Nákupy bez výběrového řízení
Jedním z nejpalčivějších problémů jsou kontroverzní armádní zakázky, které
často probíhají bez otevřeného výběrového řízení. Příkladem může být nákup
amerických stíhaček F-35 či obrněných vozidel CV90, kde se o výběru prakticky
nediskutovalo a šlo o přímé mezivládní dohody. Přestože vláda obhajuje tyto
kroky jako strategické rozhodnutí v zájmu bezpečnosti a interoperability s
NATO, kritici upozorňují na neprůhlednost, chybějící veřejnou debatu a absenci
konkurenčního porovnání cen a podmínek. Závěry NKÚ navíc odhalily opakující se
nedostatky v plánování a evidenci vojenského majetku i v realizaci investic. V
některých případech byly nákupy techniky špatně sladěny s potřebami armády, což
vedlo k neefektivnímu vynakládání miliard z veřejného rozpočtu, anebo pro novou
techniku chybí garáže.
Neefektivita a nesystémovost
Dlouhodobé podfinancování AČR a zároveň odkládané
modernizační projekty, např. modernizace pásových BVP, které jsou za oficiální
hranicí životnosti od roku 2015. V roce 2026 by měla armáda dostat jako
náhradu prvních 10 kusů z 246 plánovaných CV90, které ale nemají schopnost
plavat. Všech 246 kusů bude možná v roce 2030, přičemž jsme se přihlásili
mít těžkou brigádu v roce 2026. Děla ráže NATO (CAESAR) jsou zatím pouze v prototypech
a stav nepojízdných Pandurů, které vyžadují modernizaci anebo náhradu, je
zarážející. Zavádíme do výzbroje 40 let staré tanky Leopard 2A4, které následně
nákladně modernizujeme.
Stav v oblasti schopností protivzdušné obrany je dlouhodobě nevyhovující, o obraně proti dronům raději nemluvě. NKÚ také ve svých kontrolních závěrech mj. uvádí, že Ministerstvo obrany nemá pro novou výzbroj dostatek garáží. Každoroční Zpráva o zajišťování obrany ČR je také vše vypovídající. Sklady jsou prázdné. K tomu tristní stav nemovité infrastruktury. To vše je pro vojáky demotivující. Přednost se potom dává mediálně zajímavým projektům typu stíhačky F-35. To ostatní se neřeší.
Úbytek personálu a klesající morálka
Zatímco výdaje na výzbroj rostou, armáda se potýká s výrazným odchodem profesionálních vojáků. Statistiky ukazují, že jen za poslední rok opustily aktivní službu stovky příslušníků. Důvody zahrnují nízkou motivaci, přetížení, nedostatečné zázemí a neuspokojivé pracovní podmínky.
Průměrný věk vojáků je 38 let. 80 % vojáků k útvarům dojíždí a 75 % poddůstojníků má problém vyjít s penězi. Zvýšení náborového příspěvku je diskutabilní, a navíc ještě více rozevírá nůžky mezi platy příslušníků armády a bezpečnostních sborů. Virtuální náborové středisko stálo 90 milionů korun a výsledek je neuspokojivý. Armádě chybí aktuálně 14 tisíc vojáků a za 1. čtvrtletí 2024 ohlásilo ukončení služebního poměru v letošním roce dalších 720 vojáků. Loňský čistý přírůstek byl přitom pouhých 176 vojáků, přičemž reálná potřeba je 1200 vojáků ročně.
Dlouhodobý trend
potom také hovoří jednoznačně v neprospěch armády. V posledních třech
letech potom svléká každý rok uniformu o 40 % více vojáků, než před rokem 2022.
Lze konstatovat, že armáda je na tom personálně nejhůře v novodobé
historii. Chybí nejen vojáci, ale i motivace a vlastenectví. Odchodovost
příslušníků armády je potom jen vyvrcholením probíhající krize jako důsledek
dlouhodobě neřešených problémů. Nejedná se přitom o blesk z čistého nebe.
Je to problémem již několik let.
Personální krize ohrožuje naplnění ambiciózních plánů na navýšení stavu armády
a zpochybňuje schopnost Česka dostát závazkům v rámci kolektivní obrany. Přesto
vedení resortu nenabídlo žádný jasný plán, jak negativní trend zvrátit. Pokud se personální situace nevyřeší dostatkem
vhodných kapacit napříč republikou, nemá smysl nakupovat tolik předražené
techniky, když ji nebude mít kdo obsluhovat.
Konflikty v nejvyšším velení
Situaci navíc komplikuje evidentní napětí mezi ministryní Černochovou a
náčelníkem Generálního štábu Karlem Řehkou. Podle dostupných informací panuje
mezi oběma čelními představiteli rozdílný pohled na směřování armády i její
modernizaci. Rozpory vyvrcholily v několika veřejných výměnách názorů a médii
spekulovaném oslabení důvěry. Namísto soudržného vedení, které by mělo být v
době mezinárodní nejistoty klíčové, tak armáda čelí vnitřnímu rozkolu.
Nedostatek jednoty na vrcholu velení může mít negativní dopad nejen na
funkčnost armády, ale i na její vnímání ze strany veřejnosti.
Ministerstvo obrany potřebuje zásadní přehodnocení své strategie i způsobu
řízení. Prioritou by mělo být transparentní nakládání s veřejnými prostředky,
zajištění personální stability a budování důvěry mezi politickým vedením a
armádním velením. Pokud nedojde ke změně kurzu, hrozí, že se obrana České
republiky stane spíše doménou politických her než skutečnou prioritou národní
bezpečnosti.
