluci a občanské válce, o Kolčakově vládě na Sibiři a tak dále. V roce 1994 publikoval článek s názvem White Gold – The Imperial Russian Gold Reserve in the Anti-Bolshevik East, který je cenný zvláště tím, že velmi přehledně ukázal, jak se postupně snižovala hodnota ruského zlatého pokladu od léta 1914 až do února 1920.

V posledních desetiletích také vznikla řada ruských odborných prací na dané téma. A nakonec je třeba uvést, že danému tématu se věnovala také česká historička Daniela Brádlerová, která v roce 2019 vydala knihu Vojáci nebo podnikatelé? Hospodářské a finanční aktivity československých legií během jejich anabáze v Rusku a na Sibiři. Každý, kdo by si v této knize přečetl byť jen první polovinu oné klíčové podkapitoly o zlatém pokladu, musel by se stupidních výlevů vůči legionářům vyvarovat.

Přesto bych chtěl, abychom si celý problém prošli pěkně popořádku. Jak se tedy naši legionáři vůbec k pokladu v Kazani dostali?

Lapidárně řečeno, jako slepí k houslím. Získání pokladu je úzce spjato s takzvaným výpadem na Kazaň, jenž byl proveden důstojníky ruské armády počátkem srpna 1918 přímo proti rozkazu Stanislava Čečka, velitele spojeneckých sil v Povolží.

Asi musíme jít ještě trochu zpátky. Jak se vůbec ruský zlatý poklad dostal do Kazaně?

Před vypuknutím světové války se ruské zlaté rezervy nacházely v několika pobočkách Ruské státní banky a činily sumu 1,7 miliardy zlatých rublů. Během války bylo jak prodáno, tak předáno jako jistina válečného úvěru britským bankám asi 650 milionů zlatých rublů. V okamžiku převratu na počátku listopadu 1917 činila hodnota pokladu 1,1 miliardy zlatých rublů. Z této sumy zůstala část v Moskvě a část byla během jara 1918 převezena do bank v několika povolžských městech a nakonec koncentrována v Kazani. Ze sumy, jež zůstala v Moskvě, zaplatila bolševická vláda přes 120 milionů zlatých rublů jako reparace Německu, přičemž tohoto zlata se po válce zmocnili Francouzi. V Kazani byla nakonec soustředěna počátkem srpna 1918 část pokladu v hodnotě asi 650 milionů zlatých rublů.

Jak došlo k tomu takzvanému kazaňskému výpadu?

Poté, co československé jednotky ovládly v červenci 1918 střední Povolží a podařilo se jim spojit s našimi jednotkami ze západní Sibiře, vznikla v Samaře protibolševická vláda, která začala budovat vlastní vojenské jednotky. Velitelem všech spojeneckých vojsk v Povolží se stal Stanislav Čeček, který chtěl postupovat jižním směrem, aby došlo k navázání kontaktu s protibolševickými vojsky na Donu a Kubáni.

Ovšem skupina ruských důstojníků v čele s plukovníky Stěpanovem a Kappelem se tomuto plánu vzepřela a zahájila postup proti proudu Volhy na sever. Je velmi pravděpodobné, že jejich cílem byla právě část ruského zlatého pokladu, nacházející se v Kazani. Plukovník Stěpanov působil u legií od léta 1917 jako velitel 1. československého střeleckého pluku, a využil tak svoji velitelskou pozici. Kromě několika československých rot byly k akci proti Kazani nasazeny jednotky ruské samarské vlády a oddíl srbských dobrovolníků. V dobytém městě bylo obsazení bankovních budov a trezorů svěřeno výhradně ruským jednotkám, také odvoz pokladu z města na lodích po Volze probíhal čistě v ruské režii.

Takže v Kazani byla „bílými“ získána část ruského zlatého pokladu v hodnotě asi 650 milionů zlatých rublů. Co se s nimi stalo dále a jak se na hospodaření se zlatem podíleli Čechoslováci?

Evakuace pokladu z Kazaně začala již tři dny po obsazení města, které pak Čechoslováci drželi proti rudoarmějské přesile až do počátku září. Z Kazaně do Samary jej přepravilo několik říčních parníků, v Samaře pak byl poklad naložen do pěti vlakových souprav. V každém vlaku se nacházela skupina bankovních úředníků, kteří měli přesné soupisy zlata a dalších cenností v jednotlivých vagónech. Poklad byl postupně převezen přes Ufu do Čeljabinska, přičemž byl střežen výhradně ruskými jednotkami. Teprve při evakuaci z Čeljabinska do Omska byla k jednomu z vlaků přidělena stráž z našich vojáků pod velením poručíka Hrbáče. Po příjezdu do Omska byla u tohoto vlaku provedena revize, která zjistila, že v třiceti vagonech se nachází přesně takové množství zlata, jaké do nich bylo v Čeljabinsku naloženo. To byl jediný kontakt Čechoslováků s ruským zlatem až do konce roku 1919.

