Pane doktore, bylo „odhaleno“ programové prohlášení vlády. Odcházející vláda si všimla, že tam, světe div se, není ani slovo o Rusku. Udivuje vás to?

Musím se přiznat, že se nejvíce divím tomu, že prohlášení vlády „bylo odhaleno“ po, zdá se, končícím představení připomínajícím hru Divadla Járy da Cimrmana Vyšetřování ztráty třídní knihy. Programové prohlášení bylo konečně nalezeno, ačkoliv jeho hledání bylo tak až středoškolsky dramatické. Nakonec proč ne, když jsme měli a budeme mít tolik absolventů různých učitelských oborů středoškolských i vysokoškolských v Parlamentu, kteří se postarají o to, abychom uměli jejich řeči správně číst. I když jim nebudeme muset rozumět.

Pro, doufejme, do nepaměti odcházející vládu musí být absence „slov o Rusku“ nepochopitelná, protože ruské nebezpečí, Rusko a Rusáci byli důvody, kvůli kterým vláda utrácela peníze a držela na distanc občany i svoje „pridvornyje“. Dodnes se totiž její nejznámější reprezentanti nenaučili mluvit o Ruské federaci, kterou si museli nacionalizovat do podoby Ukrajiny, a ani se ve škole nedozvěděli, jaký je rozdíl mezi nacionalismem zemským, národním a kulturním.

A asi ani nečetli světově proslulou práci pražského rodáka Nationalism and Social Communication (1953, 1966 a dále). A kdyby bylo nejhůř – doporučuji Masarykovo Rusko a Evropa (1913 německy, česky 1919–1921). Pak by snad pochopili, jaký rozdíl mezi „Krymem“ a „Autonomní republikou Krym“, a nenaletěli by odcházejícímu MZV Janu Lipavskému, který je ještě docela nedávno vyzýval, aby si předplatili letní pobyt v lázeňském prostředí v okolí Bachčisarajské fontány.

A pokud jde o návrh programového prohlášení a obavy, že někde někdo nebude spokojen s tím, že se v něm nepíše o Rusech hledajících v ukrajinských ledničkách čipy, které by pomohly znásobit sílu armád hroutících se pod přívalem příkrých slov, kterými jsou „agresoři“ častováni, můžeme jeho kritikům doporučit biblické verše „Blahoslavení chudí duchem, Bože, odpusť jim, neboť nevědí, co činí!“.

Můžeme se vlastně v posledních letech bavit dokonce o jakési „fetišizaci“ tématu Ukrajiny? Jako kdyby se vše točilo kolem toho? Proč je to pro tolik lidí neuralgický bod?