jak už tady zaznělo právě při přečteném zdůvodnění Ústavního soudu, debata v Poslanecké sněmovně má dávat také prostor názorům voličů, občanů. A já jsem si pro tuhle příležitost vybral velmi kvalifikovaný názor paní doktorky Jany Zwyrtek Hampl. Pandemický zákon, zákon č.94/2021 Sb., zákon o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění covid-19 a o změně některých souvisejících zákonů, zavádí na našem území dlouhodobě, tedy bez jakékoliv revize v čase stav pandemické pohotovosti, tedy na rozdíl od nouzového stavu, který musí revidovat pro jeho výjimečnost každý měsíc Sněmovna, dává de facto bianko šek ministru zdravotnictví s mírnou nadsázkou k čemukoli, co ho v danou chvíli napadne. Tedy stav pandemické pohotovosti, pro který mimochodem nejsou stanoveny žádné podmínky, např. počty nemocných či hospitalizovaných, by za platnosti daného zákona na našem území trvale byl, i kdyby už de facto nebyl. Žádný podobný nouzový stav, ať by byl nazván jakkoli, nesmí být zaveden bez podmínek, bez revize v určitých časových úsecích, a už vůbec ne přímo zákonem. Ten má stanovovat jen podmínky, za kterých je možné jej vyhlásit. Je to podobná právní absurdita, jako by na dobu neurčitou byl zákonem deklarován stav povodňové pohotovosti, i když už dávno neprší.
Pandemický zákon byl přijat po zrušení nouzového stavu, který tehdy přišel zákonodárcům příliš tvrdý. Nicméně pandemickým zákonem, který jim byl tehdy operativně podsunut, se zavedlo něco mnohem horšího, včetně svěření obrovské centrální moci nad celým územím republiky do rukou jednoho politika - ministra zdravotnictví. Jak prozíravé to bylo, v uvozovkách, o tom svědčí čtyři desítky zrušených nezákonných opatření. Ovšem ke zrušení vždy došlo až poté, co se těmi nezákonnostmi naši občané museli řídit. Tedy řadu měsíců tu panoval nezákonný režim. Jeden z ministrů dokonce na kameru bezelstně přiznal, že o nezákonnosti vědí, ale proč by opatření nevydali, když jim to pandemický zákon umožňuje. A jiná ministryně bez uzardění prohlásila, že opatřeními chtějí znepříjemňovat jedné skupině občanů život, tedy těm neočkovaným. A to je další jev daného zákona. Pro kumulaci obrovské moci v rukou jednoho člověka - teď se to vylepšilo, budou to tři, možná čtyři -, který se s nikým nemusí radit, nikdo mu to nemusí posvětit a vše jde mimo Sněmovnu, docházelo k desítkám nezákonností, a to naprosto mimo jakoukoli kontrolu kohokoliv, k jasnému, dokonce výslovnému, zneužívání politické moci. A to všechno umožňuje právě pandemický zákon, a to v rozsahu, který tu ještě nikdy nebyl.
Já k tomu mám ještě jednu poznámku, k nebezpečí podobných přístupů. Ona to v takové vyhraněné podobě vysvětlovala v jedné své detektivce Agatha Christie, když říkala, že když se někdo naučí řešit problémy vraždou, tak se z toho stane zvyk. Totalitní tendence skýtají podobné nebezpečí do budoucna. Soudní ochrana proti nezákonnostem páchaným podle pandemického zákona je neúčinná. Na soud se sice můžete obrátit, ale pro ubíhající čas je vám to houby platné. Možnost právní obrany je tak totiž nastavena. Než Nejvyšší správní soud rozhodne, je jeho rozhodnutí, jakkoli správné, zcela k ničemu, protože opatření už dávno neplatí a je vydáno nové, a často opět nezákonné. Často jsme svědky povinnosti... (Předsedající: Váš čas, pane poslanče, vypršel.) Děkuji. Tak jenom připomínám, že...
Děkuji.
