To už zní poněkud hrozivě. Znamená to neskrývané úsilí o zvýšení tlaku na spoluúčast zemí jako Česko při pomoci migrací nejvíce zasažených zemí na jihu Evropy. Je to důvod k jisté rekapitulaci. Migrační realita je zde už sedm let. Co jsme z ní mohli pochopit s ohledem na vnitřní bezpečnost otevřené, mulitikulturně tolerantních a politicky korektních zemí Evropy?
Jejich odměnou za to že (namátkou):
- poskytly útočiště statisícům imigrantů z Afriky a Středního východu
- tolerovaly šátky ve školách
- zakázaly vepřové ve školách
- povolily stavbu a provoz muslimských vzdělávacích center
- povolily stavbu a provoz mešit a madras
- poskytly dlouhodobá víza radikálním muslimským kazatelům
- tolerovaly vznik policie šaríja
- tolerovaly vznik muslimských čtvrtí ve městech a no-go zon
- neustále ustupovaly požadavkům muslimských sdružení a spolků
- omezovaly práva svých vlastních lidí
- svázaly ruce policii, aby nemohla účinně zasáhnout na ochranu svých občanů
- zamlčovaly pravdivé informace o zločinech, páchaných imigrant
- nechaly přivést své země až k výjimečnému stavu, špiclování vlastních lidí a výraznému omezení občanských svobod vlastních občanů…
bylo (mimo jiné):
- rostoucí nenávist velkého počtu muslimských imigrantů vůči hostitelské zemi, systému i občanům a to i ze strany 2. a 3. generace imigrantů
- teroristické útoky muslimů proti hostitelské zemi, jejím původním občanům a místním židům s mnoha oběťmi na životech a zdraví
- nárůst pouliční násilné kriminality
- bezmocnost policie svázané politicky korektními nařízeními
- nárůst proimigrační propagandy z masmédií, různých „neziskovek“ i ze strany mainstreamových politiků
- nárůst výdajů na imigranty, jejich dávky, bydlení, zatížení státního rozpočtu
- ztráta důvěry občanů ve vlastní vládu, stát i mocenské složky
To všechno jsou fakta, která si každý může najít ve veřejných zdrojích, navzdory tomu, jak intenzivně jsou „opomíjena“ ve veřejnoprávních médiích.
Zamysleme se tedy nad tím, jak asi by asi vypadala bezpečnost obyvatel v zemi, která nebude otevřená pro každého, nebude multikulturně tolerantní ani politicky korektní, tzn. nebude členem EU, neboť to se navzájem vylučuje. Taková země má rozhodnou policii, která má autoritu a respekt u obyvatelstva a politický souhlas zasáhnout, kde a jak je třeba, má armádu odhodlanou ubránit svou zemi, má zákony, které platí pro všechny obyvatele stejně. Nic víc, ale ani nic méně.
V takové zemi dnes žel nežijeme. Vládní koalice, která se chopila moci po podzimních volbách, je, jak se říkalo, papežštější než papež. Už se těším, co bude říkat nyní, a zejména za půl roku v rámci českého předsednictví, náš premiér, který je předsedou strany (ODS), jež nás léta balamutila svým eurorealismem a dnes připomíná zástup hujerů žadonících o bruselské švestičky. Bojím se, že to, oč nás (mimo jiné i díky souhlasu téže ODS, jen vedené jiným předsedou (Topolánkem) připravila Lisabonská smlouva, se bude jen prohlubovat.
Jediná naděje je v tom, že běžným občanům konečně dojde, že jsou jen hračkami v rukou nezodpovědných politiků navěšených na mezinárodní mocenské a korporátní elity. Jak napsal kdysi Josef Kainar, „oceánu stačí kapka, a už je ho příliš“. Až pomyslná mez trpělivosti praskne, sejdeme se v ulicích. Protože jinak už se lidé svého práva rozhodovat o sobě samých už nejspíš nedoberou.
