Z rádia mi totiž oznámili, že ten den oslavují komunisté z KSČM 100 let od založení KSČ a ve stranickém deníku je k této příležitosti celostránkový rozhovor s předsedou KSČM Vojtěchem Filipem. Vím, jak se pan předseda Filip rád ohání při projevech v parlamentu slovem demokracie. A tak jsem si řekl, že může být zajímavé, v jakém duchu promluvil ve stranickém tisku ke svým ovečkám, protože Haló noviny nikdo kromě komunistů nečte. I trafikantka, u které si kupuji cigarety každý den, byla z mého přání mírně zmatená do momentu, než jsem jí vysvětlil, co mě k tomu vede. A věřte, početl jsem si. Už nadpis článku „Je za co se stydět?“ vlastně říká vše. To, že se nemají za co stydět je zdůrazňováno při různých příležitostech v průběhu celého rozhovoru. I další „hesla“, která zvýrazňují rozbor určitých dějinných období, stojí za to. „Jsou období v dějinách KSČ, která bych vytiskl zlatým písmem, a jsou jiná, která oprávněně kritizujeme, protože v nich naši předci podlehli subjektivismu či tlaku studené války.“ S tímto odůvodněním se pan předseda s lehkostí baletky přenesl přes zvěrstva 50. let minulého století, přes popravy 262 lidí z vymyšlených politických procesů – Milada Horáková, Heliodor Píka, zástupci církví, živnostníků, sedláků a nekomunistické inteligence. K těmto letům neodmyslitelně patří také znárodnění, a tím likvidace statisíců živnostníků, sedláků a podnikatelů, pracovní tábory a perzekuce obrovského množství občanů. A pan předseda také taktně pomlčel o tom, že v 50. letech byli jejich popravčí v takovém švunku, že se začali komunisté vraždit i mezi sebou – Rudolf Slánský a spol., atd. atd. A to bylo dle pana předsedy Filipa jenom proto, že jejich komunističtí předci podlehli subjektivismu či tlaku studené války. Když si po přečtení těchto řádků uvědomíme, že článek není adresován čtenářům z KLDR, ale některým našim spoluobčanům, tak mě zamrazí. Bohužel téměř 32 let po 17. listopadu 1989 a po čtyřicetileté zkušenosti s komunismem jsou mezi námi dál jeho přívrženci a výše uvedený článek si budou s nadšením číst celé jejich rodiny. Kolik jich je? Uvidíme ve volbách. Na závěr bych chtěl ještě zveřejnit velmi zajímavou pasáž pana předsedy, která se týká dneška. Poučme se.
Otázka: Právě uběhlo 100 let od vzniku KSČ. Kdysi by na státních budovách visely prapory. Dnes je to jinak. Čeká nás jen dehonestace a vypichování problémů a chyb. Nemyslíte? Asi ano. Ale to bych ještě hodnotil jako pozitivní přístup. Otázka: Pozitivní? Jistě. O kom se mlčí, znáte to, jako by nebyl a že komunistická strana těm, kteří se spojili „ke svaté štvanici – tedy papež a car, Metternich a Guirot“ používám slova z Manifestu, jež dnes můžeme nahradit „globálním kapitálem, demokraty, Piráty počínaje a TOP 09 konče, primasem pražským, BIS i Ústavem pro studium totalitních režimů“ atd. vadí a že se stále bojí socialismu, je nepopiratelný fakt. Měli bychom být pyšní na to, že tolik času věnují na rozebírání socialistických myšlenek. Ano, jsou mezi námi. Dovolte odlehčení na závěr. Už naši političtí předkové za 1. republiky s nimi měli problémy. Gottwald, Fučík a další, když přijeli z Ruska, tak vždy komunismus, náš budoucí vzor, vychvalovali. Živnostenský pohled na rusofily vyjádřil velmi trefně poslanec, ministr a předseda Československé strany živnostensko-obchodnické středostavovské J. V. Najman na mítinku
v Uherském Brodě v roce 1937. „Kdybych byl ministr vnitra, dám jim všem pas a peníze na cestu do Ruska, aby se už nevraceli.“ Bohužel ani tenkrát ani dnes se nechystají odjet. Nezbude nám nic jiného, že je a jim podobné porazit v letošních parlamentních volbách. Žijeme v těžce zkoušené zemi, ale za určitých okolností může být ještě hůř. Nezapomeňme na to.
Rudolf Baránek
