Stejné dva roky uplynuly od chvíle, kdy Nečasova vláda přijala mičurinský závazek, že státní a polostátní firmy budou své manažery a členy dozorčích orgánů odměňovat podle stejných pravidel. Připomínám, že jenom manažerů takových firem, jejichž roční příjmy překračují 1,8 miliónu korun, je u nás 112. Smyslem nových pravidel mělo prý být snížení nepřiměřených příjmů a likvidace nešvaru zvaného zlaté padáky.

Jaká je realita po dvou letech? Vláda od svých původních záměrů ustupuje. Mnohamilionové zlaté padáky zůstanou, protože najednou „nejsou nic nemravného“ (slova náměstka ministra financí Zajíčka). A Kalouskův resort přiznává, že „u více než 20 pozic překračují příjmy referenční příjmy konstruované odborným konzultantem.“

Stručně řečeno: vládě se s nemravně vysokými odměnami pro manažery státních firem nedaří hnout. A nejspíš na tom ani nemá zájem. Zveřejňovat jejich výši přes rozhodnutí Nejvyššího správního soudu taky nebude. Prý by pak hrozilo, že by naše skvělé manažery někdo ze zahraničí přeplatil.

Pomiňme teď, že pokud má nějaká velká zahraniční firma o někoho zájem, jeho příjmy si vždycky nějak zjistí. A pomiňme i to, že Kalouskova TOP 09, která se tak ráda ohání transparentností při nakládání s veřejnými prostředky, se v momentě, kdy dojde na skutečně velké manažerské ryby, nestydí jednat v přímém rozporu se svou rétorikou. Důležitější jsou totiž zdánlivě technické detaily.

Především by mzdy neměly být uvažovány v hrubé, ale v čisté výši. Pak by se třeba ukázalo, že není zdaleka tak snadné vrcholové manažery přetáhnout ke konkurenci v zahraničí, protože na západě od našich hranic je míra zdanění vysokopříjmových skupin daleko vyšší než u nás.  V České republice se totiž díky pravicí zavedené rovné dani nemusejí erární milionáři bát, že by po nich někdo chtěl nějakou solidaritu. Na Západě ano.

A pokud se vláda chce schovávat za referenční příjmy konstruované „odborným konzultantem“, jde o alibismus nejhrubšího zrna. Obávám se ale, že alibismus je jediné, co vládě zbývá. 30 milionů korun ročně pro generálního ředitele ČEZ, 14 a půl milionu pro nejvyššího manažera Českých aerolinií, 8 a půl milionu pro šéfa pražského letiště - to jsou v době ekonomických potíží a reálného poklesu mezd naprosto přehnané sumy. Vláda přece nemůže přiznat, že jde o logické vyústění její politiky upřednostňování nejbohatších. Byť se jedná o milionáře ze státního a byť se o jimi řízených společnostech (z poslední doby to byly třeba Lesy ČR) občan dozvídá většinou jen prostřednictvím nejrůznějších finančních skandálů.

Milan Štěch

předseda Senátu PČR