Tak zaprvé u nás platí ústavní zásada, že orgány veřejné moci mohou jen to, co jim zákon dovoluje. Neexistuje u nás žádný zákon, který dovoluje v přípravném řízení cokoliv sdělovat kdekoliv. Naopak, existuje zákaz jasně konaný v trestním řádu ty věci zveřejňovat, protože příprava řízení je neveřejná. To znamená, kdo chce pracovat u policie, musí na prvním místě dodržovat zákon.

A jestli jsou frustrováni, nebo ne, můžou od té policie odejít. Ale pokud nebude policie dodržovat zákony, tak to daleko nedopracujeme. Taková je realita. Chci ale zásadně zdůraznit, že já jsem vůbec netvrdil, že např. v tomto případě – budu tomu říkat pražský skandál minulých dnů –, že si myslím a že mám nějaké důkazy o tom, že to šlo od státních orgánů. To jsem vůbec neřekl. Já mám obavu, že ta situace je složitější. A mám velkou obavu, což mě mrzí jako advokáta původní profesí, že ty informace se bohužel dostaly do médií od advokátů. Čili moje řeč vůbec neměla být o tom, že bych tady obviňoval policii či státní zastupitelství, že by v této věci něco vynášeli.

Mluvil jsem velmi obecně v souvislosti s tou směrnicí. Dále bych upozornil na jeden takový známý případ. A to je případ stávající eurokomisařky Jourové. Tam se podařilo ve spojení novinářů a orgánů činných v trestním řízení jí docela dost značně zničit část života. A bylo to právě proto, že se spojila média a orgány činné v trestním řízení. A my žijeme zrovna v prostoru, kde opravdu po stalinismu, a do jisté míry i nacismu, nejstrašnější věc je spojení orgánů činných v trestním řízení a médií. Ale musíme strašně dbát na to, aby se to nedělo.

Ale opakuji, takzvaný pražský případ z minulého týdne, nebo jak už je to dneska dlouho, vůbec netvrdím, že k tomu došlo v tomto případě. Ale bránit tomu každou vteřinu a každou hodinu je nutné, protože tímto způsobem zničíte kohokoliv. A já se nebavím pouze o politicích. Dovolte mi, já si vyberu někoho z vás, nechci nikoho urazit, dobře, pana senátora Fischera, když hovořil. Nemůžeme fungovat, ta demokracie se zhroutí, pokud připustíme, že v novinách bude nějaký odposlech, kde se dva lidé, které jste vy, pane senátore, nikdy v životě neviděl, baví o tom, že přes vás prosadí nějaký zákon. A ten jeden tomu druhému ještě řekne, že vám to zaplatí. A já vám garantuji, když tohle se dostane z těchto odposlechů do médií, tak budete vysvětlovat, že ty lidi neznáte. To nejde, to prostě nejde. A tímto způsobem opravdu je demokracie ohrožena.

A západní státy to vědí. A také se nějakým způsobem proti tomu snaží chránit, a tohle musí být vyvážené. To nemůže být tak, že frustrovaný policista běží s každou informací a jak poznáme, že se to právě jemu hodí?

Dál bych rád řekl, že i v této oblasti platí, že se mohou zveřejňovat v přípravném řízení věci, pokud je to ve veřejném zájmu. To si ale nemůže určovat každý policista sám, co je ve veřejném zájmu. Trestní řád to jasně formuluje – a bylo to mj. i v téhle kauze –, že informaci má podávat Vrchní státní zastupitelství v Praze. Proč tomu tak je? Že se předpokládá, že ho vedou právníci, fundovaní lidé, kteří budou vědět, co v tom veřejném zájmu je, aby veřejnost věděla, a co v něm není. To se nedá říct jinak.

Dále bych rád řekl, že jsem přesvědčený, Praha je plná teď – a nejenom Praha – různých pseudoinformací apod. Já jsem si v podstatě nechal udělat jakýsi časový snímek o doručování. A chci tady prohlásit, přes veškeré moje v minulosti často formulované kritické poznámky ze státního zastupitelství, já si nemyslím, že ty informace v této kauze šly ze státního zastupitelství. Naopak za nimi stojím, vypadá to všechno docela úplně jinak.

K tomu, co říkal pan senátor Láska k trestnímu řádu, tady bych rád uvedl, že ten nový trestní řád je v zásadě napsaný. Byl bych teď velmi neobjektivní, kdybych řekl, že se to stihlo za půl roku, co jsem ve funkci, tady se samozřejmě navázalo na předchůdce. Chci u tohoto zákona zvolit jiný postup, ne, že půjde napřed do vlády. To znamená, po dohodě s předsedou ústavně-právního výboru sněmovny i Senátu se má ústavně-právní výbor Senátu a ústavně-právní výbor sněmovny asi 14 dní ten návrh k dispozici. Jsme dohodnuti, že to je věc opravdu složitá a zásadní, aby si přes léto pánové senátoři a poslanci, a paní, omlouvám se, nechci urážet poslankyně a senátorky, ono se to někdy těžko v té větě říká, a v září by měly tyto dva orgány říci, jestli ten základní postup, jaký je navržený, vyhovuje, nebo ne. A pokud řeknou, že ano, tak teprve tehdy se ta norma může dostat do vlády.

Pokud budou zásadní připomínky dopředu, tak nemá smysl trávit hodiny a hodiny času psaním něčeho, o čem budu vědět, že nebude přijato sněmovnou či Senátem, a půjdeme jiným směrem. Tohle je na jakési dobré cestě. A to si myslím, že je asi všechno. Já vám děkuji za diskusi a já jsem připraven se o těchto věcech, které jsou ale opravdu zásadní, bavit kdykoliv se Senátem. Protože, víte, já mám takový pocit, že od počátku 90. let se to ministerstvo spravedlnosti tak trošku podceňovalo. V návaznosti na předchozí režim se strašně přeceňovalo ministerstvo vnitra. To znamená, jak obsazování různých politických stran, hodně se politické strany věnovaly těm resortům, které měly vliv na ekonomiku. Tzn. aby se stavěly dálnice apod. – teď to říkám jen v pozitivním.

V posledních letech se zase, jak už to bývá, ta spravedlnost přeceňuje. To znamená, že se zase příliš mnoho lidí najednou dívá, kdopak je asi ministrem a jaké tam je uspořádání. Ale musím říci, že to ministerstvo má zásadní význam pro rozvoj demokracie v tomhle státě. Ono se to nezdá, a má ho větší jak ministerstvo vnitra.

Chci také říci, teď se na mě nesmíte zlobit, ale takové ty věty pro novináře typu, že ministr vnitra či spravedlnosti se nemůže ani zeptat policistů a státních zástupců, co vlastně dělají, je naprosto mylné. Vede k tomu, že nám mizejí ty mantinely policejní práce, někdy i státních zástupců, snad i soudců. Jestliže vláda je odpovědná za činnost policie a státního zastupitelství, je naprosto mylný, ale absolutně mylný předpoklad, že se s nimi ani nemůže bavit. Je vyloučeno mít odpovědnost za někoho, koho se nemůžete zeptat, co vlastně dělá. Není to o konkrétních kauzách. To znamená, samozřejmě ne jako nějaký ministr Čepička, že by konkrétně zadával, kdo se má stíhat, ale právo na informaci o tom, v jakém stavu je to řízení, kdy to řízení skončí, jestli bylo zahájeno v pořádku tak, aby došlo k podání obžaloby, na to se každý ministr zeptat může. A pokud to nedělá, neplní své povinnosti, které má.

Děkuji vám za pozornost.