Jednalo se o odborně-společenské fórum konané u příležitosti vzpomínky
na mimořádný, všestranný a velkorysý prvorepublikový program pomoci ruským (i ukrajinským) uprchlíkům před bolševickou revolucí a následným terorem  
ve dvacátých letech minulého století.

Měl jsem tu čest přednést zde řeč, kterou zde čtenářům Parlamentních listů překládám

Dámy a pánové, dobrý den,

srdečně děkuji za pozvání na tuto záslužnou konferenci.

Její téma, ač na první pohled historické, je aktuálnější, než se může zdát. V českém mediálním a politickém prostředí se totiž zformovala skupina, která si usurpovala patent na výklad našich moderních dějin, včetně odkazu první československé republiky a prezidenta Masaryka – a taktéž skupina, která se s tou první zčásti personálně překrývá, která si zase založila svou existenci a živnost na kopání do Ruska a na rozeštvávání Čechů a Rusů. Obojí je pro nás nepřijatelné.

Co byla Masarykova ruská pomocná akce?

Ruská pomocná akce byla programem vyhlášeným československou vládou
v roce 1921 a určeným uprchlíkům z Ruska, kteří byli nuceni opustit svou vlast po bolševické revoluci. Tedy skutečným uprchlíkům, kterým ve vlasti hrozila smrt z důvodu politického či náboženského přesvědčení, nikoli pomoc ekonomickým migrantům či turistům za sociálními dávkami.

Její úspěch spočíval i v tom, že šlo pomoc kulturně kompatibilní imigraci, lidem z obdobného civilizačního a hodnotového okruhu, o pomoc blízkým partnerům, nikoli o ústup před nepřátelskou migrační invazí, která přichází prostor hostitelské země dobýt a ovládnout.

V ruských emigrantských kruzích se název „ruská pomocná akce“ stal později obecným označením pro veškerou  pomoc poskytovanou ruským emigrantům
v letech 1918-1927 ze strany Bulharska, Německa, Francie, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a několika dalších zemí, které tehdy přijaly ruskou emigraci.

Zřejmě rozhodujícím faktorem samotného uskutečnění a pozdějšího úspěchu této akce byl mimořádný osobní příspěvek a zájem prezidenta Masaryka – a dále ministra zahraničí Edvarda Beneše a prvního československého premiéra Karla Kramáře, který měl k Rusku silné citové i politické vazby.

Rozumná a strategická Masarykova zahraniční politika

V kontextu dnešních neodborných a zideologizovaných debat o hromadné migraci je nutné zdůraznit, že šlo o program zaměřený jak na asimilaci ruských emigrantů v Československu, tak i na přiměřené zachování a další rozvíjení jejich vlastní kultury a vědy.

Vzdělávání ruských talentů bylo považováno za velmi prospěšné i pro mladý československý stát. Stát, v jehož vitálním zájmu bylo i obnovení silného a jemu přátelsky nakloněného Ruska na jeho východní hranici také z důvodu ochrany jeho vlastní existence před zejména německou hrozbou.

Samozřejmě, v těchto představách šlo o Rusko zbavené bolševické nadvlády. Rusko, které bude poté potřebovat množství náležitě proškolených odborníků schopných posléze personálně obsadit a řídit domácí demokratizovaný státní aparát, bankovnictví, průmysl apod.

I proto byla Ruská pomocná akce v Československu financována ze státního rozpočtu, zejména z prostředků ministerstva zahraničních věcí. Ze strategických důvodů a v národním zájmu.

Zvláštní pozornost byla věnována mládeži a studentům a jejich vzdělání – Praze se tehdy dokonce začalo v některých kruzích přezdívat „ruský Oxford“. Bylo zde otevřeno Ruské gymnázium, které nyní končící vláda hanebně zlikvidovala, Ruská národní univerzita, Ruská právnická fakulta, Ruský institut zemědělské spolupráce a kolem desítky dalších vědeckých společností a institucí.

Výuku zde vedli  špičkoví odborníci– právníci P. I. Novgorodcev a P. N. Savickij, historici A. A. Kizeveter, A. V. Florovskij, G. V. Vernadskij, ekonomové  P. B. Struve a S. N. Prokopovič či filozof N. A. Berďajev.

Poněvadž se ovšem, oproti předpokladům, v Rusku bolševici drželi dále u moci
a původní myšlenka dočasného ruského demokratického exilu brala pomalu
za své, začalo docházet k sekundární emigraci dále na západ.

