O co se vlastně jedná? Schválená novela Zákona o potravinách a tabákových výrobcích nově zavádí povinné kvóty v nabídce obchodních řetězců nad 400 m2. A sice, že podíl českých potravin musí činit 55 % hmotnosti. Týká se 131 položek z celkem asi 130 tisíc druhů. Takže není pravda, že bychom museli produkovat 55 % mořských ryb, jak mi někteří podsouvají, protože ty v tomto seznamu nejsou podobně jako například mandarinky. A skutečně nebude ani nikdo prohlížet u pokladny košík, co si kupujete. Je zajímavé, jak tito obhájí rovného trhu bojují za zahraniční hypermarkety. Mimochodem víte, že tyto u nás neplatí daně stejně jako dovozci zahraničních přebytků a ty končí v zahraničí?
Častý argument dotazujících byl, že trh musí zůstat svobodný a SPD přece vystupuje proti dotacím. Ano, to mají pravdu, jsme proti dotacím, ale ne za situace, kdy je tento trh pokřivený a je otázkou přežití, zda podpoříme naše zemědělce, aby měli rovnocenné podmínky. Když jsme vstupovali v roce 2004 do EU, byl slib, že se do roku 2013 dotace vyrovnají. Jak to dopadlo? Dnes máme dotace na hektar asi 91 % unijního průměru a MZ ČR smí vyplácet národní dotace ve výši 35 %, kterých zatím nikdy nedosáhlo. I těch 91 % je zavádějících, protože státy na východ od nás mají méně, a tak oproti těm západním, kde činí národní dotace u některých komodit i 100 %, jsme ve skutečnosti na jedné třetině. To je ta „Společná zemědělská politika.“ Osobně považuji za fér, když výše dotace bude stejná v celé EU. Pokud není, musíme chránit naše zemědělce.
Problém jsou přebytky, na které jsem byl také dotazován. Jak na západ od nás zjistili, je pro ně výhodnější je i 100 % dotovat a vyvézt, než je likvidovat. Co na tom, že bramborami za korunu likvidují naše zemědělce, protože ti ani v sezóně jít pod 5 korun nemohou. Tak jsme se dostali například v soběstačnosti vepřového masa na 38 %. Výkupní cenu určují řetězce, ano ty, které odvádí daně v zahraničí, a které si pak přihodí 300 % marži. Například ve Francii mají strop 25 % + DPH. To zavést u nás, to by bylo křiku.
Odpověď pro milovníky vína. Ano, jsme soběstační jen z 28 %, ale víno není na seznamu. Důvod, proč vinaři protestují je ve skutečnosti ten, že na seznamu je vinná šťáva, kterou vozí ze zahraničí a dělají z ní víno, a to pak vydávají za to naše, moravské. Jen tak mimochodem, kolik milovníků vína jej kupuje v hypermarketech? Není lepší prověřená vinotéka, které se kvóty netýkají? Těch máme v Prostějově dostatek a s kvalitními víny. Takže ten křik není od drobných vinařů, ale od velkých firem, které mají dohody s hypermarkety a víno je pro ně něco jako europivo. Možná to zažene žízeň, ale to je tak všechno.
Jednu výtku ovšem akceptuji. Když se srovnávají drobné plodiny, jako například v dotazech zmíněné jahody. Kritici mají pravdu v tom, že například v Polsku končí většina dotací u malých farem, u nás ve velkých agrofirmách. V celém evropském zemědělství tvoří 75 % malé či střední rodinné farmy (Eurostat), u nás pouhých 25 %. Někde jsou místo dotací poskytovány úlevy, např. malé farmy do určitého zisku jsou osvobozeny od daní. Toto by mohlo být k zamyšlení i u nás. Částečně by se vyrovnaly podmínky, takže hlavně drobní farmáři by byli více konkurenceschopní.
Dalším rezonujícím tématem byla potravinová bezpečnost. V době každé krize se oznamuje, na jak dlouhou dobu máme například ropné produkty, ale jak je to s potravinami? Proč tedy podporovat naše zemědělce? Lépe formulováno by bylo proč se snažit narovnat jim podmínky, které Společná zemědělská politika evidentně nezajistí a co pro to vlastně může udělat náš stát? A proč je to výhodné nejen pro samotné farmáře, ale značný prospěch z toho plyne nám všem. Agrární politika ČR sleduje řadu cílů, které jsou v ní přímo definované a má rovněž nespočet dalších celospolečensky pozitivních dopadů. Mezi nimi je i strategicky důležitá potravinová bezpečnost země. To je soubor takových opatření státu, který zajistí dostatek kvalitních potravin za dostupnou cenu a v souladu s agrární politikou se zapojením především domácích zdrojů. Já jsem si vzpomněl, v souvislosti s vykoupenou moukou na jaře, na svoji babičku. I v těžkých válečných časech se musela postarat o rodinu. Ještě mnoho let po válce pak stále měla doma ve spíži regál s moukou a když jeden pytlík odebrala, další dokoupila. Tak si udržovala zásobu na několik týdnů, jak říkala, na horší časy. Takhle si představuji potravinovou bezpečnost já, a tak by se měl starat i stát. Zajistit, aby v případě zastavení importu potravin do republiky tento výpadek částečně pokryla domácí produkce. Když budeme mít na polích jen řepku a solární panely, tak to půjde těžko.
Co závěrem? Já vím, že nám to s největší pravděpodobností EU shodí se stolu a zakáže, podobně jako to provedla Maďarsku nebo Rumunsku. Ale je nutné o tom hovořit a nevzdávat se bez boje. Nebo časem budeme na české zemědělství jenom vzpomínat tak, jako na cukrovary okolo Prostějova.
Ing. Pavel Dopita, LL.M., MBA
zastupitel za SPD
