Quo vadis, EU?
Polsko je jedním z opravdu velkých beneficientů EU. A jako plnohodnotný člen po mnoho let nejen přijalo platné unijní smlouvy a pravidla, ale také se podílí na jejich formování. A mimochodem, jak uvedl nedávný průzkum Globsecu, mladí Poláci patří mezi přesvědčené "Evropany".
Tamní president, člen strany, ke které cítí sympatie část českých politiků, nedávno řekl tento výrok: „Já jsem prezident Polské republiky a říkám: nebudou nám tu v cizích jazycích nakazovat, jaký systém máme mít v Polsku a jak máme nakládat s polskými záležitostmi“.
Tím buďto své posluchače vědomě mystifikuje o stavu věcí, nebo chce z dnešní Unie vystoupit (či teoreticky ji chce docela viditelně pozměnit). Slovník, obracející posluchače proti těm, co mluví cizími jazyky (mj. EU samozřejmě komunikuje i polsky), je jen třešnička na dortu.
Situace je o to pozoruhodnější, neboť polská vláda nemá největší problém s dodržováním práva EU, ale s tím, aby respektovala zákony své, zejména Ústavu (a zde vstupuje do hry Unie, neb i dodržování vlastních zákonů se v Unii, zřejmě pro někoho nevítaně, očekává).
Je to podle mne podstatné, aby takovéto postupy, tedy nedodržování práva (domácího či unijního) v Evropě nezdomácněly. Dnešní hlavní politický souboj totiž není mezi levicí a pravicí, liberály nebo konzervativci, ale o tom, jaké jsou "limity pro vládnutí". Zda je to o tom, že vítěz voleb získá právo zemi v rámci pravidel spravovat na určenou bodu, a nebo zda může "dělat co chce". Ten druhý svět se možná "přátelům pevné ruky" nebo těm, co stačí slib "my budeme makat (neptejte se jak)", zdá docela lákavý, ale myslím, že ani jim by se v místech, kam může vést, nežilo dobře...