Mnozí z ruských emigrantů, kteří v Československu dále zůstali, byli po druhé světové válce a příchodu Rudé armády odvlečeni zpět do táborů nucených prací v Sovětském svazu. Nesmíme tyto nepříjemné skutečnosti zamlčovat vzhledem k naší úctě k historické pravdě, ani to, že se tak stalo s tichým souhlasem
a tolerancí anglo-amerických spojenců posvěceným už jaltskou konferencí.

Masarykova pomocná akce a příchod tisíců Rusů do nového Československa nevypovídá – jak se nám snaží vsugerovat dnešní progresivisté – o tehdejší občanské šlechetnosti a ctnosti a naopak o dnešní české xenofobii, ale lépe než cokoli jiného hovoří o zásadních rozdílech mezi uprchlíky a kolonisty a o rozdílech mezi migrací z kulturně a hodnotově blízkého zahraničí a organizovaném masovém importu nenávistného islámu – a také o tradiční české solidaritě a, ano, i o tradičním českém slavjanofilství a o dlouhodobých českých a slovenských sympatiích k ruskému národu a Rusům resp. k východním Slovanům.

Připomeňme si zde též Masarykův celoživotní odborný, občanský i politický zájem o Rusko, ztělesněný mj. v jeho monumentálním vědeckém díle Rusko a Evropa, anebo jeho korespondenční přátelství s Lvem Nikolajevičem Tolstým.

Zde také dobře vidíme že to, co v českých zemí žádnou tradici a opodstatnění nemá, je dnes určitými politickými a mediálními, i zahraničními, kruhy rozdmýchávaná umělá rusofobie. Pokud by byla přítomna v našem národním genetickém kódu, Ruská pomocná akce by nikdy nebyla možná.

Masaryk, jak jsem již předeslal, ostatně předpokládal během několika málo let vybudování nového ruského státu na demokratických základech, při němž sehraje významnou roli právě nová ruská elita vychovaná a vyškolená v Československu. Tyto lidi tak bude napříště k Praze poutat pevné přátelství, což našemu státu do budoucna zajistí stabilitu a bezpečnost v podobě ruské podpory proti potenciální německé rozpínavosti.

Tedy Masarykovy úvahy a motivy nebyly pouze filantropické a altruistické, ale zdravě strategické, politické a státnické.

Smutný konec

Konec Ruské pomocné akce byl smutný, neslavný až tragický.  Vládní projekt jako takový skončil na začátku 30.let, kdy se na státním rozpočtu projevily dopady světové hospodářské krize.

Během této dekády se počet Rusů a příslušníků dalších národů bývalého ruského impéria na našem území postupně snižoval.

Po druhé světové válce NKVD odvleklo do gulagů stovky Rusů z Československa. Zdaleka ne všichni naší zemi stihli včas opustit dále
na západ. Doplňme, že značná část těchto odvlečených již v té době byla československými občany - a tedy za jejich osudy měla kromě západních spojenců odpovědnost bez diskusí i tehdejší československá exekutiva.

Co považuji za důležité zmínit ve vztahu Masaryka k Rusku a Rusům?

Masarykovým jménem se dne v české kotlině ohání kdekdo. Ale je rozdíl mezi tím o Masarykovy pouze hovořit, Masaryka číst, Masaryka interpretovat
a Masaryka znát a rozumět mu.

Masaryk především vždy Rusko vnímal a posuzoval racionálně, bez růžových brýlí, bez předsudků a bez dnešní hysterie. Masaryk vždy Rusko považoval za významného činitele evropské politiky a významného geopolitického partnera.

Podle názoru Masaryka například ruský anarchismus vyjadřuje demokratické úsilí po svobodě a ruský socialismus vyjadřuje demokratické úsilí po rovnosti. Anarchismus a socialismus v Rusku podporovaly filozofickou a politickou revoluci a postavily se proti teokratickému absolutismu. Rusové jsou, dle Masaryka, velmi revoluční, ale méně demokratičtí.

Masaryk požadoval pozitivní slovanský program - osvobození slovanských národů střední a jihovýchodní Evropy a vznik nových státních útvarů. Chtěl,
aby vznikly nezávislé slovanské státy, které by spolupracovaly s Ruskem a vytvořily by protiněmeckou bariéru. Jeho myšlenka byla rozšířena na federace mezi slovanskými státy a Ruskem, která by vytvořila slovanský blok proti německému bloku.

