Pane doktore, bylo „odhaleno“ programové prohlášení vlády. Odcházející vláda si všimla, že tam, světe div se, není ani slovo o Rusku. Udivuje vás to?
Musím se přiznat, že se nejvíce divím tomu, že prohlášení vlády „bylo odhaleno“ po, zdá se, končícím představení připomínajícím hru Divadla Járy da Cimrmana Vyšetřování ztráty třídní knihy. Programové prohlášení bylo konečně nalezeno, ačkoliv jeho hledání bylo tak až středoškolsky dramatické. Nakonec proč ne, když jsme měli a budeme mít tolik absolventů různých učitelských oborů středoškolských i vysokoškolských v Parlamentu, kteří se postarají o to, abychom uměli jejich řeči správně číst. I když jim nebudeme muset rozumět.
Pro, doufejme, do nepaměti odcházející vládu musí být absence „slov o Rusku“ nepochopitelná, protože ruské nebezpečí, Rusko a Rusáci byli důvody, kvůli kterým vláda utrácela peníze a držela na distanc občany i svoje „pridvornyje“. Dodnes se totiž její nejznámější reprezentanti nenaučili mluvit o Ruské federaci, kterou si museli nacionalizovat do podoby Ukrajiny, a ani se ve škole nedozvěděli, jaký je rozdíl mezi nacionalismem zemským, národním a kulturním.
A asi ani nečetli světově proslulou práci pražského rodáka Nationalism and Social Communication (1953, 1966 a dále). A kdyby bylo nejhůř – doporučuji Masarykovo Rusko a Evropa (1913 německy, česky 1919–1921). Pak by snad pochopili, jaký rozdíl mezi „Krymem“ a „Autonomní republikou Krym“, a nenaletěli by odcházejícímu MZV Janu Lipavskému, který je ještě docela nedávno vyzýval, aby si předplatili letní pobyt v lázeňském prostředí v okolí Bachčisarajské fontány.
A pokud jde o návrh programového prohlášení a obavy, že někde někdo nebude spokojen s tím, že se v něm nepíše o Rusech hledajících v ukrajinských ledničkách čipy, které by pomohly znásobit sílu armád hroutících se pod přívalem příkrých slov, kterými jsou „agresoři“ častováni, můžeme jeho kritikům doporučit biblické verše „Blahoslavení chudí duchem, Bože, odpusť jim, neboť nevědí, co činí!“.
Můžeme se vlastně v posledních letech bavit dokonce o jakési „fetišizaci“ tématu Ukrajiny? Jako kdyby se vše točilo kolem toho? Proč je to pro tolik lidí neuralgický bod?
Je to opravdu zajímavý fenomén, který ani pamětníci, ani historici, kteří se zabývali osudem ruské diaspory po první světové válce v Evropě, a zejména v Československu let dvacátých a třicátých, nevysvětlují větší znalostí ruského kulturního a sociálního prostředí. Těch, kterých se nám dostávalo díky legionářské Anabasi, nebo dokonce i nevelké české kolonizaci východu už v druhé pol. 19. stol. Dnes si vše odvozujeme jen z šoku srpna 1968 a z jednostranně vykládané tzv. normalizace jako „totality“.
Dokonce zákonem definované jako metoda a cíl bádání a historických studií monografických i syntetické povahy. To je možné chápat jako nesporný úspěch dobové agitace a propagandy, ale to neznamená, že současní agit-propčíci nenahradí své symboly a apelativní výroky podobně citově zaujatými hesly. A jak dokonce tušíme, i postrádajícími korekci pochybnostmi, které jsou tak typické pro evropské filozofické myšlení nejméně od Aristotela.
Vy jste pamětník. Když srovnáte, jak část současných elit propagandisticky přistupuje k válce na Ukrajině, jak se to liší od toho, jak komunistický režim hovořil o válkách ve Vietnamu, Afghánistánu či jinde?
To je dobrá otázka. Ale musím se přiznat, že se mi na ni neodpovídá snadno. Přece jen vietnamská válka byla více apokalyptické povahy. Smrt a utrpení Vietnamců, stejně jako jejich statečnost a odvaha bránit svou zemi, se zdály být obdivuhodné. Zejména mladí lidé na celém světě ji tak vnímali, a kdo měl možnost vidět bojiště této války od severu po Saigon, musel na tuto událost nejen rozumově, ale i emocionálně reagovat.