Co se tedy dělo se zlatým pokladem po převozu do Irkutska, tedy do pravomoci admirála Kolčaka?

Na tuto otázku nám odpovídá britský historik Johnatan D. Smele. Podle jeho údajů bylo z Kazaně odvezeno zlato za oněch asi 650 milionů rublů. V průběhu roku 1919 bylo britské, francouzské a japonské vládě prodáno zlato v hodnotě přes 68 milionů rublů jako protihodnota zbraní a válečného materiálu. Jako jistina úvěru na další válečný materiál bylo do zahraničí předáno zlato za téměř 127 milionů rublů. Z toho zlato za 31,5 milionu získaly japonské banky a za čtyři miliony menší americké banky. Zlato v ceně přes 90 milionů rublů se stalo jistinou pro britsko-americké bankovní konsorcium Baring Brothers and Kidder, Peabody & Co. Zlato v hodnotě přes 42 milionů rublů bylo v září 1919 zabaveno atamanem Semjonovem a z valné části rozkradeno ruskými úředníky a vojáky. Z původního zlata asi 650 milionů rublů tak při evakuaci z Omska zůstalo zlato za 414 milionů rublů.

Víceméně to sedí. Předpokládám, že jste sumy zaokrouhloval, takže rozdíl méně než jeden milion rublů asi odpovídá. Jak se ale k ruskému pokladu Čechoslováci nakonec dostali?

Smeleho tabulky jsou přesnější a v nich ony sumy sedí přesně. A naši vojáci se k pokladu dostali až 4. ledna 1920, když v Nižněudinsku převzali ochranu vlaku, v němž byl jeho zbytek převážen na východ. Převzetí bylo provedeno komisionálně – byla zkontrolována neporušenost plomb státní banky na vagónech a poté byl namátkově zkontrolován obsah dvou nebo tří vagónů, který souhlasil s oním protokolem, který měli stále k dispozici doprovázející úředníci státní banky.

Českoslovenští vojáci střežili vlak pouhý měsíc, přičemž šlo o kombinovanou česko-ruskou stráž. Během tohoto měsíce se stal jediný incident, a to v noci na 11. ledna 1920 při neplánované zastávce na stanici Tyreť. Podle následného vyšetřování, jež prováděla smíšená československo-ruská komise, ruští strážní násilně otevřeli jeden z vagónů a zcizili zlato za 780 tisíc rublů.

O necelý měsíc později, 7. února 1920, byla na stanici Kutjum uzavřena dohoda mezi československými a rudoarmějskými jednotkami o předání vlaku se zlatým pokladem. Došlo k tomu 1. března 1920, hned poté, co poslední náš vlak projel městem na východ. Předáno bylo zlato za necelých 410 milionů rublů, což znamená, že se nepodařilo dohledat zlato za necelé čtyři miliony rublů, tedy 0,61 % zlata, jež bylo odvezeno z Kazaně.

Kdo tedy nakonec získal ruský zlatý poklad?

Můžeme vyjít z čísel britského historika Smeleho. V létě 1914 měl tento poklad hodnotu 1,695 miliardy rublů. Do bolševického převratu z něho bylo prodáno a zastaveno Britům zlato za 643 milionů, tedy skoro 38 %. Do Kazaně bylo přepraveno zlato za 651 milionů, tedy také 38 %, na reparace pro Německo bylo vydáno zlato za 121 milionů, tedy asi 7 %. Zbytek, tedy 17 % zůstal vládě bolševického Ruska.

Ze zlata umístěného v Kazani a postupně převezeného přes Ufu, Čeljabinsk a Omsk do Irkutska, bylo Britům, Francouzům a Japoncům prodáno zlato za 68 milionů rublů, tedy asi čtyři procenta, zastaveno Američanům, Britům a Japoncům bylo zlato za necelých 127 milionů rublů, tedy 7,5 %, rozkradeno bylo zlato v hodnotě přes 46 milionů rublů, tedy necelá tři procenta. Zbytek, asi 24 % původní hodnoty, byl počátkem března 1920 předán představitelům sovětského Ruska. Z ruského zlatého pokladu tak přes 41 % získala sovětská vláda, přes 56 % přešlo vládám a bankám ve Francii, Japonsku, Spojených státech amerických a Velké Británii. Zbývající asi tři procenta byla během přesunů rozkradena, přičemž československé jednotky nesly dílčí odpovědnost za ztrátu zlata v hodnotě 780 000 rublů, tedy čtyři a půl promile původní hodnoty.