Masaryk toužil po demokratizaci v Rusku a ve slovanských státech a byl proti carismu a panslavismu. Domníval se, že carismus nemá žádnou kulturní úlohu a pozitivní motivační moc v ruském chaosu a očekával demokratizaci v Rusku, když carismus po Únorové revoluci v roce 1917 padl.

Ale naopak došlo k Říjnové revoluci v roce 1917. Masaryk kritizoval bolševické politiky a myslel si, že bolševická vláda nemůže uskutečnit demokratizaci
v Rusku. Masaryk podrobil ruské bolševictví zevrubné, věcné a kritické analýze, nikoli heslovitému proklínání. Odmítl komunistickou ideologii jako takovou
a přihlásil se opět k evropskému individualismu:

"Co do principu, nepokládám komunism za ideál sociální a socialistický, jestli se komunismem rozumí rovnost hospodářská a sociální naprostá. Normální stav společnosti politický a sociální nedá se uskutečnit bez silného individualismu,
t.j. bez svobodné iniciativy jednotlivců, a to prakticky znamená takový režim, jenž umožňuje rozvoj rozmanitých individualit, fyzicky i duchovně od přírody nestejně nadaných.

Nestejná je situace každého individua ve společnosti, nestejné je i jeho okolí společenské; jednotlivec nejlépe dovede užít svých vlastních sil a sil svého okolí podle vlastního uznání. Prakticky demokracie znamená nerovnost snesitelnou, nerovnost co nejmenší a stále se zmenšující.“

Masarykova kritika není povrchní, je historická i systematická, není kritikou person, ale společenských a filosofických základů a tyranie, ať má jakýkoli nátěr:

"Tím, že se sovětské Rusko nazývá komunistickým, tím se věc nevyřídí. Rusko je bolševické v tom smyslu, že je ovládáno bolševickou stranou Leninovou. Ivan Hrozný a carové zvali svou vládu božskou. Lenin ji zove marxistickou. Rusové a také bolševici jsou děti svého carismu; ten je staletími vychovával a vytvářel. Dovedli cara odstranit, ale neodstranili carismu. Mají carskou uniformu, třebaže ji nosí naruby.“

Poučení pro dnešní dobu

A je určitě třeba zmínit i to, že Masaryk bolševickému Rusku nejen správně rozuměl, ale vyvodil z toho i správné závěry pro politiku Československa a vůbec evropských zemí vůči Rusku meziválečné doby.

Masaryk byl tudíž zásadním odpůrcem zahraniční intervence do Ruska
po vítězství bolševiků s tím, že vnitřní záležitosti si mohou vyřešit pouze Rusové sami mezi sebou. A současně byl stoupencem humanitární a hospodářské pomoci Rusku, protože věděl, že negativistická politika podle zásady "čím hůř, tím lépe" nemůže přinést nic dobrého.

I to je dobré si připomenout právě dnes, kdy mnoho politiků a generálů, včetně bývalých kádrů Varšavské smlouvy, chřestí zbraněmi a volá po válce proti Rusku, kterému je třeba dát za vyučenou  - anebo v souvislosti s oblíbenou, nehumánní a kontraproduktivní, západní politikou sankcí vůči vybraným zemím.

Učme se z historie, učme se od svých moudrých předků a neopakujme tragické chyby minulosti.

Dámy a pánové, kolegyně a kolegové, moc Vám děkuji za zorganizování této důležité akci a za možnost zde promluvit.

S odstupem sta let je Masarykova ruská pomocná akce důkazem humanistické
i chytré a pragmatické zahraniční i domácí politiky prvorepublikového Československa a jeho „otců-zakladatelů“. Je i dokladem slovanské vzájemnosti a tradičně dobrých a přátelských vztahů mezi Čechy a Slováky na straně jedné – a Rusy, Ukrajinci, Bělorusy a dalšími východními Slovany na straně druhé. A dokladem toho, že současně implantovaná a diktovaná rusofobie je Čechům cizí.

A je také nejlepším protiargumentem proti lživým a hanebným kampaním,
které Čechy a český stát hanlivě označují za xenofoby a rasisty a v cizím zájmu
a v cizím žoldu do nich kopou.

Ostatně – imigrantů, kteří využili Masarykovy pomocné akce bylo okolo třiceti tisíc. A dnes v České republice dlouhodobě  žije – a to jen dle oficiálních čísel –
přes půl milionu cizinců. V klidu, mezi námi, s naší pomocí. Desítky tisíc z nich jsou naši ruskojazyční přátelé a bližní. Takže o jaké xenofobii tu někdo mluví?

Dámy a pánové, děkuji Vám za pozornost!