Jistě v tom hrála svou roli i americká protiválečná propaganda, ale současně probíhala dlouholetá nenávistná protiamerická kampaň v druhé části světa. Říkanka „američtí agresoři, utopíme v čínském moři, ejchuchu, ejchuchu, na moři i ve vzduchu“ parodovala dobovou propagandu víc, než dokázala znovuoživovat agitace tehdejšího režimu. Snad bych si mohl pomoci tvrzením, že s rostoucí mírou jeho nedůvěryhodnosti byli lidé stále ochotnější reagovat na tuto propagandu záporně a i v tomto smyslu lze hledat shodné rysy mezi situací tehdy a teď.
Fotogalerie: - Tramvaj v ukrajinských barvách
Zdá se mi, že také v současné době je významná nedůvěra dnes už odcházející vládě a lidé si často neumějí poradit zejména s vizuální propagandou, která se na ně valí v podobě banalizace zla. Ale Bob Dylan a jeho „Blowin in the wind“ se asi jen tak brzy na světové scéně ani u nás hned tak neobjeví. Mimo jiné jistě i proto, že současný establishment je už poučený a ví, že nesmí dovolit, aby se něco podobného jako kritika války ve Vietnamu nebo akce sovětské armády v Afghánistánu opakovalo.
Zdeněk Svěrák obdržel Řád bílého lva, Aňa Geislerová medaili Za zásluhy. Vyznamenáni byli i Šimon Pánek či Dana Drábová. Co na ta jména říci?
Je to vše věcí pana prezidenta, přestože se jedná o státní akt, a proto se mi nezdá vhodné se k této věci vyjadřovat. Samozřejmě je mi divné, že dnes je Dana Drábová vzpomínána těmi, kteří podobně jako před lety Eva Holubová ji zesměšňovali jako „radioaktivně postiženou osobu“, když se snažila být objektivní v posuzování německé zelené zběsilosti. Ale i to zdá se být zapomenuto.
Ty ostatní vámi vzpomínané jsem měl příležitost potkat. Někdy jsem jejich snažení obdivoval, jindy k němu byl kritický. Ale to je moje věc a doporučuji, aby každý, kdo po nich tentokrát hodil kamenem, přemýšlel o sobě. A teprve potom začít uvažovat, zda nekamenuje proroky. Jde o trápení, které je u nás doma velmi oblíbené, až masochisticky, a až příliš často pěstované nikoliv ke slávě, ale spíše proto, abychom se doma nemuseli dívat do zrcadla.
Představte si, že novinář Marek Wollner vytáhl na generála Jaromíra Zůnu, kandidáta na ministra obrany, že chtěl být vojenský rozvědčík. Není to až humorné, vzhledem k prezidentu republiky, který si to „odpracoval“?
Snad by to byla trochu legrace, kdybychom neznali CV a kariéru pana Wollnera jako angažovaného komentátora a kritika poměrů nejméně v posledních dvaceti letech. To, že se stal terčem podle jeho vlastních slov neoprávněné kritiky, jistě vyvolává pozornost, se kterou ale lidé pohybující se ve veřejném prostoru jsou zvyklí „pracovat“.
Pokud je ta informace o jeho vyjádření ke kandidátovi na funkci MNO pravdivá, není to nic, co by si mohl dát na seznam svých jasnozřivých vyjádření. Ale my bychom ho také nemuseli považovat za oběť svého spravedlivého rozhořčení. Každá kulka netrefí, a jak říkal Mark Twain, žádná ostuda netrvá déle než týden a nic není staršího než včerejší noviny.
Snad se to někomu může zdát být cynické, ale mediální prostor není sálem pro taneční páry starší a pokročilé. Navíc při dnešní povodni „tekuté nenávisti“ nám budiž útěchou, že se stále ještě nevraždíme jako v zemích našich mentorů a do kriminálu posíláme jen ty, kteří se dotknou těch nedotknutelných.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 8 čtenářů)
Souhlasíte se Zdeňkem Zbořilem?
autor: Jaroslav Polanský
